9°C
Nadějný autor Škvorecký si vzal tanečnici a zpěvačku Zdenu Salivarovou v roce 1958, když mu bylo 34 a jeho nastávající 25 let. Zdena měla za sebou léta šikany ze strany úřadů. Kvůli otci emigrantovi a bratrovi odsouzenému k desetiletému žaláři vyrůstala s matkou a mladší sestrou v pavlačovém bytě v Karlíně, kam byly vystěhovány. Ze souboru písní a tanců neustále Zdeně hrozila výpověď – neúčinkovala na zájezdech do ciziny, do níž z kádrových důvodů nesměla. Začarovaný kruh. Na konci 50. let se cosi změnilo.
Zdena náhle směla cestovat. Zároveň ji asi třikrát kontaktovala StB, která jí na jedné schůzce položila otázku: „Jak byste se zachovala, kdybyste se dozvěděla, že někdo chce poškodit socialistické zřízení a ohrozit život prezidenta Novotného?“ „V takovém případě je občanskou povinností věc ohlásit policii,“ odpověděla. „Můžete nám to podepsat?“
Zlatá léta
V 60. letech na tuto epizodu rychle zapomněla. Josef sklízel jeden vavřín za druhým (Legenda Emöke, Bassaxofon, Nápady čtenáře detektivek) a Zdena si plnila sny (hrála v divadle, studovala FAMU). Nemohli mít dítě, přesto byli veskrze šťastným párem. „Přistupují ke mně různé neukojené paničky a doslova mě tahají do postele, takže musím být sprostý,“ píše Škvorecký v roce 1968 nejlepšímu příteli Janu Zábranovi.
Zajímavé je, že i v čase největší slávy převažuje v Josefových dopisech Zábranovi skeptický podtón: „Práce, honička, jinak nic.“ Nebo: „Jde to všechno šejdrem.“ Případně: „Dřina mizející do ztracena.“ Nutno ovšem zmínit, že hvězdný autor musí v 60. letech dotovat překlad vlastního románu Zbabělci do angličtiny a podniká intriky, aby mu nové knihy vůbec vycházely. Počátkem roku 1969 vycestuje i se Zdenou na stipendium do Severní Ameriky, kde celkem logicky zůstanou, ač s tím Zdena vůbec nepočítala. Zprvu jsou přemoženi zážitky. Vrcholí květinové hnutí a zuří sexuální revoluce.
„Ontarijské jezero je pro mé studenty pupkem světa a nejhorší, co se jim může stát, je nedostatečně intenzivní orgasmus.“ Učit mladé Kanaďany anglickou literaturu mu přijde absurdní a na kantořinu se dle vlastního mínění nehodí, jenže profesorský plat je velmi slušný.
Knižní dobročinnost
Záhy jej celý utopí v novém nakladatelství a zůstane tomu tak příštích dvacet let. Exilový podnik ´68 Publishers si vymyslela Zdena a odvedla v něm také veškerou administrativní a sazečskou práci. Josef redaktořil a platil: „Estébáci by nikdy nevěřili, že bychom byli tak pitomí a dali všechny peníze – v této zemi bez penze a nemocenských dávek mnohem důležitější než doma – do vydávání knížek a zapřáhli se do otrocké práce,“ píše Josef bohemistce Jitce Křesálkové.
Celkem vydalo dvoučlenné ´68 Publishers 224 knih. Byli mezi nimi známí autoři (Hostovský, Gruša, Kundera, Lustig, Peroutka) i ti, které objevil teprve Škvorecký (Jan Novák, Iva Pekárková). Bez Škvoreckých by nevznikly paměti Adiny Mandlové ani Lídy Baarové. Rozesílali knihy na desítky tisíc adres a organizovali pašování do ČSSR.
Zhroucení
„Po dvaceti letech dřiny Zdeně provedli to, že ji dali na ten estébáckej seznam,“ říká Josef v pět let starém dokumentu Gentleman Josef Škvorecký od Petra Kaňky. „Skoro se zhroutila, byla na tom zdravotně bídně.“ Celkem pochopitelná reakce na uveřejnění svého jména v tzv. Cibulkových seznamech pod označením »tajná spolupracovnice StB« vyústila v horečné jednání, které Zdeně spíše uškodilo.
Nejprve se hájila emocionálními fejetony („Budeme se upalovat na kandelábru? Nebýt Havla, už tam visím. Za vlasy, politá benzinem. Kdosi ochotně škrtne sirkou. Jsem na seznamu.“) Poté vydala knihu Osočení, v níž shromáždila další příklady nespravedlivě osočených, čímž chtěla ilustrovat nesmyslnost publikování seznamů.
Jisté je, že i kdyby Zdena v 50. letech poskytla StB pár zneužitelných informací – a to v jakékoli roli – v celkovém poměru by to nevydalo ani na tisícinu toho, co proti režimu udělala. Ovšem pachuť aféry – jež byla možná aférou jen v uzavřené komunitě exilu – zahnal Škvorecké do ústraní. „To není dobré, taková invaze do soukromí. Ti lidé jsou milí, hodní, ale přece obtěžujou,“ říká v Kaňkově dokumentu o návštěvách z Česka.
Josef i Zdena v závěru života hovoří už více jako Kanaďané. Mají suverénní vystupování a nechápou, proč komunistická strana nebyla v Česku nikdy zakázána. Doma už nemají žádné příbuzné a cestování je vyčerpává. „Tady je krásně, lidé jsou hodní, sousedi prima, mně se tu líbí,“ řekl Škvorecký v roce 2007. Emigrace byla dokonána.
