Nejvíc prý nesnášíte otázku, jestli se vám nestýská po herectví. Přesto se musím zeptat – proč jste se úspěšnou hereckou kariéru rozhodla vyměnit za politiku?

„To byste se také mohla zeptat, proč jsem kariéru akademickou vyměnila za hereckou.“ 

To je pravda. Ale hrát jste začala už v patnácti letech, dlouho před vysokou školou.

„Ano, ale nikdy jsem žádnou DAMU nestudovala, protože jsem se nechtěla vázat.“ 

Studovala jste náročné matematicko-fyzikální gymnázium. Dalo se to skloubit s herectvím?

„No… Nenaučila jsem se kouřit, nepiji kávu, a tak jsem po večerech seděla a učila se.“ 

A kolegové popíjeli?

„Ano. Já jsem ale do barů nechodila. Chození na večírky jsem nikdy nepěstovala a do dneška to nedělám.“ 

Takže nejste bohém, jak to u herců často bývá?

„Ne, já nejsem bohémka. Byla jsem vychována svou německou maminkou do podoby takové zodpovědné ženské.“ 

Vaši rodiče byli oba učitelé. Jak nesli, že jste se se sestrou daly na herectví?

„U mé sestry to bylo jiné. Stala se herečkou, protože nedostala ke studiu povolení od komunistického výboru, ačkoliv byla vynikající studentka. A jediná možnost, kudy mohla proklouznout do vysokého školství s tím, že by po roce přestoupila, bylo VŠMU, tedy slovenská DAMU. Talentovky udělala, takže ji nakonec přijali, protože byla hezká a nadaná. Ona pak každý rok říkala, že už opravdu přestoupí na studium angličtiny. Jenomže začala být hodně slavná, a tudíž i  finančně nezávislá na rodičích. Nakonec u herectví zůstala, což jsou snad všichni rádi. Alespoň ona, když už já ne.“ 

Vy jste s herectvím skončila už v roce 1990…

„Přesně tak, to jsem nastoupila do diplomatické služby.“ 

Než ta nabídka od tehdejšího prezidenta Václava Havla přišla, už jste o změně kariéry uvažovala?

„Ano. Jenom jsem nevěděla, co budu dělat. Netušila jsem, že se změní režim. Za komunismu bych se nikdy diplomatkou nestala.“ 

Když v devadesátém roce přišla nabídka, tak jste tedy neváhala?

„Váhala, protože jsem měla dvě malé děti a manžela, který měl své divadlo, takže nemohl jít se mnou. Do Vídně je to sice jen šedesát kilometrů, což je dnes nic, protože nejsou hranice. Ale tenkrát byly kontroly a na hranicích se stálo třeba i několik hodin. Takže to nebylo jednoduché. Nebyly mobily, nebyl internet… Ale jelikož můj muž věděl už od osmdesátých let, že chci z divadla vyskočit, tak řekl, ať to zkusím. Část rodiny se proti tomu sice postavila, nicméně můj muž mě podpořil, takže jsem odjela.“ 

Jak často jste se s manželem vídali?

„Jezdila jsem domů zhruba každé dva týdny. Později, když jsem byla ve Varšavě, tak už to ale byly jen každé dva měsíce. Napůl to ale vždycky byly taky návštěvy pracovní, kdy jsem si vyřídila i nějaké záležitosti na ministerstvu.“ 

Berou vás už dnes lidé jako političku, nebo stále jako herečku?

„Mnoho z nich stále jako herečku. Ale nehraji v seriálech, takže mladá generace už mě nezná.“ 

Dostáváte ještě nabídky na role ve filmech?

„Ano, každý rok přijde nejméně jedna.“ 

Zatím všechny důsledně odmítáte. Je nějaký režisér, kterého byste neodmítla?

„Loni jsem neodmítla jedny amatéry v Senici, kteří nastudovali Romea a Julii, ale přeložené do záhoráckého dialektu. Což bylo velmi roztomilé. Já jsem jim chtěla pomoct, takže jsem se zeptala, jestli tam nemají nějakou roli tak na čtyři věty. Kvůli mně přepsali lékárníka na lékárnici. A já jsem s nimi občas hrála, dokonce na premiéře. Takže všichni přišli, dorazily i česká a slovenská televize. Nakonec to představení hráli třicetkrát.“ 

Do většího projektu už byste se nezapojila?

„Ne. Mě by to už asi moc nebavilo.“ 

Do většího projektu už byste se nezapojila?

„Ne. Mě by to už asi moc nebavilo.“ 

Dokonce jste prý odmítla roli v Koljovi, místo vás ji dostala Libuška Šafránková.

„To je pravda. Svěrákovci si pak na mě dokonce u mého muže stěžovali. Mladý Svěrák se vztekal, že když on začne režírovat, já odejdu.“ (směje se) 

Přijde mi, že herectví pro vás nikdy nebyla úplně srdeční záležitost.

„Nebyla. Ale když jsem začínala, měla jsem ty dlouhé vlasy, velké oči, pětačtyřicet kilo… Takže mě můj tatínek k herectví pustil. Asi jsem se pro něj hodila. Dneska chce být hercem každý. Ale v konečném důsledku, když se hercem stanete a později se ocitnete v jiné profesi, spíš vám to hodně uškodí. Protože tady pořád přetrvává jakýsi středověký pocit, že herci jsou něco méněcenného, prostě kejklíři. Nedej bože, když jste k tomu navíc žena a blondýnka. Pak se automaticky předpokládá, že jste jednoduše úplně hloupá. A toho se nikdy nezbavíte. Takže když dnes v parlamentu nemají oponenti vůči mně argumenty, řeknou: No jo, jděte zpátky do divadla, vy hérečko jedna.“

Měla jste našlápnuto i na zahraniční hereckou kariéru…

„Jenže jsem nemohla vycestovat ven.“ 

Kdybyste mohla, bylo by to něco, co by vás u herectví udrželo?

„Ano, jistě.“ 

Chtěli vás obsadit do filmu Sophiina volba...

„O tom jsem tady nemohla vůbec mluvit. Bylo to začátkem osmdesátých let, já jsem zrovna točila Postřižiny a pan režisér Pakula přijel a strávil s námi dva dny, hrozně jsme se bavili. Byla to už moje čtvrtá možnost na zahraniční roli, ale nikdy jsem se nedostala ven, takže jsem to nebrala vážně. Ale pak se za mě najednou zaručilo filmové studio Koliba a já odjela na tři týdny do Ameriky.“

A dál?

„Ve studiu Paramount v New Yorku jsem udělala zkoušky a všichni koukali. Já už za sebou měla osmdesát inscenací, kamery jsem ovládala. Autor knihy Styron mě pro tu roli hrozně chtěl. Říkal, že by bylo dobré, aby tu roli nehrála Američanka, a líbilo se mu, co jsem na zkoušce předvedla. Pak jsme seděli s panem režisérem a Milošem Formanem a Miloš mu říká: Máš dvě možnosti. Buď budeš mít Oscara a bude v tom hrát Magda. Nebo to zahraje Meryl Streep, Styron se bude vztekat, Oscara dostane ona a ty nic. Na Meryl Streep vsadili producenti, kteří rozhodují. A já jsem navíc nebyla ochotná dělat některé věci, které po mně chtěli.“

Jaké věci?

„Vzpomínám si, jak jsem přišla mezi producenty, kteří seděli s vyzutými botami a s nohama na stole. Nikdo nevstal. Takže se otočila a odešla. Všichni se mohli zbláznit, vždyť šlo o hlavní producenty. Ale já byla neoblomná. Ti pánové vstanou, když vejdu. Prostě Evropanka. Pak mi pan režisér ukázal zkoušky, které dělaly jiné herečky, a to, co byly ony ochotné pro tu roli udělat, to já bych vážně nikdy neudělala.“

Například?

„To nemůžu říct. Nikdy! Ale to jsou takové možnosti… Kdybych roli získala, neměla bych zřejmě své děti. Člověk si musí umět nastavit priority.“

Váš manžel je herec. Mluvíte spolu o herectví, nebo o politice?

„Výhradně o politice. O herectví nikdy nemluvíme. Ani s manželem, ani se sestrou, s nikým. Mluvíme o literatuře, o výtvarném umění… I s dětmi řeším politiku.“ 

Váš muž je komik. Je takový i doma?

„Komici nikdy doma vtipní nebývají. Oni jsou vtipálci za peníze. Doma sedí u televize a nemluví.“ 

Svého muže jste poznala jako velmi mladá.

„Znám ho od svých jedenácti let. Byl starším spolužákem mé sestry. Proto jsem mu vždycky vykala a on mi tykal. Až do třiceti. Byla jsem pro něj Emilčina malá sestřička.“ 

Vám se líbil už tehdy?

„Vůbec ne, mě absolutně nezajímal. Žádné dětské lásky jsem neměla, já jsem seděla nad příklady z matematiky. Jen jedinkrát jsem si nechala podepsat fotografii od Karla Gotta. To byla jediná, kterou jsem měla.“ 

Čím vás tedy po té spoustě let zaujal?

„Nemohl mě ničím zaujmout, protože jsem ho velmi dobře znala. Tak nějak jsme zřejmě usoudili, že jsme oba sami… A on si asi řekl, že tahleta Němka se o něj postará. (směje se) Žádná romantika, já moc romantická nejsem.“ 

Byla jste brána nejen jako jedna z nejtalentovanějších hereček, ale i nejkrásnějších.

„O tom se začalo mluvit až později, po Postřižinách, to už mi bylo dvaatřicet. Do té doby nic. Nebyla jsem žádná žena vamp.“ 

Ale muži vás tak vnímali. Už jen kvůli řadě obnažených scén...

„Při první milostné scéně mi bylo šestnáct a byla jsem panna, nikdo mě předtím nepolíbil. Poprvé jsem byla políbena přímo v záběru a moc se mi to nelíbilo. Nerada na to vzpomínám. Tehdy to pro mě problém byl. Později už jsem byla dospělá. A dospělí lidé vědí, že ženy mají prsa a zadek, a my víme, jak vypadají muži. Dnes, když přijdete na koupaliště, tak mají ženy tak malé plavky, že už je to v podstatě stejné, jako by byly nahé. Muži přestali pod košilemi nosit tílka, takže jim z obleků trčí chlupy, což mi tedy vadí víc než vidět ženská prsa. Nebo ta panděra… To se mi zdá mnohem horší než hezký ženský zadek. Nahota mě nepobuřuje, je to normální."

Přesto - jak snášíte stárnutí?

"Nemám čas to řešit a navíc se nepohybuji v prostředí, kde by tohle bylo téma. A taky jsem si v koupelně nainstalovala velmi lichotivé světlo. Tím pádem s tím žádný problém nemám. Letos mi bude pětašedesát a vidím na sobě, že začínám trochu stárnout. Ale já jsem byla tak strašně dlouho mladá, že se na to vlastně těším. Ve dvaceti jsem vypadala na patnáct, ve čtyřiceti na třicet… Stará jsem ještě nebyla, takže jsem na to vlastně tak trochu zvědavá.“

Fotogalerie
6 fotografií