9°C
■ Jak jste se s Havlem seznámili?
„Byl únor 2010, když křtili knížku o listopadu 1989. Na křest měl přijít i Václav Havel, tak jsem si říkala, že tam nepůjdu, protože se budou všichni předhánět o jeho přízeň, já budu stát někde u zdi a koukat se na ten kruh lidí stojících ve směšném předklonu. Ale nakonec jsem se tam přece jen objevila. Václav si v jedné chvíli náhodou sedl proti mně. Myslela jsem si, že mě nevnímá, kolem nás bylo asi pět žen. Jedna dostala nápad, abychom se s ním šly vyfotit.“
■ A šly jste?
„Šla. Havel si stoupnul vedle mě. Kamarádka mě od něho odstrčila, tak jsem stála opodál. Vzápětí se on vyklonil a řekl: Chci vám říct, že jste nejkrásnější česká spisovatelka. Do toho fotograf cvakal, takže krásně zvěčnil závist a prodloužené tváře některých dám.“
■ Pak se vám Havel ozval?
„Znám od mládí jeho asistenta a Václav Havel si toho všimnul. Asi za dva měsíce mi asistent poslal textovku, že pan prezident by mě rád pozval do divadla na Odcházení. Dostala jsem od něho dva lístky, tak jsem jela i s kamarádkou. Druhý den přišla další textovka, že mě pan prezident zve na skleničku vína…“
■ Opravdu jste nevěděla, že když vydáte knížku o mileneckém vztahu s Havlem, tak z toho bude skandál a obviní vás, že se na něm přiživujete?
„Nevěděla. Asi jsem byla naivní. Myslela jsem, že když řeknu, že to není on, budou to respektovat. Knížky by měly být chráněné území, ale chovali se jako prasata. Nakonec jsem se pod mediálním tlakem přiznala, a porušila tak svoje předsevzetí, že nikdy neprozradím, kdo je v knížce kdo.“
■ Na scéně je opět další knížka, asi tušíte, co bude následovat…
„Vydala bych ji, i kdyby mě oběsili. Nechápu, proč si někdo neuvědomuje, že spisovatel musí psát – a hlavně svobodně. Kamarád mi říkal, že když jsem Havlovi podala ruku, měla jsem mu říct: Těší mě, já jsem také ďábel…“
Znate?
