8°C
„Dáte si kafe?“ ptá se energická herečka, když na zahradě zaparkuje kočár se svým vnukem, šestiměsíčním Kryšpínem. Ani moc nečeká na odpověď a už odbíhá do kuchyně. Za chvíli se vrací s podnosem a vodou pro Agátu. Ani na nic nečeká a hned se ptá. Tedy jen co se ujistí, že diktafon už je zapnutý.
Veronika: „Agátko, jak je to s tvým stěhováním blíž k mamince?“
Agáta: „Snažím se prodat dům v Černém Volu a sháním pozemek tady. Nejradši bych přemluvila nějaké sousedy, aby mi to prodali.“
Veronika: „A proč chceš bydlet na Suchdole?“
Agáta: „Hlavně chci, aby měl můj syn v dětství to, co jsem měla já. Aby chodil ze školky rovnou k babičce.“
Veronika: „Je pravda, že já jsem se matce nastěhovala dvě stě metrů od baráku a ta tě hlídala vlastně pořád. Pokud budeš chtít stejný servis po mě, tak mám v divadle poslední premiéru a odcházím do předčasného důchodu.“
Agáta: „Spíš bude lepší, když budeme mít jednu chůvu a ušetříme.“
Peníze šlechtí
Agáta se v této chvíli projevuje jako zdatná obchodnice, která umí peníze vydělat i ušetřit. „Já holt tak dobrá byznysmenka nejsem. Peněženčička jseš po tátovi,“ přiznává Veronika Žilková a její dcera na to hned reaguje.
Agáta: „Ty všechno rozdáš. Jak můžeš dát někomu dýžko 50 korun? Nebo zaplatit uklízečce, i když vůbec neuklidila?“
Veronika: „Jednou bych si přála, abys měla svojí agenturu nebo časopis, protože jsi finančně schopná. To máš po Hanychovi.“
Agáta: „Umím v tom chodit. Jdu si zahrát karty a dostanu za to pět tisíc, a ty jsi celý večer v divadle a máš za to pár stovek.“
Veronika: „Jo, to mě štve. Mám v divadle plat 12 tisíc a jsem tam pořád.“
Nekuř a nepij!
Agáta se zvedne z pohodlného křesla a jde k oknu. Posadí se na parapet s výhledem do zahrady a zapálí si.
Veronika: „Agáto, co ti na mě vadí? Já ti pak řeknu, co mě na tobě…“
Agáta: „Vím moc dobře, co ti na mě vadí - že hrozně kouřím. Ale ty zase piješ. Bráchové ti říkají rumová pralinko. Každé ráno si dáš polévkovou lžíci do horké vody.“
Veronika: „Do kafe, miláčku, do kafe! A jen v zimě. A to proto, že mám nízký tlak. Když jdu k doktorovi, mám 70 na 50 a po změření se vždycky ubezpečují, jestli vůbec žiju.“
Agáta: „Jo, slušná výmluva.“
Veronika: „Hele, babičky z Moravy, což jsem já, si musí dát po ránu štamprle. Měla jsem babičku, která žila snad do devadesáti a každé ráno začínala výčepní lihovinou. Ale když se napiju já, tak ráno. Ty sice piješ až večer, jenže zase až do rána! Ale s tím kouřením bys mohla něco udělat. Pro maminku.“
Agáta: „Pro tebe všechno, ale kouření se nevzdám. No, jen kdybych opravdu musela. Ale to bych asi ty cigarety jedla.“
Veronika: „To ti věřím.“
Agáta: „Proto nechci druhé dítě. Řekla jsem si, že kdybych byla zase těhotná, nebudu kouřit.“
Veronika: „Protože tě dostalo, jak jsi stála v porodnici nad Kryšpínem. Měl jen dvě a půl kila a doktoři ti řekli: No jo, dítě kuřačky. Z toho jsi měla depku, pak jsi se vzpamatovala a křičela, že si radši zkazíš prsa a budeš kojit. Ruplo ti v bedně a ve dvou měsících měl kilo devět. Vážně chceš jen jednoho potomka?“
Agáta: „Chci mít jedno rozmazlené dítě, jako jsem chtěla být já.“
Veronika: „Kdybych se narodila znova, měla bych dvakrát tolik dětí, ale nedělala bych k tomu tu herečku. Že jde oboje dohromady je nesmysl. Je to náročné a někdy mám pocit, že jsem skoro vůbec nežila. Jedno dítě ke kariéře je rozumné. Ale tatínka jsem ti vybrala dobrého! Našla jsem modrookého, vysokého, s nadprůměrným IQ.“
Máš dobré geny!
Veronika žila s tatínkem Agáty, režisérem Jiřím Hanychem, čtyři roky. Rozešli se v roce 1988, ale jak herečka přiznává, nyní má pocit, že exmanžela vídá každou chvíli. Stačí, aby se podívala do kočárku na malého Kryšpína.
Veronika: „Mám pocit, že vozím svého bývalého muže Hanycha. Až jsem z toho měla ze začátku trauma. Geny holt člověk nezapře. Víš o tom, že Kryšpín dělá králíčka úplně stejně jako ty?“
Agáta: „Jak králíčka?“
Veronika: „Když ses vztekala, vycenila jsi zuby a funěla. Kryšpín dělá to samé. Když ho hlídám, hned se pak chlubím kolegyním. A ony se hned ptají, co děláš.“
Agáta: „A co jim odpovídáš?“
Veronika: „Že jsi v kasinu a hraješ karty za peníze. Ty jsi prostě výstřední. Vykoukla jsi z břicha a už ses ptala, kde je někdo, kdo by tě mohl obdivovat. Od začátku mi bylo jasné, jakým směrem se vydáš a vždycky jsem tě podporovala.“
Agáta: „To je pravda, nikdy si mi nic nezakazovala a předala dobré geny.“
Veronika: „Jsi jediná, která v podstatě zvládá věci místo mě a hlídá rodinu. Vypereš, pověsíš prádlo, máš uvařeno a všechny děti mají úkoly. Ale je pravda, že pár modřin k tomu přibude.“
Agáta: „Jasně, že jim občas dám pár facek. Jako jsem dostávala já od tebe.“
Veronika: „Říkám ti to poprvé, podruhé, potřetí, neslyšíš, tak plác! Když neposlouchají uši, musí se do toho těla jinudy. Ucho na zadku. Moje máma mě taky bije a je jí devadesát a mě padesát. Ale to je jen takové plác, plác.“
Co takhle svatba, Agáto?
V následující chvíli dojde řeč na svatby a muže, což je téma, které by mohly rozebírat hodiny. Veronika šla k oltáři třikrát – naposledy s Martinem Stropnickým, Agáta ani jednou. I když partnerů už poznala poměrně dost.
Veronika: „Mimochodem, co ty a svatba?
Agáta: „Chtěla jsem ji na své narozeniny, ale Mirek mi oznámil, že má zápas. (směje se) A ty se budeš ještě rozvádět?“
Veronika: „Pokud bys chtěla dalšího čtvrtého tatínka, tak slibuju, že se už nerozvedu a ovdovím. Vzhledem k tomu, kolik Martin vykouří cigaret, jak se trápí a pracuje, to není vůbec vyloučené. Vdovský důchod byl taky jeden z důvodů, proč jsem se vdávala.
Agáta: „Jak teda udržuješ vztah?
Veronika: „Když má přijít Martin, tak si namaluju i řasy a pusu. On si toho ale nikdy nevšimne. Dělala jsem to u každého manžela – a navíc si vzala čisté tepláky. Ale jeden z tvých otců mi řekl, že se mu stejně nejvíc líbím, když ráno vstanu z postele. A já na to hřeším.“
Agáta: „Jak to myslíš?“
Veronika: „Když se moc líčíš a pak tě chlap uvidí po ránu a je to diametrální rozdíl, dáváš mu ideální příležitost, aby tě opustil. Ty už jsi Aguš přišla na to, jak si udržet jednoho partnera?
Agáta: „…to není pro cizí uši.“ (směje se)
Veronika: „Jo takhle? Přes postel?“
Agáta: „Ano, musí s ním občas do té postele jít. I v tom je problém českých matek.“
Veronika: „Co máš proti českým matkám?“
Agáta: „Přijde jim, že když porodily jedno dítě, nemusí se o sebe starat. Často nehubnou, nosí tepláky a nemyjí si hlavu. A všichni mě za tenhle názor osočujou, že mají malou mateřskou.“
Veronika: „Ale to je pravda.“
Agáta: „Jenže i s takovou se dá koupit šampón. Podívej, jak se o sebe starají chlapi!“
Veronika: „Nezdá se ti, že se o sebe starají až moc?“
Agáta: „Protože to ještě nezabalili, nechtějí tu jednu. Muži jsou lovci a loví celý život, hledají.“
Móda: zoufalé volání Agátě
Veronika Žilková je obdivuhodná herečka, která v divadle i před kamerou předvádí seběvědomé výkony. Když se ale ocitne před šatní skříní, její sebejistota je ta tam. „Pokaždé, když někam jdu, tak ti volám, co si mám vzít na sebe. A co mi vždycky odpovíš?“ obrátí se Veronika na dceru.
Agáta: „Že to v té skříni nemáš. Hlavní zásada je mít padnoucí oblečení. Není to o značkách. Vždycky jsi třeba nosila krátké kalhoty…. Krátké kalhoty nikdy!
Veronika: „Nenosím krátké nohavice! Jen se srazily a taky jsem trošku vyrostla. Taky je mám od sedmé třídy!“
Agáta: „Jasně, běháš na autobus a nemáš aspoň nohavice od bahna. Proč vůbec jezdíš autobusem?“
Veronika: „Nemám nervy na to, jak se lidi v autě chovají. Když jsem byla mladá jako ty, prakticky jsem nechodila a pořád jezdila v autě. Čím jsem starší, nemám na to, aby mě chlapi nepoustěli, netroubili. Navíc jezdit hromadnou dopravou má své výhody.“
Agáta: „Poslouchám, jaké vyjmenuješ.“
Veronika: „Když si sednu do autobusu, tak než dojedu do Dejvic, proberu všechno.“
Agáta: „Co ses třeba dozvěděla?“
Veronika: „Že jedna sousedka jede pro čaj a druhá má rande a manžel o tom nesmí vědět. Telefonuju, maluju se, učím se. Ale nedávno si se mnou jela metrem a krémovala sis nohy.“
Agáta: „Jo, ale bylo to v létě. Mami, já taky občas jezdím MHD, ale s kočárkem se do toho autobusu blbě dostáváš. Měla jsem z toho nervy, kde se mačkají jaký čudlíky a bezbariérových jezdí málo.“
Agáta: „Mami, v čem si nerozumíme?“
Veronika: „V práci. Jsem jiná generace a tvému světu nerozumím. Poradila jsi mi jen jednou – a víme, jak to dopadlo.“
Agáta: „To narážíš na StarDance?“
Veronika: „Poradila jsi mi: Nesmíš jen tančit, musíš udělat show. Tak jsem ji udělala - a vyhodili mě.“
Agáta: „Od té doby vím, že si do práce mluvit nemůžeme. A kdy jsme si nejblíž?“
Veronika: „Když nám teče do bot. V momentě, když je blbý stav, hádka s partnerem a člověk je osamělý… mám Aguš. Koho máš ty?“
Hanychová: „Já mám tebe! Zatímco ty to máš jen když je ti špatně, já to mám pořád.“
Veronika: „Ale když zažiju něco hezkého, tak ti volám. Třeba vylezu na kopec a je tam nádherný výhled, moře, sluníčko. Hned mě napadne ti zavolat, že je tu krásně a za rok že musíš jet taky.“
Agáta: „Jo, ty mi voláš pořád. Jenže kolikrát na mé otázky odpovídáš jen no, no, no…“
Veronika: „Protože při tom určitě vedu hovor s dalším tvým sourozencem! Nebo zrovna pracuju nebo dělám něco jiného. Jako třeba včera.“
Agáta: „Jak jsem ti volala, co mám dát Kryšpínovi na sebe, kdy přijde chůva a jak se dělá lečo?“
Veronika: Jo jo. Vedle mě stály kostymérky, zkoušela jsem si paruku, tak jsem prostě jen odpovídala: Kombinézu, ve tři, pórek do leča nepatří. Ale je pravda, že když si ještě chodila s Hudlerem a byla někde v Americe…“
Agáta: „To jsem byla s Brabcem…“
Veronika: „…mluvili jsme spolu až po třech nedělích. Když jsi zavolala, zastavila jsem natáčení celého seriálu a nadšeně křičela: Volá mi Agátka z Ameriky, počkejte, počkejte! A pak ses mě zeptala, jak se dělají knedlíky.“
Agáta: „A jak často ti volá brácha ze Španělska?“
Veronika: „Je tam už od září a zavolal mi jednou: Mami, jak dostanu flek z bílých kalhot? Jsou to zkrátka hovory, které vyřeší jen maminka.“
Agáta: „Nikdo jiný by nám s tím neporadil.“
Veronika: „Poradil, ale stydíte se zeptat.“
Agáta: „Mami, čím jsem ti v poslední době udělala radost?“
Veronika: „Myslíš kromě zplození Kryšpína? Třeba jak jsi stmelila rodinu Dopitů, kde spolu několik let nemluvili.“
Agáta: „Stálo mě to spoustu nervů, ale chtěla jsem, aby měl Kryšpín oboje prarodiče. I když jsem to nepovažovala za správné, šla jsem za nimi a pokorně je prosila, aby se usmířili.“
Veronika: „Z toho vyplývá, že když chceš, aby to fungovalo, musíš mít na prvním místě splnění nějakého úkolu v rodině. Nesmíš sledovat jen svůj profit. A tím končím, jdu s Kryšpínem ven.“
Agáta: „Mami, díky.“
