7°C
Není pomalu čas myslet na krasobruslařský důchod?
„V mužské kategorii je hranice někde kolem 28 let. Pak se můžete živit bruslením v show. Druhá varianta je stát se trenérem. No a další varianta je najít si normální práci.“
K jaké se kloníte vy?
„Doufám, že na tohle rozhodnutí mám ještě čas. Každopádně v Torontu, kde nyní žiji, mě čekají přijímací zkoušky na univerzitu. Chci si udělat titul, abych si mohl hledat práci kdekoli po světě.“
Jak si vlastně domlouváte rande se svojí přítelkyní, krasobruslařkou Nathalii Pechalatovou (28)?
„Dnes už je to hračka. Nathalie se totiž loni v létě přestěhovala do Detroitu, který je "jen" necelých 500 kilometrů od Toronta.“
Tuhle vzdálenost překonáváte letadlem, vlakem, nebo autem
„Už jsem vyzkoušel všechny druhy dopravy mezi Torontem a Detroitem, nejsnáze to jde autem. Jen ty kolony před americkou hranicí jsou nepříjemné. Mimo to se vídáme díky společným závodům a exhibicím.“
Jak dlouho se chcete takhle "míjet"?
„Máme několik scénářů, ale ani v jednom z nich ve třiceti letech nežijeme ve vztahu na dálku. Jaké jsou, si ale necháme pro sebe.“
Plánujete společný život v zámoří?
„Ne. Jednou se vrátím na starý kontinent, mým domovem jsou Jižní Čechy.“
Je náročné mít vztah s cizinkou?
„Nathalie už pro mě žádnou cizinkou není. Ze začátku jsem měl obavy z jistých kulturních rozdílů, ale ty nakonec náš vztah jen zpestřily. Z české kultury je Nathalie zatím nejbližší naše kuchyně.“
Mluvíte spolu hodně o bruslení?
„Když je třeba, můžeme si navzájem i profesně poradit, ale krasobruslení není hlavní téma našich hovorů.“
Jste pojištěný pro případ, že byste kvůli zranění musel skončit?
„Jsem. Měl bych tak finanční prostředky na to, abych začal normálně pracovat jako každý jiný a opět se postavil na nohy.“
Byl někdy konec hodně blízko?
„V roce 2005. Zlomil jsem si kotník na pravé noze, která je u mého bruslení stěžejní, jelikož je to noha dopadová. Tehdy jsem si uvědomil, jak rychle se může sen o olympijských medailích rozplynout.“
V začátku letošní sezóny vás zase trápila ploténka.
„Tak každého vrcholového sportovce permanentně něco trápí... Bolesti mě omezovaly měsíce. Cítil jsem to při sezení, vstávaní, obouvání bot, i v noci jsem se někdy probouzel.“
Je krasobruslení spíše jako sport, nebo umění?
„Je to sport. Každý den trénuji a když vstanu, něco mě bolí. A je to i umění, protože vymýšlíme choreografie, vybíráme hudbu. Před začátkem sezony, když mi v divadle šijí kostýmy, si připadám jako herec.“
Máte nějaké rituály před závody?
„Každý rituál může být narušen a pak je zle. Méně rituálů znamená čistší mysl. Ale jeden mám. Jako první si obouvám levou brusli.“
Kolik párů vlastně máte?
„Jen jeden. Kdyby se cestou něco stalo, nebudu moci závodit. Po 11. září je nemůžeme přímo u sebe v kabině letadla.“
Proč máte jen jeden?
„Každý bruslař má jen jedny boty ve kterých bruslí do té doby, než je úplně zničí. Já sám měním boty i brusle dvakrát do roka.“
Co je na tomhle sportu nejtěžší?
„Předvést vše, co ve vás je ve třech minutách. A i když se to podaří, můžete si být jisti, že nemáte nic jistého do chvíle, než nad vámi vyřknou ortel rozhodčí.“
Máte pak na ně občas vztek?
„Když je kritika dobře mířená, slyším ji rád a pokouším se zapracovat na nedostatcích. Je-li ale mířená jen na to, aby mě naštvala nebo urazila, pak jde jedním uchem dovnitř a druhým ven.“
Co s vámi dělá neúspěch?
„Už dlouho se snažím řídit že úspěch ani porážka by člověka nikdy neměla vykolejit natolik, aby zapomněl odkud a kam jde. Kdyby nebylo trpkých zklamání, člověk by si pak nevychutnal sladký úspěch.“
Máte někdy chuť pověsit brusle na hřebík?
„Za dvacet let, co bruslím, by se jich asi několik našlo. Ale sport je návykový. Krasobruslení sice bolí, ale v mých očích stále převládá radost, kterou mi přináší.“
Bylo vám někdy do breku?
„Moc si toho přes rok nenabrečím, ale pak jsem někdy v takovém rozpoložení, že mi stačí podívat se v televizi na Forresta Gumpa a...“
Jak zní top rada krasobruslařům?
„Aby se nepřejídali.“
