Dnes už je to 14. den, kdy abstinuji kvůli Ivetě. Chtěl jsem vyzkoušet, co to se mnou udělá, když si násilím odepřu alkohol. Jednak jsem otestoval svoji vůli – necucl jsem si ani malé čucíčka, natož celého panáka, či malého piva. A jednak jsem zjistil, že nuceně nepít sice není nic příjemného, zvlášť když v hospodě ostatní pijí, ale vydržet se to dá asi bez větších problémů.

Rozlučka

Včera se s námi loučila kolegyně z práce. Bylo to dojemné. Ne ani tolik kvůli tomu, že jsem si s ní nemohl dát panáka, ale kvůli tomu, že byla opravdu fajn. Stihl jsem vypít jednu lahvičku vody, probrat kolik jsem stihl za ty vody za dva týdny utratit i to, jak jsem rád, že se Džambulčin syn bude jmenovat Pavel. Byl bych rád, kdybych se mu mohl stát kmotrem...

Smůla na patách (na kolech)

Když jsem odjížděl z večírku, měl jsem radost, že budu doma brzy. To jsem se ale trochu unáhlil. Když jsem přišel k autu, trochu mě zarazilo, že svítí světla. Teda, už spíš ta světýlka dost skomírala.

První šok přišel, když jsem zjistil, že auto nejde odemknout. Další, když jsem si uvědomil, že se příliš nemám jak dostat domů. A až pak jsem si uvědomil, že je to pěkné faux pas, protože tam postávala netrpělivá kolegyně, kterou jsem měl hodit po cestě domů.

Jal jsem se věc řešit jako dospělý šikovný muž-motorista. Zavolal jsem tedy kamarádovi, který už byl z večírku na cestě, aby se otočil a přijel mi pomoct nastartovat přes kabely. Šok číslo tři (nebo možná pět) přišel ve chvíli, kdy jsem prohledal celé auto a nenašel startovací kabely. Po chvíli přemýšlení jsme na to šli postaru. On si dal první přípravku na trénink amerického fotbalu a roztlačil mě. Má fakt sílu, kluk jeden. Naštěstí to chytlo a domů jsme všichni dojeli v pořádku, byť s malým (hodinovým) zpožděním.

Tak snad to dnes a v dalších dnech už bude v pohodě. Abstinenci zdar a zítra se těšte na poslední díl!