8°C
Máte tři syny a jednu holčičku, je ten vztah k dceři v něčem jiný?
„Každej táta má pro tu svoji malou slečnu jakousi větší slabost. Když s klukama hrajem fotbálek a oni občas sebou plácnou na zem, tak se jim prostě řekne: Vstávej, neřvi, jseš přece chlap! Když upadne Valentýnka, následuje: Nestalo se ti nic, miláčku?“ (směje se)
Jaký budete táta, až Valentýnku začnou zajímat kluci?
„V pohodě, nebudu z toho dělat tragédii. Hlavně aby si domu nepřivedla nějakýho blba. Ale zkuste poručit lásce.“
Třikrát už jste byl u porodu. Bylo to vaše rozhodnutí, nebo nátlak partnerek?
„Byl jsem u každého porodu mého potomka, kromě Pepy. V té době to ještě nešlo.“
Jaký to je zážitek?
„Tak nestává se to denně, je to samozřejmě dojemný. Jste s tou novou, malou osobou od začátku. Vidíte, jak roste v bříšku, první ultrazvuky... Je to zvláštní pocit. Ale zas tak přesně se to popsat nedá, ty pocity se střídají. Podle mě by si to každej chlap měl zažít, aby věděl, co porod obnáší. Aby jen neseděl v putyce a nečekal, až mu zavolají, že má kluka, nebo holku. Do hospody může jít až potom.“
Předpokládám, že jste taky došel.
„No jistě. Pár kamarádů jsem sezval a řádně vše oslavil.“
Plánujete v plození dětí ještě pokračovat?
„Já v tomhle nemám žádný plánovací kalendář. “
Takže další přírůstek nezavrhujete?
„Pokud budeme zdraví... Ale nerad bych vypadal jako dědeček svého dítěte. Ale uvidíme. Jovanka asi ještě bude chtít holčičku. Teď jde o to, aby to zase nebyl kluk, to bych si za chvíli musel pořídit autobus.“
Jste poměrně zasloužilý otec, máte v malíčku péči o miminka?
„No, párkrát jsem ty svý prcky koupal nebo přebaloval. To už dneska není problém. Blbý to bylo s nejstarším synem Pepou, kdy se ještě plíny praly a vyvařovaly.“
Vstáváte k Adámkovi v noci?
„Já nevstávám, já už jsem ve věku, kdy nespím. Vždycky jsem spal málo, tak pět šest hodin denně. V kapele, v dobách, kdy jsme ještě v rámci šetření spávali po dvou na pokoji, mi říkali šustivej Pepé. Protože všichni vyspávali po koncertě a oslavách a já vstával třeba v sedm. Možná jsem vlastně já byl příčinou toho, že se radši obětovaly peníze a dneska už máme každý svůj pokoj.“ (směje se)
Už spolu hrajete přes dvacet let, není to trochu ponorka?
„Vůbec ne, naopak. My jsme se na sebe vždycky těšili, moc se totiž ve volným čase nevídáme. Samozřejmě si ale voláme a míváme Kabátí schůze, kde řešíme plány. Plánujeme i na tři roky dopředu.“
Až tak?
„Možná vypadáme jako banda buranů a pivních skautů, ale všechno má svůj smysl, všechno má svůj účel a je to promyšlené to posledního detailu. Což je pro chod kapely hrozně důležité.“
To ale úplně boří moje představy o nespoutaných rockerech.
„Jinak to nejde. Nic nejde dělat tak, že on možná někdo zavolá. V dnešní době je kapela projekt o stovce lidí, není to jen o tom, že někam přijedeme a tam odehrajeme. Je nutné mít vše dopředu připravené a hlavně nazkoušené. Od postavení pódia přes bezpečnostní agenturu, dopravu... Ono se to nezdá, ale je to obrovská mašinerie. Ten dvouhodinový koncert je jen špička ledovce.“
Do kolika plánujete hrát? Až do důchodu?
„Záleží na tom, jestli budeme mít nápady, budeme zdraví, živí, jestli nás lidi budou poslouchat. Mě muzika a hlavně živé koncertování strašně baví. Kdybych mohl hrát denně, tak budu hrát denně.“
Dokážete říct, jak jste se za těch dvaadvacet let změnili?
„Změnili jsme se, ale dřív jsme taky nehrávali velké koncerty. Hráli jsme na zábavách, kam jsme přijeli jedním kombíkem. Dneska jezdí deset kamionů. My jsme neměli bohatý tatínky, kteří by nám zaplatili velký koncertní turné a hned nám vysolili milion na aparaturu. Na všechno jsme si vydělali hraním.“
Předpokládám správně, že po koncertech bývaly bujařejší oslavv?
„No, někdy se zadařilo, samozřejmě.“
Což znamená, že došlo i na rozmlácené hotelové pokoje, jak se o rockerech traduje?
„My tenkrát moc po hotelích ani nespali, spíš u kamarádů a tak. Já jsem navíc nikdy neměl v povaze, že bych potřeboval něco zničit, abych si dokázal, že jsem rocker. Já vlastně dodneška nepochopil, co to být rocker vlastně znamená.“
Já myslela, že jste to vy...
„No, ale co to je? Podle mě člověk, co rozmlátí hotelovej pokoj, není rocker, ale pitomec. Ale jo, přiznávám, jednou se nám to povedlo. Ale pak jsme to teda potupně, ale poctivě do poslední koruny zaplatili, takže bylo po rockerech.“
Jak se mění vaše fanynky?
„My jsme nikdy nebyli taková ta fanynkovská kapela. Naše texty jsou spíš o chlapských záležitostech. Nikdy jsme se nesnažili holkám podbízet, abychom si pak na hotelu užívali. Po pravdě řečeno, ono po dvou hodinách hraní, zpívání a běhání po pódiu... No, vždyť víte, co mám na mysli.“
