8°C
První ročník ankety Zlatý slavík v roce 1962 vyhrál Waldemar Matuška. Jak jste se umístil vy, Karle?
„Tehdy? Měl jsem pouhé tři hlasy a skončil jsem bídně a ostudně, na 49. místě.“
O rok později už jste byl ale první. Jak jste to dokázal?
„Já ne, ale dva Jiří – Suchý a Šlitr. Studoval jsem konzervatoř a měl jsem angažmá v kavárně Vltava. A v ní se jednoho krásného dne zničehonic oba objevili, že by se mnou prý o pauze velice rádi hovořili nahoře v salonku. Tak trochu jsem tušil, co to znamená, neboť jsem věděl, že Waldemar Matuška a Eva Pilarová tehdy Semafor opustili a že pánové hledají nové zpěváky. Ale nechtělo se mi věřit, že by upřeli pohled zrovna ke mně.“
To jste musel být celý roztřesený…
„To byl. Když jsem o přestávce stoupal po schodech nahoru, kde seděli, cítil jsem, že mám srdce v krku. Za chvíli budu sedět tváří v tvář nejpopulárnějším idolům své doby a budeme asi hovořit o mně? No hrůza. Když jsem vešel, Suchý se Šlitrem seděli skromně u malého stolku ještě s režisérem Karlem Marešem. Začal mluvit on a já jsem byl překvapen, jak je slavná dvojice tichá a úplně jiná než na jevišti. Teprve po chvíli jsem začal vnímat smysl slov. Mareš bude prý mít v Semaforu novou hru, kterou Suchý se Šlitrem dopisují a nabídka pro mne zní: Angažmá v Semaforu pro písničkový večer Zuzana není pro nikoho doma. Pak se konečně dostali ke slovu oba Jiří.“
A co vám řekli?
„Pane Gott, nám se líbí, že zpíváte úplně jinak než zpěváci před vámi s těmi svými prozívnutými barytony. Vy zpíváte s mnohem větší naléhavostí než oni a ty vaše vzlykačky se nám moc líbí. Třeba jak jste dnes neuvěřitelně vystřihl Only You od Platters. Pojďte k nám do Semaforu a my vám napíšeme na tělo podobnou píseň, která bude jen a jen vaše.“
Oči sněhem zaváté…
„Ano. Staly se hitem roku 1963 a přinesly mi mého prvního Zlatého slavíka. Waldemar tenkrát skončil druhý.“
Scházelo ale málo a všechno mohlo být jinak. Oči se vedení divadla nelíbily…
„Právě. V Zuzaně jsem ještě zpíval Sáně a Zdvořilého Woodyho. Hned po premiéře byla v divadle schůze, kde principálové divadla navrhli ze hry vyřadit právě Oči. Prý je publikum nebere. Za mne a za písničku se ale vzala Hana Hegerová, Pavel Sedláček a další kolegové, díky kterým ve hře Oči zůstaly. A když jsem píseň potom natočil pro rozhlas, stal se z ní takový hit, že jsem ji v Zuzaně opakoval i dvakrát za sebou. Za tuhle píseň nepřestanu být nikdy vděčný. Protože nebýt Semaforu, nevím, kde bych dnes byl.“
Z první příčky ve Slavíkovi vás po 4 letech ale v roce 1967 sesadil Walda Matuška…
„Ano. Walda mne poprvé připravil o zlatou trofej. Byl jsem na půlročním angažmá v Las Pegas a plně se naplnilo pořekadlo: Sejde z očí, sejde z mysli.“
Nechtěl jste se tak trochu Waldemarově stylu přiblížit, když vás strčil do kapsy?
„Když jsem ještě jako amatér zpíval v kavárnách Vltava a Alfa, Waldemarovy první nahrávky už zněly z rozhlasu každý den a já mu původní písničky tiše záviděl a snil o nich. Jít v jeho šlépějích jsem ale nechtěl. Nebylo by dobré přiblížit se k jeho stylu. Už tenkrát jsem chtěl být svůj.“
Říkalo se o vás, že jste jako Sparta a Slavie...
„Nesmysl. Byli jsme si zdravou konkurencí. On byl hrdinným barytonem, kovbojským romantikem ve vysokých botách, co se toulá v dálkách a čekají ho návraty domů. Já byl zase ten lyrický tenor. Myslím, že to bylo dobré i pro publikum. Vždycky, když jsme byli v televizi, lidi druhý den hodnotili, kdo z nás byl lepší.“
A co Walda, když už potom byl jenom ten druhý…
„Řekl mi: Vidíš, ty makáš na sto procent, jedeš na plný plyn, pořád se za něčím ženeš a jsi první. Já nedělám takřka nic, jen naplno žiju a jsem druhý. Kdo myslíš, že je na tom líp?“
A vy?
„Neuměl jsem tenkrát odpovědět. Teď si říkám, že měl velkou pravdu.“
Potom jste na slavičím trůně dlouhá léta kraloval. Až po patnácti letech, v roce 1982, jste byl podruhé v životě zase druhý…
„Ano. A absolutně jsem to nepředpokládal, byť rok 1982 byl skutečně rokem nemoderného chalana z Bratislavy, který se narodil ve slovenské metropoli anglické matce a slovenskému otci. tenkrát Miro Žbirka. vůbec prvním slovenským interpretem v historii, kdy zvítězil ve Zlatém slavíkovi. A uznávám, jeho Atlandtída nebo Biely kvet, které si sám složil, dosáhly ojedinělého úspěchu. Miro konečně něco jiného, a autor dohromady. Sklaplo mi.“
V roce 1984 jste převzal svého jubilejního dvacátého Slavíka a oznámil, že odstupujete…
„Potěšilo mne, že jsem se na slavičí trůn po roce zase vrátil. To určitě. Ale zároveň jsem měl pocit, že beru šanci mladším zpěvákům. A tak jsem v Lucerně v přímém přenosu oznámil, že zavírám slavičí voliéru a z ankety odstupuji. Moje rozhodnutí se ale nelíbilo redakci Mladého světa, která tehdy anketu pořádala. Z jejich ankety, když hodlám dál zpívat, nemám co vystupovat. A nelíbilo se to ani mým příznivcům, pořád mi posílali dál hlasy. Z té ankety se prostě nedá utéct, jak se teď mylně domníval i Michal David. To by vás museli za něco diskvalifikovat. Za nějaký přestupek, za ne fair play hru.“
Lidé stále hlasovali, za rok v roce 1985 jste ale Zlatého slavíka nedostal…
„Ne. Peter Nagy, další slovenský zpěvák, mě potřetí připravil o prvenství. Já jsem si tehdy zahrál na šéfredaktorku Mladého světa Olgu Čermákovou a v pražské Lucerně Petrovi Zlatého slavíka předal. Jádro jeho publika tvořily dívky teenagerského věku, jejichž jednoznačně kladný až nekritický ohlas přecházel až do davové hysterie, čehož jsem byl svědkem v pražské Lucerně i já. Chápal jsem to.“
Vaše prohlášení, že ankety odstupujete, tedy přece jen dopad. Rok nato vyhrál Nagy a poté v letech 1986, 1987 a 1988 se stal hned trojnásobným Zlatým slavíkem Dalibor Janda. Nemrzelo vás potom to zavírání zlaté klece?
„Možná trošku ano. Přiznávám. Ale víte, já jsem chtěl vypadnout úplně, a to se nepodařilo. Jinak Daliborova vítězství jsem bral. Za poměrně krátkou dobu si získal velkou popularitu, pravidelně koncertoval, psal si sám melodie úspěšných písní a brázdil festivaly. A tím svým charakteristickým chraplákem pobláznil dívčí a ženské publikum.“
Pokud vím, zalíbil se i vašemu kapelníkovi Láďovi Štaidlovi…
„To máte pravdu. Pod jeho producentským dohledem nahrál debutové album Hurikán a Láďa mu třeba složil Oheň, voda, vítr do seriálu režiséra Jiřího Adamce Bylo nás šest…“
Bez chrapláku by ale Slavíka nedostal. Ten mu nainplantoval právě Ladislav Štaidl…
„Asi ne. Dalibor nejdřív zpíval svým normálním přirozeným hlasem, ale ty písně vyšuměly bez většího ohlasu. Až když začal svůj hlas stylizovat do pro něho tak typického chrapláku, mohl si troufnout i na pražskou Lucernu. Těší mne, že ji vyprodá bez problémů i dnes.“
Po Jandovi jste byl Slavíkem dva roky opět vy a v roce 1991 vám zlato vzal Paľo Habera…
„Tak to je. A o rok později Habera spolupracovat i se mnou a obohatil mi zpěvník sedmi písněmi, z nichž největší úspěch měly Když muž se ženou snídá a Svet lásku má. S Vašem Patejdlem napsali hudbu k filmu Fontána pro Zuzanu a on si v něm vystřihl roli řidiče kamionu vydávajícího se na dráhu zpěváka. Začal být velmi úspěšný a žádaný.“
A myslíte si, že by nad vámi vítězil dál, kdyby po pětileté odmlce v roce 1996 nebyla někdejší anketa obnovena pod názvem Český slavík?
„Myslím, že bych byl druhý, ano. Paľo by se stal pravděpodobně Zlatým slavíkem i v dalších letech. Je hodně dobrej. Škoda jen, že ho současní diváci a posluchači vnímají mnohem více než jako zpěváka a skladatele jako neústupného a tvrdého porotce Česko Slovenské SuperStar.“
V prvním ročníku obnovené ankety přišlo 137 000 hlasů a to znamenalo v historii Slavíků rekord. Vy jste v prvních dvou ročnících obnovené ankety zvítězil. To musela být radost…
„To také byla. Netrvalo to ale dlouho. Už v roce 1998 mě z trůnu sesadil charismatický Daniel Hůlka a jeho Dracula.“
Žárlil jste?
„Trochu ano. Ale Dracula bylo naprosto skvělé dílo mého kamaráda Karla Svobody a Dan byl vážně dobrý. Tak jsem mu to nakonec opravdu velice přál.“
Karle, a cítíte se letos ohrožen na slavičím trůně?
„Žijeme v roce 2011 a konkurence rozhodně nespí. Dokonce si myslím, že je letos skvělá a velmi kvalitní .”
Myslíte si, že vás někdo předběhne?
„Určitě ano.“
Kdo?
„Tak, tipuji: v první pětce se určitě objeví Jaromír Nohavica a Daniel Landa. Oba si skládají vlastní písně, mají velký okruh věrných posluchačů a u nich velký kredit. A také věřím v úspěch Vojty Dyka z Nightwork. Jsem přesvědčený i o úspěchu Petra Koláře.“
A Michal David?
„Tak ten je letos mým největším konkurentem. Letos mě porazil už v TýTý. V posledních letech se mu daří jako zpěvákovi a úspěch mají i jeho muzikály. Loňská oslava jeho padesátin v O2 areně byla bombastická, lidé šíleli. A já dostal nápad, že mu u příležitosti jeho abrahamovin jednoho svého Slavíka dám. Své jméno jsem nechal z trofeje vymazat a vygravírovalo se jeho jméno.“
Proč jste to udělal?
„Protože jsem věděl, jak po této trofeji touží. A myslím, že si ji také zaslouží. Nedávno jsem mu s Luckou Bílou pokřtili novinkové album Čas vítězství a myslím, že ten název napovídá a předpovídá mnohé…“
Na svém kontě máte Slavíků 36. Jak to vezmete, když letos nevyhrajete?
„Už teď si zpívám Kdybych nevyhrál, píseň Marka Ebena, kterou pro mě a Lucii Bílou napsal pro TýTý roku 1999. Zatím to na mě zabírá, jak to bude i po tom 26. listopadu, tak to si netroufám odhadnout.“
