9°C
Kdyby ho nezabila zákeřná nemoc, mohlo mít tehdejší Československo mimořádně všestranného umělce, jemuž by se těžko hledal někdo rovný. Jiří Grossmann v sobě naprosto dokonale spojoval zpěváka, textaře, hudebníka a ironicko-satirického spisovatele s vybroušeným stylem.
Rodina
20. července 1941 byla válka v plném proudu, ale otec rodiny z pražské Staropramenné ulice se snažil, aby to nikdo z jeho nejbližších nepoznal. První dva Grossmannovi sourozenci zemřeli po porodu, a tak o něj – vytouženého benjamínka, pečovala spolu s matkou sestra Irena (*1930–†1965).
Grossmannova matka, také Jiřina, pocházela z divadelnické rodiny a jako malá s ní kočovala venkovem. Chtěla být učitelkou, ale hraní mohla zanechat až po svatbě s úředníkem Ferdinandem. Seznámili se u divadla, byl nadšeným ochotníkem.
Začátky
Jiří byl už ve škole chytlavý na hudbu, hrál na klavír i na kytaru. Také ale sportoval, kopal za starší žáky v SK Smíchov a fandil na Slavii. Postupem doby zvládl hru na kontrabas, trombon i trubku.
Na stavební fakultě ČVUT, kam šel náhradou po nepřijetí na filozofickou fakultu, dal dohromady skupinu Dixie Party a hrál s ní na zábavách v různých kulturních domech. Jeho první honorář, prý třicet korun za večer, s kamarády propil, jak velela tradice, a maminka mu za to doma pořádně vyhubovala. Od té doby pil alkohol velmi rozvážně.
Počátkem šedesátých let se v klubu Olympic seznámil s Miloslavem Šimkem, studentem pedagogické fakulty. Padli si do oka a začali psát své později proslavené scénky, skeče a vystoupení - Jak jsme se vypořádali s bigbeatem, Moje první schůzka, Moje první taneční a spoustu dalších.
Profesionál
V letech 1962–67 účinkovali nejvíc v Olympiku a v Divadle Sluníčko, v Dětském domě na pražských Příkopech. Grossmann tehdy už odešel ze školy a formálně se zaměstnal v Tesle Karlín.
Povinná vojna je od sebe oddělila. Šimek narukoval jako spojař do Ruzyně, Grossmanna přijali do Armádního uměleckého souboru, ale tam – k údivu všech »zašíváků « – požádal o přeložení do Ruzyně. Oba byli znovu spolu, hráli v souboru VOJ (Vojenské jeviště), kde se na různých soutěžích proslavili hlavně Besídkou zvláštní školy.
V roce 1967 je Jiří Suchý oba pozval do svého Semaforu. Potřeboval nahradit Šlitra, který byl na víc než půl roku v Kanadě, na Světové výstavě v Montrealu s kinoautomatem.
První společný pořad
Grossmann a Šimek napsali jako první společný pořad s názvem V tomhle teta nehraje. Šimek později řekl, že sám neví, proč ten název zvolili, protože se tam žádná teta nevyskytovala, a dokonce se o ní vůbec nemluvilo. Nikomu to ale nevadilo.
Začátky v Semaforu
Jiří Suchý chodil na Šimka a Grossmanna do Divadla Sluníčko pravidelně. Jejich představení Besídka zvláštní školy si velmi oblíbil, stejně jako Návštěvní den. Bylo to setkání herců a zpěváků s diváky. Zpívali tam Naďa Urbánková, Pavel Bobek, Milan Drobný, Jiří Helekal, Zuzana Burianová, Eva Olmerová, Miluška Voborníková atd. Všichni se nakonec sešli v Semaforu Jiřího Suchého.
Nemoc
Už na vojně, v roce 1963, se Grossmannovi udělala na krku boule. Ve Střešovicích mu ji odstranili a dostal tzv. modrou knížku, osvobození od vojenské služby.
Rakovina lymfatických uzlin, tehdy neléčitelná, u něho naplno propukla v roce 1969. Časté pobyty v nemocnici ho sice zpočátku úplně nevyřadily z práce, ale velmi ji komplikovaly. Grossmann cítil, že se jeho život chýlí ke konci, pobyty v nemocnici byly stále delší. Zemřel 5. 12. 1971 v nemocnici na Karlově. Bylo mu pouhých třicet let.
Když ho na vinohradském hřbitově pohřbívali, Naďa Urbánková zazpívala na přání jeho matky píseň Závidím. Byla to jeho závěť.
Hodgkinova choroba
Jedná se o zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin. Může vzniknout v jakékoliv lymfatické části lidského těla, nejčastěji v některé mízní uzlině. Dnes je díky moderním metodám ve velké většině případů vyléčitelná. Poprvé chorobu popsal v roce 1983 britský lékař Thomas Hodgkin.
