7°C
Změnila jste profesi a s politickou satirou je konec. Nechybí vám to?
„Chybí nechybí… Já se nad tím nezamýšlím. Je jiná životní situace, v září jsem odešla do důchodu a myslela jsem si, že bych mohla žít i bez práce. No a ono to nešlo.“
Z finančních důvodů?
„Finanční důvody hrály velkou roli, protože důchod je nízký. Tak jsem se rozhodla, že dokud jsem při síle, tak ještě můžu pracovat. Začala jsem spolupracovat s rádiem Impuls a pak přišla nabídka z Primy na dramaturgyni Partie, což jsem velmi ráda přijala.“
Většinu své kariéry jste ale strávila před kamerou. A teď jste v zákulisí.
„Abych byla upřímná, já už ani netoužím být na obrazovce. Každý z nás má zafixovaný určitý styl, a to po čase začne být nuda.“
Takže jste měla pocit, že jste okoukaná?
„Začínala jsem ho mít. A dávno jsem si kladla otázku, do kdy to chci dělat a co chci dělat dál. Je to tak lepší, televize potřebuje nové tváře, mladí už ty staré nepřijímají. Je to vidět na sledovanosti. Když ČT vysílá archivní pořady, tak mají sice vysokou sledovanost, ale jen v kategorii šedesát plus. Mladí radši koukají na Rychle a zběsile než na tyhle nostalgické věci. A já nechci být nostalgie.“
I když jste Moravačka, velkou část života jste prožila na Slovensku. Proč jste se vrátila do Čech?
„Pracovala jsem na Slovensku v rozhlase, později i v Československé televizi. V době před rozdělením země jsem ale najednou začala být publikem nenáviděna, že nejsem pořádná Slovenka. Vycházely palcové titulky, že Bubílková je zrádkyně. Takže mi doporučili, abych dala výpověď.“
Váš manžel, s nímž máte syna, emigroval v roce 1982. Proč jste nejela s ním?
„Měli jsme malého syna a já byla podruhé těhotná. A těhotná jsem nechtěla odejít. Později jsem ale ze stresu o dítě stejně přišla.“
A on vás tu klidně nechal?
„Nechal, no. Rozhodl se, jak se rozhodl, co jsem měla dělat? On se pak k nám chtěl po osmdesátém devátém vrátit, ale můj syn řekl, že ne. Že když se tak zachoval, už mu nemá co říct.“
Vy jste s ním v kontaktu zůstala?
„To nešlo. Mě kvůli jeho emigraci stíhala StB. Chtěli po mně, abych za ním jela a přivedla ho zpátky. Já si ale stála za tím, že nevím, kde je, a že když se rozhodl, tak já ho zpátky tahat nebudu.“
Před tou emigrací bylo vaše manželství funkční?
„Bylo. Ale je pravda, že on byl výtvarník a nelíbilo se mu tady. Nebyl spokojený s tím, co mohl a musel dělat. Ale takových byla spousta, a že by všichni emigrovali a opustili rodinu, to asi ne.“
Na Slovensku jste byla normální novinářka – jak jste se dostala k satiře?
„V Česku jsem dělala na rádiu Frekvence 1. Jeho prezident chtěl politickou satiru a chtěl na ni Šimka. Ten kývnul, ale jen s podmínkou, že ji bude dělat se mnou.“
Vy už jste se tak znali?
„Vůbec ne, viděli jsme se jednou, když si mě pozval jako hosta na nějakou besedu v divadle, kterou pořádal. Tam jsme šaškovali, lidi se bavili, ale já myslela, že tím to skončilo. Ale když si mě vyžádal, tak jsme se sešli znovu, probrali to a pak jsme každou neděli hodinu glosovali v rádiu aktuální dění. Mělo to strašný úspěch, protože to bylo něco úplně nového.“
Jak došlo k tomu, že jste se spolu dostali před kameru?
„Šli jsme jednou z rádia a potkali dva dramaturgy z České televize. Šimek měl tehdy v ČT už dlouho domluvený pořad s názvem S politiky netančím, ale byl to jen prázdný formát. A oni se ho ptali, kdy už ten pořad konečně vytvoří. A on říká: »Teď a s touhle ženskou.« Takže já jsem se takhle oklikou, přes zábavu, dostala zpátky do televize, ze které jsem odešla.“
Jaký byl váš vztah s Miloslavem Šimkem mimo kamery?
„Byli jsme samozřejmě nejen kolegové, ale i přátelé. Hodně jsme spolu i sportovali. Když s někým trávíte tolik času, tak to snad ani jinak nejde. Kdybychom se v soukromí hádali a neseděli si, asi by nám to nefungovalo ani v práci.“
Říká se, že jste si byli bližší.
„ Ne, to nebyli.“
Bylo pro vás hodně těžké, když zemřel?
„To bylo těžké pro všechny, pro rodinu, pro děti i pro mě. Ale co naděláte. Všichni jsme mu drželi palce a snažili se mu vycházet vstříc. On chtěl neustále pracovat. Já navrhovala, že přestaneme, dokud se nedá do pořádku. Ale to on nechtěl, protože by tak pořád myslel na svou nemoc.“
To jste měli společné, vy jste taky pracovala celou dobu, co jste zápasila s rakovinou štítné žlázy.
„Ono to jinak nejde, protože pak na nemoc myslíte, a to je k zbláznění. Takhle myslíte na práci, na kterou se musíte koncentrovat. Já to ale měla lepší, protože jsem neabsolvovala klasické chemoterapie. Mně nasadili radioaktivní jód, po kterém člověk nemá ty hrozné stavy, nezvrací a podobně.“
Ve vašem případě prý hrozně dlouho trvalo, než doktoři vůbec zjistili, co vám je.
„Trvalo to skoro rok. Měla jsem takové neidentifikovatelné příznaky. Začalo to tím, že mi vysychaly oči. Což je hrozné, lepila se mi víčka na oči, ráno jsem je vůbec nemohla otevřít nebo mrkat. Dělali mi milion vyšetření a zjistili, že mi nic není. Dokonce mi jeden doktor řekl, že je to psychický problém a měla bych jít na psychiatrii. Já jsem se ale bránila, že rozhodně nejsem blázen a musí mi udělat další vyšetření. On se podíval a zjistil, že mi ještě nedělali štítnou žlázu.“
To bylo poslední, na co vás netestovali?
„Ještě zbývala ebola.“ (směje se)
Pak konečně zjistili, že máte nádor?
„Prvně říkali, že tam něco našli, zaslechla jsem slovo karcinom a vyděsila se. Ale oni mě uklidňovali. Že tam něco je, že do toho zkusí píchnout a uvidí. Měsíc jsem čekala na výsledek. Potom jsem na záznamníku našla vzkaz od primáře, ať mu okamžitě zavolám. V tu chvíli jsem si řekla: A jéje. Oznámil mi, že mám rakovinu.“
Jaký byl první pocit?
„Mně už bylo tak špatně z těch očí a dalších příznaků, že jsem byla vlastně ráda, že se konečně ví, co to je. Ptala jsem se, jestli umřu a mám rovnou skočit z okna. Řekl mi ale, že je to v začátcích, měla jsem naštěstí ten nejpomalejší typ nádoru. Primář mi sám řekl, že kdyby si měl vybrat rakovinu, vybere si tuhle.“
Bála jste se léčby?
„Byla jsem rozhodnutá, že do chemoterapie nepůjdu. Viděla jsem, co to dělalo se Šimkem, a to nikdy. Uklidnilo mě, když mi řekli, že tohle se chemoterapií neléčí.“
Opravdu byste do chemoterapie nešla?
„Nešla. To raději, ať to pomalu postupuje a pak je konec. Dala jsem se ale do boje a viděla, jak to pomalu zabírá, což mě nabíjelo. Ale byla jsem připravená, že když bude konec, tak bude konec. Ale už tím nežiju, není to tak, že by se člověk pořád třásl, kdy se mu nemoc vrátí. A i kdyby, jsem smířená. Odžila jsem si poměrně dost.“
Změnila vás rakovina nějak?
„Určitě, změní vás to. Zjistila jsem, že to, v čem žijeme, v těch žabomyších válkách, že je to vlastně hrozně směšné. Přijde mi úsměvné, že někdo řeší, kdo komu byl nevěrný. No a co? Tak zahnul. Když nejde o život, tak o co jde? Prostě se buď vrátí, nebo nevrátí. A jestli si myslí, že s tím druhým nebo druhou to bude jiné, tak je stejně na velkém omylu. I s tím jste za rok tam, kde jste byla předtím. Rozdíl bude maximálně v tom, že jeden plival na zrcadlo a druhý očurává prkýnko.“
To zní dost skepticky. Vy jste momentálně zadaná, nebo ne?
„Nejsem. V mém věku je to už problém, protože nejsem na mladší. Navíc si nedělám iluze, že by se na mě nějaký mladý chlap nabalil kvůli tomu, jak hrozně mě miluje. To by mu spíš šlo o konto a počítal by, že mu něco koupím. A to zas ne, já když si něco vydělám, tak si to taky sama utratím. Takže zajíčka vážně ne. Ne že by mě to třeba nebavilo, ale nedělalo by to dobrotu.“
A starší muži?
„Já se přiznám k hrozné věci. Já si s těmi staršími nerozumím. Takže je to slepá ulička. Chodit s někým na ryby, to mě fakt neláká. Jeden mě takhle zval, abychom si šli zatančit do takových těch kurzů pro staré. Teď se tam na mě zubily ty protézy a já si říkala: »Tak tohle teda ne!« Ale vtipných historek mám víc. Nedávno jsem třeba nestíhala do práce, dobíhala jsem poslední vagon metra a tam se ke mně přitočil chlap, okolo čtyřicítky, a říká: Chci být tvůj otrok!“ (směje se)
Jak jste na to reagovala?
„Zasmála jsem se a zeptala se, jestli já mám být otrokář nebo otrokyně.“
Já se nedivím, že o vás mají muži pořád zájem. Na svůj věk vypadáte neskutečně. Jsou v tom zázračné krémy, nebo plastiky?
„Mám upravený nos, to se přiznávám, ale to už je dlouho. Jinak nic. A k těm krémům… Já se to stydím říct… Když jsem měla po operaci štítné žlázy, doktor mi tehdy doporučil na jizvu vyškvařené sádlo, aby se dobře hojila. A ona vážně téměř zmizela. Je teda fakt, že když jsem pak šla na procházku, běželi za mnou všichni psi z okolí. Ale když jsem viděla, jak to funguje, začala jsem si to každou noc mazat i na obličej. Tak – a teď znáte můj trik!“ (směje se)
Proč je Zuzana Bubílková už roky bez chlapa? Thomas Kruchina, Ondřej Rybár
Klobouček před paní Bubílkovou, má obroskou míru nadhledu, je s ní velká sranda, ráda žije a k tomu dobře vypadá. Co k tomu dodat? Štěstí zdraví a jdu cvičit. Bez toho to nepůjde. 
