16°C
Na černý kontinent jeli Kaiser s Holubovou se štábem filmu Líbáš jako ďábel, který se už příští týden dostane do kin. Natáčelo se i na orientálním tržišti v marocké Marrákéši a oba herci se rozhodli, že na něm nakoupí i všechny dárky. Takové hlášky u nákupu jsem tedy už dlouho nezažila!
Holubová: „Představte si, že takhle spolu nakupujeme a on mi před obchodníkem udělá scénu: To si se zbláznila! Tak drahý šátek si nemůžeme dovolit! Vždyť máme doma osum dětí! Ať sleví, jinak ti ho nekoupím!“
S takhle rafinovaným smlouváním musíte mít přece úspěch...
Kaiser: „Myslím, že dost věcí se nám podařilo srazit. Ale když teď tak přemýšlím, Evi, mohli jsme asi jít i níž.“
Holubová: „Ale ne, Oldo, jsme dobří obchodníci.“
Tak se pochlubte, co jste nakoupili?
Holubová: „Máme letadlo jenom pro nás. Tolik toho máme!“
Kaiser: „Jen já už vůbec nevím, kde co je a komu z nás dvou to patří. Na hotelu očekávám ostrou hádku.“
Já myslela, že jste tým, ne že se budete hádat.
Holubová: „Ale jo, minule jsme se taky posekali. Jenže já se pak nenarvala do těch šatiček, které jsem vybojovala. Nakoupili jsme už prostě hodně dárků a já teď nevím, který je pro koho. Ale některé šály mám dvakrát, aby mi pak nebylo líto, že je rozdávám.“
To opravdu nevíte, co komu patří?
Holubová: „Problém je, že když něco nakupujeme, všechno to dají nosit mně. Přijdu do hotelu ověšená taškami a shodím je ze sebe na jednu hromadu.“
Kaiser: „A to jsme třeba kupovali i koberec.“
Holubová: „Ten jsem ale sama netahala! Mysleli jsme, že je létající, ale zatím se nic neděje. Je asi z jiné pohádky.“
Kaiser: „Zřejmě ho dáme paní režisérce k narozeninám.“
Docela vás obdivuji. To tržiště má tolik uliček, že bych se tady hned ztratila.
Holubová: „Olda už procestoval všechny tyhle státy, takže teď je mým průvodcem. Dokonce umí i arabsky. Jen mu nikdo nerozumí.“
Kaiser: „Já jsem ze zvlášního kmene! Třeba jim řeknu: Choj chej hai muovi ewibet. To znamená: Jste úžasná, líbíte se mi.“
Úžasná je myslím celá Marrákéš.
Holubová: „To jo, pořád je tady na co koukat. Ale někdy je už toho také na mě moc… ten barevný svět.“
Kaiser: „Doteď jsi viděla všechno černobíle, viď? A teď zjišťuješ, jak je ta planeta barevná. Tady jdete na náměstí a je to vlastně jedno velké divadlo. Jezdí sem plno herců, v náplni práce mají přemlouvat a bavit turisty. Jsou tu herci, akrobati i muzika...“
To je asi něco pro vás.
Kaiser: „Evička teď přemýšlí, že by v Maroku zakotvila.“
Holubová: „Proč ne. Ale místo opičky bych tady měla Oldu a nechávala bych s ním lidi vyfotit.“
Kaiser: „Mě na řemínku? Proč ne, když bychom byli placení z UNESCO. Už abychom s nimi byli v jednání.“ (směje se)
Jak se tu v tom chaosu natáčelo?
Kaiser: „Pro mě bylo nejtěžší rychle běžet uličkama takovou dlouhou štreku. To se muselo točit na několikrát. Běžel jsem s vypětím všech sil.“
Holubová: „A do toho se pletou místní, a tak prostě mezi nimi pendlujeme...“
Kaiser: „Celý film je také o dost akčnější než první díl Líbáš jako bůh. Tady jsem při čtení scénáře čekal, že to za mě přijde natočit Bruce Willis.“
Holubová: „Já si zase připadám jako ta bába z Matrixu. Čeká mě skok ze střechy a bůh ví, co ještě! Za celý život jsem neměla tolik akčních záběrů! Ale zvládám to výborně, viď?“
Kaiser: „Samozřejmě. A mně už říkají Olda Viliš. Možná mě čeká nová budoucnost v cizině.“
Holubová: „Jen se musíme doučit angličtinu. Zatím umíme jenom Ouuuu, jee!“
To vypadá na úplný akční trhák!
Kaiser: „Jediní akční jsme ve filmu my. Tam, kde my běháme, Jiří Bartoška chodí. No a Kamila (Magálová, pozn. red.) díky tomu, že točí v botách na podpatcích, jenom cupitá. Oproti tomu my běžíme tak rychle, že za námi nestíhá ani kamera.“
Co uděláte jako první, až po týdnech natáčení přijedete domů?
Holubová: „Objednám si kachnu.“
Kaiser: „Ale ono to tady nebylo zase tak špatné. Bylo fajn, že tady člověk nemusel číst české noviny a koukat na televizi.“
Holubová: „Ale zase vůbec nevíme, co chudák Iveta Bartošová!“
