Když ho z léčebny propustili, vedly jeho první kroky za rodinou tety Slávky Babůrkové do nedalekého Třebotova. Jeho sestřenice Marie Dekastello si to pamatuje výborně. „V těch Bohnicích dlouho být nemohl. Modřiny na těle ani škrábance na obličeji a rukách, jak se dral ze studny, se mu ani nestačily úplně zahojit.“

Nabídka z USA

Příběh jediného z rodiny Jelínků, který přežil, je potřeba chápat i v návaznosti na tehdejší dobu. Obrodný politický proces, známý jako Pražské jaro, byl v plném proudu, uvolnění ve společnosti bylo obrovské. Týkalo se i vědeckého oboru, ve kterém se Stanislav Jelínek pohyboval.

„Podle mého měl něco společného s atomovými zbraněmi, a možná i jinými,“ přemýšlí paní Dekastello. „Nechtěl o tom mluvit, že jeho výzkum je tajný. Žil na ubytovně, hodně překládal z angličtiny i ruštiny a taky psal nějaké odborné knihy. Ty mu vydávali v Rusku.“ Někdy v té době se Jelínek zmínil o nabídce z USA. „Přemlouvali ho, aby tam jel pracovat. Nabídka to měla být hodně zajímavá a vím, že o ní Staník vážně uvažoval,“ říká jeho sestřenice. Jenže 21. srpna 1968 přijely tanky a všechno bylo jinak. 

Pod kontrolou

„Od té doby měl Staník, ať se hnul kam chtěl, policejní doprovod. Buď to byla kontrola, nebo ochranka, nevím,“ krčí rameny paní Dekastello. A dodává, že on sám jednou utrousil, že by přece nikam neutíkal ani se nenechal unést nějakými špiony. Blázen prý není. „No, ale stejně ho poslali na tři roky z republiky pryč, do nějakého výzkumného ústavu v Moskvě. Já myslím, že ho tam schovali,“ je přesvědčena.

Stanislav Jelínek si na práci v tehdejším Sovětském svazu nestěžoval. Dokonce řekl, že „…doma mě nechtěli k pořádné praktické činnosti pustit. Tady (tj. v Moskvě, pozn. aut.) mi to umožnili hned druhý den po příjezdu a myslím, že nelitovali.“ Po Sovětském svazu prý vědec mimořádných kvalit hodně cestoval a také psal. „Knihy mi tu vydávají, stojí sice jen 1,40 rublů, ale zato jsou na příšerném papíře,“ napsal jednou své sestřenici.

Svatba

Jelínek létal z Moskvy domů obvykle jednou ročně na krátkou dovolenou. Výjimkou bylo, když k nám doprovázel nějakou expertní delegaci, většinou vojenskou. „Tehdy si našel nevěstu. Provázel ty Rusy nějakým výzkumákem a tam ruštinu učila naše lidi nějaká Ruska, z rodiny, která tu žila už dlouho. Zakoukali se do sebe a on si ji vzal,“ vzpomíná paní Slávka Babůrková, Jelínkova teta. „Pak začal kontakty s námi omezovat, většinou jen psal.“

Kostel

Svatba to byla dost svérázná. Vzali se 3. prosince 1971 nadvakrát. První obřad byl čistě občanský, za přítomnosti kolegů, lidí z Vonoklas – přesněji tajemníka tamního MNV a předsedy stranické organizace obce – a rodičů manželky. Ten druhý se konal s vyloučením veřejnosti v kostele sv. Markéty v Praze na Břevnově, před farářem. „Cítil jsem, že to je pro mě okamžik významnější než udělení akademického titulu,“ řekl později sestřenici Dekastello.

Orlické hory

Po návratu z Moskvy přidělili jaderného fyzika a chemika Jelínka na superutajovanou armádní základnu v Orlických horách. Jeho dopisy i fotografie říkají, že se jedná o Těchonín. Tam se v té době údajně pracovalo na látkách a vakcínách zachraňujících život při nasazení chemických a bakteriologických zbraní. Skutečností je, že tam Jelínek při své práci vycházel z toho, čím se zabýval v Sovětském svazu. „Je to tak, ale na nic se mě neptej,“ řekl někdy v té době sestřenici. „Můžu ti jenom říct, že je to částečně ve skále, částečně na skále a hlavně hluboko v lese.“ Celých deset let strávil Stanislav Jelínek i s rodinou (v roce 1972 se mu narodil syn) fakticky v izolaci a utajení.

Knihovník

Podle shodného tvrzení tety a sestřenice naléhala na Stanislava Jelínka jeho manželka, aby se vzdal vědecké dráhy. „Měla na něj velký vliv a myslím, že to byl hlavní důvod, proč se nám v té době tak trochu odcizil,“ vzpomíná paní Dekastello. Jelínek poslechl. Přestěhoval se s rodinou do pražských Letňan, kde dostal byt a začal se živit jako knihovník. Pořídil si kousek od Mělníka zahrádku, kde se na písčité půdě dařilo třešním, měl tam i patnáct borovic a včelín. Na stará kolena začal pěstovat včely a chlubil se medem, který od nich získal. Zemřel v roce 2002 na záchvat mozkové mrtvice v třiasedmdesáti letech. Pochován je na Moravě, v městečku, kde žila rodina jeho manželky.

Fotogalerie

3 fotografie

Stanislav Jelínek na procházce v Těchoníně v Orlických horách. Fotografovala manželka Dagmar v roce 1973.

Autor: Nedělní Blesk — Martin Přibyl