Související články
„Byli jsme zámožná rodina, tatínek navíc pocházel z moravského selského rodu, kde se jídlem nešetřilo. Jedna z mých nejstarších vzpomínek je na to, jak přišli příbuzní a všichni jedli pečenou husu. Když návštěva odešla, tatínek oblečený ve slavnostní uniformě s řádem francouzské legie po tom nádherném debužírování ještě vyškraboval hnědou pečeňovou dobrotu ze stěny pekáče.“
Vařila maminka?
„Ale kdepak. Ta patřila k nejlepší brněnské společnosti a musela přece chodit za přítelkyněmi do kavárny. Vždycky vařila kuchařka. Některé nestály za nic, ale jedna vařila skvěle. Třeba polskou omáčku – to je jídlo, které se dlouze připravuje, servíruje se s vepřovým jazykem, přidávají se mandle, hrozinky, sušené švestky. Já nemám moc rád maso nasladko, ale na tohle stále vzpomínám.“
Za války jste si ale asi tak do nosu nedávali...
„Na všechno jste musel mít lístky. Dospělý měl třeba nárok na pouhou šestnáctinu litru mléka. Přesto jsme i za války zažili úžasné hody. Otcův mladší bratr, strýc František, byl ředitel panství hraběte Mitrovského. Když jsme přišli na návštěvu, přivítal nás srnčími bifteky a pravou zrnkovou kávou, která byla nedostatkové zboží.“
Takže jste na tom byli dobře...
„Bohužel to rychle skončilo. Jasně si pamatuji, jak nás strýc navštívil: Přijela limuzína a jeho řidič postupně přinesl asi deset bažantů, zajíce a čtvrt srnce. Strejda se uvelebil v kuchyni a zapálil si viržínko. Když to táta, odpůrce tabáku, spatřil, zbrunátněl a zařval: Ven! Strýc se urazil a s ním postupně »odešli« i bažanti, srnčí a zajíci. Ke konci války jsme pak zažili skutečný nedostatek.“
Jak jste prožíval osvobození Brna?
„S těmi, co město přímo osvobozovali, problém nebyl. Pak se ale do ulic nastěhoval armádní trén, rumunské týlové jednotky. A to byli většinou nevzdělaní primitivové. Jeden k nám přišel a zeptal se: Kolik je hodin? Když máma vytáhla své krásné omegy, vojáček je zabavil. Já se pak ale na těch osvoboditelích zahojil.“
Jak to?
„Oni prodávali své fasované cigarety – dostávali je v balíčcích po deseti za deset korun. A já to obratem prodal za desetinásobek. Ve třinácti jsem tak získal bohatství - několik tisíc korun.“
Co jste za to koupil?
„V jedné brněnské pekárně třeba začali dělat medvědí pracky - placky o velikosti mužské ruky z chlebového těsta s cukrovou polevou. Stály tři padesát protektorátních korun. Ve frontě si lidi kupovali, jednu, dvě. A já vytáhl stovku - a přinesl jich domů asi třicet. Naši byli rádi, zprvu stále nebylo v kredenci nic.“
Kuchařku jste měli i pár let po válce. Byl to objekt vašich prvních sexuálních tužeb?
„Tak to mě ani nenapadlo, byly to dámy v letech, Když jsme ale pak brali do podnájmu mladé studentky, to byla jiná. Byly to hlavně zemité holky z venkova a já byl pro ně zajímavý. Měli jsme činžovní dům, tatínek chodil v uniformě a já byl potenciální dědic.“
To mluvíte jen o svých snech?
„Ale ne. S jednou jsme byli chvíli sami doma a po pár minutách jsme se už spolu váleli na koberci. Byla to tygřice!“
Říkáte, že tatínek byl důstojník, fešák v krásné uniformě. Byl mamince věrný?
„Absolutně – ten na to nebyl. Zajímala ho historie, Řecko, Egypt. Taky hrál šachy, dokonce byl šachový mistr. Tuhle vášeň jsem po něm zdědil. Můj ideál byl víno, ženy a šachy. Ale pak mě začaly bavit ženské víc.“
Kde se to ve vás vzalo?
„Asi to bude dědictví po moravských sedlácích. Ale já jsem nikdy nebyl nějaký drsný »bourák«. Mě jen ženy vždy zajímaly a lákaly. Rád se na ně koukám – a to nejen tak, že zjišťuji, která má krásné nohy v šortkách a která nemá pod tričkem podprsenku. Mě baví i sledovat, jak se chovají, protože ženy všechno dělají jinak než chlapi. I když žena jen čte knížku, dělá to jinak, krásněji než mužský.“
Stále vás ženské takhle berou?
„Tuhle jsem šel na metro a ohlédl jsem se za hezkou maminkou s kočárkem, jak to dělám už pětašedesát let. Když jsem se otáčel zpět, zaslechl jsem slova dvou starších dam: To je ale starý prasák! Tohle úplně nechápu – když se chlap zálibně dívá na krásnou ženu, tak ji přece vyjadřuje obdiv. Je to, jako kdybych jí dal květinu.“
Jakou jste měl na získávání žen metodu?
„Přečetl jsem paměti Casanovy, Bocaccia, kamasutru, takže teoreticky jsem byl vybaven. Ale nakonec jsem zjistil, že nejlépe funguje, když ženám nasloucháte. Někdy i úplným hovadinám, ale vede to ke sladkému cíli. A tuto metodu můžete doplnit tím, že jí nakonec uvaříte něco dobrého.“
Co byste jako původní profesí chemik doporučil?
„Protože jsem ke stáru trochu líný, vyvinul jsem jednoduchý recept. Vezmete pstruha, filé, kuřecí nebo třeba kotletku a upečete to na velké pánvi na oleji. Mezitím uvaříte brambory. Když je maso hotové, stáhnete ho na té pánvi stranou a brambory přidáte na olej. A pozor – teď přichází můj vynález: bohatě je posypete drceným kmínem. Brambory nasáknou olej a chuť kmínu. Obdiv je zaručen!“
Vladimír Páral
■ Narodil se 10. srpna 1932
■ Mládí prožil v Brně, kde absolvoval gymnázium (maturoval v roce 1950)
■ Poté studoval nejdříve Vysoké učení technického, po dvou letech přešel na chemické inženýrství
■ Chemii se živil 13 let, poté byl nakladatelským redaktorem a profesionálním spisovatelem
■ Psát začal v roce 1962, jeho prvotinou je Šest pekelných nocí
■ Napsal například Veletrh splněných přání, Pět způsobů ukájení, Milenci a vrazi, Mladý muž a bílá velryba, Muka obraznosti, Playgirls
Přidat názor
