9°C
Jaké byly vaše vánoční rodinné tradice?
„Vánoce jsme vlastně měli od Mikuláše, který nám nechával nadílku za oknem. A dodnes musím obdivovat rodiče, že dokázali pro nás pro děti sehnat třeba pomeranče, mandarinky nebo buráky, to bylo tehdy téměř v nadlidských silách. A když máma splašila čokoládu, to byl pro nás vrchol blaha. A nebyly to žádné milky, ale ta nejobyčejnější čokoláda. No a ten, kdo se z nás tří, já, bratr Martin nebo sestra Kristina, v noci probudil dřív, musel probudit ty ostatní. Byly to balíčky, žádné punčochy, to tehdy nebylo.“
Jaké jste měli štědrovečerní menu?
„To bylo neměnné a u mě přetrvává dodnes, i když člověk samozřejmě přebírá také zvyky od partnerů. Základem byla rybí polévka a po ní jako první chod následoval sulcovaný kapr. To je jeden z nejlepších receptů, který jsem převzal po mámě. Příprava takové ryby trvá skoro dva a půl dne, protože musíte napřed udělat sulc, pak ho musíte vyčistit, prostě je to náročné… Stojí to ale za to.“
Kdo se staral o přípravu ryb? Otec?
„Jistě. Dělal všechny řeznické práce. Až když mi bylo kolem osmnácti, převzal jsem to po něm. Dranžíroval jsem, sundával šupiny. A když ještě nebyly škrabky, dělal jsem to nožem. I když se ale potom v kuchyni pečlivě uklidilo, stejně tam ty šupiny někde zůstaly, to nevychytáte, a tak si už pár let kapra kupuji raději připraveného.“
Říkal jste první chod, jaký byl druhý?
„Samozřejmě smažený kapr, ale nikdy ne bramborový salát. Ten u nás na stůl na Štědrý den nepatřil. Měli jsme vždycky bramborovou kaši a křen. A k té sulcované rybě se podávalo bílé pečivo a doma udělaná majonéza s kapary. A jak jsme ten celý den jako děti hladověli, tak jsme to večer všechno snědli.“
Vy jste se opravdu dokázal postit?
„Ano. Celý Štědrý den byl ve jménu zvyků. Se sourozenci jsme ale pěkně skuhrali. Byli jsme jako kyselina. V ten den byl průchozí snad jenom kousek vánočky nebo sýra. Jinak nic. A tak jsme kolem té kuchyně, kde to vonělo, jenom běhali a z hladu se nám kroutily prsty. Půst, a to už je mi 63, dodržuji dodnes. Jenom to zlaté prasátko jsem bohužel nikdy neviděl.“
Vy jste z věřící rodiny?
„Jedni z nejlepších přátel naší rodiny byli duchovní. Všichni tři sourozenci jsme křtění, svatby jsme měli v kostelech. Že by ale člověk do kostela chodil pravidelně, tak to ne. Ani se nepamatuji, že by šel s námi dětmi a mámou do kostela někdy otec. Když jsme ale byli malí, jezdili jsme jako rodina na Šumavu na faru. Já s bráchou jsme tam dokonce ministrovali v kostelíčku v Horní Vltavici. Dodnes umím některé latinské modlitby. Víru musíte mít v sobě.“
Jak jste pokřtěn?
„Jmenuji se Petr Karel Veliký. Veliký jako přídomek k tomu Karlovi. Jako je třeba Jan Křtitel. Mojí kmotrou byla Čapkova Olga Scheinpflugová.“
Pamatujete si na poslední Vánoce s rodiči?
„Samozřejmě, protože v okamžiku, kdy otec odešel, nastalo v rodině takové zvláštní vakuum. Táta zemřel v červnu 1968, takže já si pamatuji skoro silněji to, když nebyl. Každý to pocítí. Když vám postupně odcházejí rodiče, tak vám vždycky odejde něco, co je nenahraditelné… A bohužel v případě mého otce se to stalo strašně brzo. Mně bylo dvacet let. Potřeboval jsem se dozvědět ještě hodně moc věcí. A nedozvěděl.“
A maminka?
„Ta odešla později. S mámou jsme samozřejmě slavili každé Vánoce, pokud byla tady v Praze nebo u sestry v Budějovicích. Člověk ji nemohl nechat samotnou. Byla bez táty a špatně nesla, že jí děti vyletěly z hnízda.“
Jak vy letos prožijete Štědrý den?
„Letos pracovně. Už v deset hodin dopoledne hraju v Divadle Broadway dědečka v muzikálu Vánoční zázrak. Dobrovolně jsem se přihlásil, že na Štědrý den budu pracovat. Objedu také hroby, bohužel ne všechny, protože to bych musel po celé republice. A potom budu se svými nejbližšími.“
Největší slávu vám přinesly pohádky. Kolik jste jich v životě vůbec natočil?
„Nedokážu to spočítat, svého času jsem točil i tři televizní pohádky ročně. A ani mě to číslo nezajímá. Nejsem ten typ, který se chlubí svojí televizografií nebo filmografií. Vím jen, že jsem toho dělal strašně moc, a dělal jsem to rád. V tehdejší Československé televizi to uměli skvěle. Dnes jsou ty pohádky naštěstí v archivu a díky nim neběží na obrazovce jenom animované filmy.“
Teď o svátcích v České televizi máte premiéru v pohádce Tajemství staré bambitky…
„A mám radost, že poběží v hlavním vysílacím čase až pětadvacátého na Hod Boží. Na Štědrý den, na který byla původně plánovaná, v tu dobu lidé většinou večeří a nemohou si to vychutnat. Hraju kuchaře, což jsem také kvitoval. Vždyť za rok to bude už čtyřicet let, co jsem hrál ve Zlatovlásce kuchtíka. Od kuchtíka ke kuchařovi, to je přece krásná kariéra!“
Kuchtík princ Jiřík s černou hustou kšticí a tmavýma očima vypadal ve Zlatovlásce velice exoticky. Neměli lidé za to, že vaše kořeny jsou jinde?
„Můžu vám říct, že když jsem šel po ulici a jeli hoši, kteří rozváželi uhlí, většinou byli tmavší pleti, tak na mě vždycky volali: Nazdar! Mysleli si, že jsem jeden z nich. Já byl fakt černej jak uhel.“
S Martinem jste si byli velice podobní, pletli si vás lidé?
„Dodneška si nás někdo plete. Mně to nevadí. To Martin na to byl trošku háklivější. A máma? Ta, když se rozčílila a než přišla na pravý jméno toho hříšníka, tak vychrlila všechna jména. A v tom stresu na mě kolikrát volala: KRIMARPETŘE!“
Vraťme se ke Zlatovlásce. Určitě to je vaše nejoblíbenější pohádka…
„Rozhodně. Ta pohádka se skutečně povedla, proto se stala kultovní a má přesah přes generace. Teď nedávno běžela v televizi a zase dostávám dopisy. Jako dřív, takže mám pocit, že mně je tolik let, jako když jsem byl ten černý kuchtík. A to je krásný. Lidé Zlatovlásku milují. A to i přes to, že se dlouho nemohla hrát, když emigroval Jan Tříska, který v ní měl malou roli rybáře. Mám tu pohádku opravdu rád. Má i překrásnou muziku. A navíc, proslavila i zámek Červená Lhota, o kterém do té doby nikdo nevěděl.“
Máte nějaké přání do nového roku?
„Mám. Aby se třeba ten život malinko zpomalil, malilinko. Alespoň tak, abych neměl pocit, že teď tu spolu sedíme a povídáme si o Vánocích, a já mrknu, a sedíme tu za rok.“
