9°C
To mi řekněte, zda vás to po těch pětadvaceti letech ještě baví.
„To samotný hraní mě baví strašně. To je moje, to mám rád.“
No, nevím, připadá mi to jako moc velká idyla. Něco vás otravovat musí.
„Trochu náročný je cestování, protože když hrajete v kapele, tak pořád jezdíte. A ty přejezdy jsou někdy únavný, v autě se pořádně nevyspíte. Je varianta to přepít, ale člověk taky nemůže bejt furt namazanej (smích). Někdy mám taky plný zuby hluku. Na kravál jsem kolikrát až alergickej. Když třeba přijdu někam do kavárny, kde řve rádio, tak jdu pryč. A když chodím po městě, dělám si ticho.“
Jak se dělá ticho?
„Nasazuju si sluchátka a nic si do nich nepouštím. Nebo si pouštím mluvený slovo, hudbu vlastně moc neposlouchám.“
Toho ticha si podle mě moc neužijete. Připadá mi, že jste pořád někde na turné. Jako právě teď.
„Dostávali jsme pořád maily, proč nehrajeme starý písničky. Tak jsme si řekli: Fajn, když chcete, tak my to zkusíme. Před dvěma lety jsme vyrazili do klubů, ve kterých jsme hráli dřív. Začali jsme první písničkou, kterou jsme kdy natočili a udělali jsme průřez. Lidi to znali a dobře reagovali. Proto jsme si teď, potom, co jsme loni jeli jen po pěti velkých halách, řekli, že si to zopakujeme. A zas hrajeme třeba patnáct let starý věci a lidem se to líbí.“
Ale určitě se někdy stalo, že lidi na koncertě byli studení jako psí čumáci.
„To víte, že jo, někdy seto stane. Musíte o ně bojovat. Vždyť nehrajeme jenom naše vlastní koncerty, kam lidé přijdou jen na nás. Třeba nedávno na tanečním festivalu se nám lidi povedlo získat, i když ze začátku stáli a říkali si: Co ty tady dělaj?“
Bez jaké písničky nemůžete nikdy odejít z pódia?
„Taková není. Ale je jedna píseň, kterou střelíme na závěr skoro vždycky už pětadvacet let. Je to píseň Punčocháče z první desky, tou končí pětadevadesát procent našich koncertů.“
Chtějí od vás lidé slyšet hlavně písničky známé z rádií?
„Spoustu písniček z rádia nehrajeme. Třeba Tabáček a Kláru jsme několik let nehráli. My i lidi jsme toho měli dost. Hráli jsme třeba na festivalu v Ostravě, všechno super a jako přídavek jsme dali Tabáček a ruce šly dolů. Tak jsme řekli dost.“
Na jakou písničku jste alergický vy?
„Mám písničky, který odmítám hrát. Třeba píseň Možná. (začíná ji notovat: Možná se ti zdá, slova jsou zmatený...) Přesně, tam mi slova přijdou zmatený, text mi nebetyčně vadí a kvůli tomu to nehrajeme. Kluci mě furt přemlouvaj, chtěj si to zahrát. Ale oni nemusej být přesvědčený o těch slovech. A já to bez toho přesvědčení nezazpívám.“
Možná i proto si teď většinu písniček napíšete sám.
„Teď to tak je, ale před lety mi došel dech, nevěděl jsem o čem psát a neměl jsem chuť. V tu chvíli začal psát Pavel (zesnulý Pavel Grohman) a napsal hity jako 1970 a Tabáček. Jenže Pavel je bohužel po smrti a je to zas na mně, takže jsem musel sednout a dostat se do toho pocitu jako tenkrát.“
Bubeník Pavel Grohman byl vaším kamarádem od základky. Už jste se, tři roky od tragické nehody, s jeho smrtí vyrovnal?
(posmutní) „Tak člověk se s tím musí vyrovnat.“ Tehdy to vypadalo, že Chinaski skončí.
Opravdu to hrozilo?
„Tak asi to tak vypadalo, ale já jsem měl pocit, jakoby natruc, že to nesmí skončit, že si tu myšlenku nesmím připustit. Naopak mě to posílilo v tom, že musíme hrát dál. Věděli jsme, že se s tím musíme nějak vyrovnat a srovnat se, aby to šlo dál. Ale trvalo to dlouho naučit se žít ve světě bez Hrocha (Grohmanova přezdívka). Dodneška mě každej den překvapuje, že se na tý motorce opravdu zabil. Ale už je to tři roky, takže život jde dál, nedá se nic dělat.“
Jaký byl první koncert bez něj?
„První koncert jsme hráli asi tři měsíce po Pavlově smrti a s návratem na scénu nám moc pomohl David Koller, kterej si sednul za bicí. To od něj bylo skvělý. I když, já jsem nikdy nehrál s jiným bubeníkem než s Pavlem. A najednou se otočíte a on tam není. Bylo to hrozný. Ale když tam sedí taková persona z Lucie, tak vám to hrozně pomůže.“
Ale ne úplně, že?
„Vím, že jsem měl během toho koncertu několikrát slzy v očích. Hráli jsme starý písničky a v nový situaci ty texty najednou měly jinej význam, což jsem si uvědomil až při tom koncertě. Bylo to hrozně silný.“
Vídáte se dál s Grohmanovou rodinou?
„Více či méně se s jeho ženou Lucií a klukama vídáme. Těm tenkrát byly dva a čtyři roky. Děláme takový věci jako vítání jara, vítání podzimu nebo mikulášskou nadílku. Já dělám Mikuláše a kluci z kapely čerty. Snažíme se jim pomoct. Zpočátku jsme přemýšleli, jak Lucce pomoct, a uvažovali jsme, že by dělala něco pro kapelu. Ale zjistili jsme, že to není dobrý, že si naopak musí najít něco novýho a vybudovat si novej život, asi kousek dál od nás, kteří by jí Pavla dál nepřipomínali.“
Nechci, aby to znělo pateticky, ale zároveň nevím, jak to říct jinak – uvědomil jste si po té smrti víc cenu života?
„Tu jsem si uvědomil sakramentsky. Je to strašně silný. Dojde vám jak je smrt blízko, uvědomíte si hodnotu času. Když jste mladá, všechno je před vámi, všechno jednou bude. A hrozně se těšíte, až to přijde. A ono to vůbec nemusí přijít, nebo zjistíte, že už to bylo. Proto se naše poslední deska jmenuje Není na co čekat, protože to je přesné pojmenování pocitu, kterej nám všem došel po týhle tragický zkušenosti. Každej den našich životů musíme využít naplno.“
Myslíte, že vy je tak využíváte?
„Já jsem lenoch, to umím (smích). Se ženou jsme si pořídili chalupu, klasický venkovský stavení s travnatým dvorkem, suchým záchodem a vodou ve studni. Nedávno jsem tam jel o den dřív než žena s dcerou. Byl jsem tam den sám a celý odpoledne seděl na dvorku a koukal na zahradu. To byl takovej relax a nádhera, sluníčko svítilo, to bylo neuvěřitelný. To mám rád, podobně jako chození do lesa nebo po horách.“
Vy mi vůbec připadáte jako samotář. I svatbu jste před pěti lety před médii tutlal, jak se dalo.
„Brali jsme se tajně, nikomu jsme to neřekli. A to ani rodičům, ani kapele. Řekli jsme to jen sourozencům a dvěma svědkům a odjeli jsme do Krkonoš. Tam jsme se na louce pod Sněžkou vzali.“
Dnes dvouletou dceru Kateřinu jste si s manželkou pořídili ve vašich devětatřiceti letech. Nebylo to pozdě?
„Bylo to akorát. Ale mohlo to bejt dřív. Nevím, na co jsem čekal. Teda vlastně vím, moje žena dělala vysokou školu. Státnice už dělala v osmým měsíci.“
A tak jste táta.
„Jsem nadšenej. Mám pocit, že jsem začal znovu žít, je ze mě úplně jinej člověk. Je to skvělý. Chceme okamžitě další dítě.“
Další, další a třeba i další?
„Aspoň dvě. Je důležitý mít sourozence. Bylo by hezký mít tři. Brácha má tři syny, je to krásný, ale je to záhul. Uvidíme.“
Takže teď aktuálně pracujete na dalším miminku?
(smích) „Ehm… Ano, chtěli bychom další dítě co nejdříve.“
Chtěl byste kluka?
„Jako správnej ješitnej chlap jsem chtěl samozřejmě syna už napoprvé. Když se nám narodila holčička, nebyl jsem zklamanej, ale pořád to tam bylo – je to holka. Pak mi došlo, že je to úžasný. Uvědomil jsem si, že jsem to já, ale zároveň je to holka. Přišlo mi to ještě lepší, než kdybychom měli kluka. A jestli budeme mít další dítě kluka, nebo holku? Je mi to jedno, budu stejně šťastnej.“
Jak si vás vůbec doma užijí?
„Jak kdy. Někdy jsem doma tři měsíce v kuse, někdy zas měsíc doma nejsem. Mně tenhle rytmus vyhovuje, protože se na sebe se ženou hrozně těšíme. Jsem rodinnej typ, mám to rád, ale jenom proto, že často mizím.
Tak to bylo v těch devětatřiceti takové velké rodinné prozření.
„To je fakt, trvalo mi to dlouho. Ale do tý doby jsem žil pořád někde na cestách.“
S vaší ženou jste se poznali před čtrnácti lety. Jaký dnes máte vztah?
„Je to čím dál lepší. Neuvěřitelný. Nám hodně pomohla i ta svatba před pěti lety. Byl to krásnej, silnej moment, kterej nás dal hrozně dohromady. A pak do toho ještě přišlo dítě, což je taky krásný. Prostě nikdy jsme se neměli tak rádi jako teď. Nikdy jsme nebyli tak šťastný. Přitom jsem si často říkal, že se máme hodně dobře a máme se moc rádi a nikdy se nebudeme mít líp. Ale to jsem nevěděl, co přijde s příchodem Kačenky.“
Řekl byste, že jste dobrý partner?
„To není otázka pro mě. Mám svoje dobrý dny a pak ty špatný. Někdy se mnou celý den není řeč. To moje žena ví a taky už ví, jak na mě.“
Říkal jste, že jste lenoch, ale vím, že to tak úplně není pravda. Že se klidně vybičujete a jdete běhat.
„Ve třiceti letech mi došlo, že se musím hejbat, jinak shniju zaživa. Už jsem vyzkoušel různý sporty, teď jsem ve fázi posilovny, kam chodím třikrát čtyřikrát tejdně. Běhat jsem byl letos jen párkrát v lese na chalupě, ale teď možná začnu běhat s trenérkou na Petříně.“
Připadá mi to jako dobrý prostředek před ponorkou jak ve vztahu, tak v kapele. Jste v ní po těch letech vůbec ještě kamarádi?
„Snažíme se a je to těžký. V kapele je nás šest plus zvukař, technik a rowdie. Takže trávím téměř veškerý čas s osmi chlapama, a to v autě, šatně, na pódiu nebo po koncertě v hospodě. Zákonitě přijdou ponorky. To máme za sebou i v sobě. Kamarádi je těžký slovo. Já myslím, že kamarádi stále jsme. Ale musíme s tím šetřit, protože není jednoduchý ten kolotoč vydržet tak, aby se z toho člověk nezbláznil.“
Jaké máte v kapele slovo? Jste vedoucí?
„Kapelníkem je Franta Táborský, ale je fakt, že v ní mám velký slovo, protože jsem ji založil. Taky zpívám a jsem ksichtem kapely. Takže mám poslední slovo a kluci to respektujou. Ale nikdy nekřičím.“
Když teď jezdíte z jednoho města do druhého, kam se těšíte nejvíc?
„Jsem strašně zvědavej na Zlín. Tam je slavnej klub Golem, kde jsme hráli mockrát, i jako začínající kapela. Tentokrát ale poprvé zahrajeme v klubu Masters of Rock Café, tak jsem moc zvědav. Vůbec mám rád klubový šatny, i tu špínu, plakáty. Vždyť z toho jsme vlastně jako kapela vzešli.“
V prosinci budete mít v Praze koncert s pořadovým číslem 1000. To by chtělo nějakou specialitu.
„To jo, pozvali jsme si dvacet hostů, kteří v kapele někdy hráli a prošli jí. V každé druhé písni tedy vystoupí host. Ten tisící koncert bude víc rodinnou oslavou a večírkem.“
Myslíte, že dáte i druhou tisícovku?
„Těch tisíc koncertů nám trvalo dvacet let, takže do jednašedesáti? Teoreticky jo. Když se podíváte na Rolling Stones nebo na Olympic, jde to dělat vkusně a dobře do vysokého věku. Tak uvidíme. Ale nejsme polykači kilometrů, není to naše meta. Pokud lidi budou chodit, budeme hrát.“
Jak vidí Malátný hity Chinaski?
„Až se dneska večer budu tvářit zas jak Karel Gott...“ (1. signální) Už jste se tak někdy tvářil? Jak to vlastně vypadá?
"Netvářil. Je to pouze verš. Karel Gott je symbolem českého showbyznysu. Znamená to něco jako až večer budu stát na pódiu, zpívat a hrát, tedy dělat Gotta."
„Jsem kutil, mám malou dílnu, víc mě nezajímá, mý hobby je moje práce, šťastnej člověk, každej, kdo to tak má...“ (Kutil) Jste kutil?
"Jsem vášnivý kutil a mám to po tatínkovi. Ten vyrobil doma sám vše, co mohl. Šil oblečení, vyráběl nábytek do dětskýho pokoje. Cokoli můžu opravit, dělám to nejradši sám. Manuální práce mi dělá psychicky strašně dobře. Třeba si vezmu rýč a reju kus zahrady, kterej vůbec není potřeba zrýt (smích)."
„Óoo, jak se můžeš takhle ptát, mám se rád, jsem absolutně šťastnej...“ (Jaxe) Máte se rád? Jste absolutně šťastnej?
"Rád se nemám, ale v poslední době jsem teda dost šťastnej."
Proč se nemáte rád?
"Tak jednoduše řečeno, někteří lidi maj sebe sami rádi a jiní sami sebe rádi nemaj. A mně vždycky přišlo, že se spíš rád nemám."
„Pam pam tyda pam, dám si ruce do kapes, pam pam tyda pam, dlouhej kouř a pohoda jazz...“ (Dlouhej kouř) Jak často si potřebujete dát dlouhej kouř, pohodu, jazz?
"Jednou za čas je to potřeba, vypustit, odpočinout si. A nemusí to být zrovna dlouhej kouř. Už rok nekouřím, i když lehký to není. Stačí mi procházka po lese a najít dvě bedly."
„Čekám na tebe jak na armádu spásy, a i když nejsi královna krásy, podléhám...“ (Podléhám) Už jste někdy na nějakou, která nebyla zrovna královna krásy, čekal jako na armádu spásy?
"Ano, čekal. Ty texty jsou na základě nějakých zkušeností nebo setkání s konkrétníma lidma. A zrovna u téhle písně přesně vím, o jakou slečnu tenkrát šlo."
„Každý musíme jít dál svou cestou sám, ale v našich srdcích zůstáváme jako přátelé. Ano, jako přátelé. Ty kurvo zkurvená...“ (Vinárna u Valdštejna) Už jste někdy mimo pódium na někoho křičel tuto nadávku?
"Ano. Mockrát a ulevilo se mi. Křičím třeba v autě nebo když jsem sám. Člověk to ze sebe potřebuje dostat. Ale křičet na druhý lidi mi dobrý nepřijde."
„Vinohradská je třída dlouhá, Vinohradská 90, Vinohradská je třída dlouhá, v půl třetí nemůžu spát...“ (Vinohradská) Proč Vinohradská 90?
"Tam bydlela jedna moje slečna. Bydlela tam s rodiči a já jsem tam nemohl přespávat, takže jsem vždycky v noci musel sejít na Muzeum, odkud jezdil noční autobus na koleje na Jižní Město. A cestou od ní na ten autobus jsem si ten text v hlavě zrýmoval do rytmu svých kroků."
„Já jsem vedoucí, já jsem king! Meeting, briefi ng, brainstorming. Rád bych vám drink nabídl, chci váš feedback as soon as possible...“ (Vedoucí) Víte vy vůbec, co je to meeting, briefing a brainstorming?
"Meeting je setkání, briefing tuším, ale nikdy jsem nepracoval v kolektivu, kde by se používal tenhle slang. Briefly, jak víme z Cimrmanů, znamená stručně... Takže zřejmě stručné shrnutí toho, co se řešilo. No a brainstorming je mozkoútok."
„Naši mi vždycky říkali, jen nehas, co tě nepálí, jakej pán, takovej krám. Naši mi vždycky říkali, co můžeš, sleduj zpovzdálí, a nikdy nebojuj sám...“ (1970) Taky vám tohle vaši říkali?
"Tenhle text napsal Pavel. Ale ano, v podstatě něco v tom smyslu mi říkali. Něco jako »nemotej se do toho, mlč a buď rád, že jsi rád«."
„Tý mý se nelíbí, co dělám za práci, sama však nemaká a ráda utrácí. Jedna je dýně - druhá zas holka jak lusk s pokladem v klíně - na co čekáš? rovnou to zkus...“ (Strojvůdce) Potkal jste takovou, které se nelíbilo, co děláte, ale peníze měla ráda?
"(smích) Ano, i tady jsem se inspiroval konkrétní zkušeností."
„Vzpomínáš ještě, jak ses bála lásky a jiných násilí? Čím ses to od té doby stala? Co nezabije, to tě posílí...“ (Láska a jiná násilí) Držíte se hesla, že co nezabije, to vás posílí?
"Ano. Jsem trochu masochista. Často mi dělá potěšení se v těch problémech vymáchat úplně do dna, protože až pak mám pocit, že je zvládnu a posílí mě to. Podle mě se spoustou věcí trápím zbytečně. Ale když si to pořádně prožiju, tak si připadám silnější."
