7°C
Iveta tak zažila za poslední dny hodně bolesti. Čas jí proto připadal skoro nekonečný. Předtím, než si lehla pod kudlu, ale její myšlenky patřily jen a jen Arturovi (14). Přála si, aby všechno dobře dopadlo a ona mohla být pro syna opět zdravá…
Pondělí
Dnes ráno, tedy za chvíli, jedu do Motola na operaci, která bude komplikovanější, než se očekávalo. Nezlobte se, ale nebyla jsem schopná napsat jediné slovo. Takže mi držte palce.
V pondělí mne mile přivítali na ortopedickém oddělení, kde mne odvedli na jednolůžkový pokoj. Tam mi provedli spoustu vyčerpávajících předoperačních vyšetření, která trvala prakticky až do večera. Do noci jsem pak koukala do stropu, pozorovala z okna hvězdy a přála si, abych to měla už za sebou. A myslela jsem na Artura tak intenzivně jako vždy, když si říkám – proboha, ať se mi nic nestane, ať jsem pro něj vždy zdravá!!!
Ten čas mi připadal nekonečný, každá minuta jako jedna dlouhá hodina. Před očima jsem ale naštěstí měla moc milé a uklidňující tváře pana profesora Sosny a pana doktora Valchy, kteří mne ubezpečovali, že vše proběhne v pořádku a udělají maximum. V nemocnicích se tomu prý říká u lékařů – Jdu si pečlivě umýt ruce, tzn. – Odvedu co nejpečlivější práci. Moc si vážím toho, že mi tohle řekl právě pan profesor Sosna při prohlídce a pohovoru. A že se celé operace ujal právě on! Pak jsem na chvíli konečně usnula.
Úterý
Ráno kolem páté už začal šrumec. Léky, odběry, kontroly lékařů a sestřiček, úklid, další odběry… pocit strachu a bezmoc, která trvala až do usnutí pod narkózou kolem deváté. Probrala jsem se na JIP brzy po poledni, kdy mne probudily silné nářky čerstvě operovaných pacientů. Uf... Bolelo mne to i za ně. A ta moje bolest v rameni. Ale injekce trochu zabraly.
Noc byla krutá a bolestivá, ale zvládla jsem ji. Sestřičky a pan doktor Valcha byli tak úžasní, že mne vrátili zpátky do mého pokoje, kde jsem měla klid. Zdravotnímu personálu se podařilo ututlat, kde leží Bartošová. A za to jim děkuju. Nejvíc mi chybělo něčí objetí nebo alespoň pohlazení. Artur. Chtěla jsem mu alespoň napsat, protože jsem po narkóze ztratila hlas, ale bála jsem se, jak by reagoval na moji bezmocnost a operaci.
Středa
Po krátkém polospánku mne probudily v pět ráno sestřičky s dalšími léky a kapačkami, odběry. Modlila jsem se, abych dostala dobré zprávy, že to vše proběhlo tak, jak mělo, a budu dnes propuštěná domů, protože, a to se musím upřímně přiznat, mám opravdu velkou fobii z nemocničních pokojů.
Přišel pan profesor i pan doktor se skvělými zprávami! Že sice byla operace náročná, protože mi během těch pěti týdnů, co jsem věřila, že mám klíční kost a žebra jen naražená (podotýkám, že jsem se to předtím dozvěděla po lékařské prohlídce), narostla pakost, která se musela odřezat, všechno se muselo znova polámat, sdrátovat, ale že i přes to mne dnes pustí domů. Přes ty všechny velké bolesti jsem byla šťastná jak blecha! Přijel pro mne Josef se svým synem hned, jak jsem jim zavolala. Napsala jsem Arťovi, že jsem dorazila domů.
Čtvrtek
Bolelo to večer i celou noc jako čert, prášky nezabíraly, tak jsem si to hezky protrpěla. Ale mám to za sebou, a to je hlavní. Doma nepořádek, nenakoupeno, plno restů k vyřízení, které se tou operací zpozdily, a já nemůžu nic. Pro mne šílený pocit, že mám být odkázaná jen na něčí pomoc. Dostala jsem totiž ortézu na zpevnění kloubů a nařízený klid na lůžku. To je něco pro mne! Hrůza. Ještě že mám tak úžasný kamarády, jako je Josef s Honzou a Markétkou, kteří teď za mě dělají, co se dá, a moc mi pomáhají, i když mají svých starostí nad hlavu.
Takže teď klepu do počítače jednou rukou – jak zdlouhavé – a píšu vám svoje zážitky, které jsou tento týden bohužel jen o nemocnici, operaci, bolestech. I těch psychických, které z toho pramení. Je mi o tom všem nepříjemné psát, ale co se dá dělat. Šíleně se mi stýská po Arturovi, který se snad zítra po škole staví doma. Snad už poleví ta neustálá a palčivá bolest.
Pátek
Dnes nastala fyzická úleva!! Konečně! Je to trochu lepší, ale bez ortézy nesmím na krok ještě minimálně týden. Po návratu se dozvídám, kolik intrik se kolem mne a Josefovy rodiny vyrojilo, tak je mi z toho špatně. Moc špatně... Denně vycházejí na různých stránkách zkreslené až vymyšlené zprávy, takže neděláme nic jiného, než že každému z našich přátel a rodiny musíme vysvětlovat, co a jak je a co a jak není. Úmorné.
Od rána do večera drnčí telefony a nám z toho drnčí hlavy. Nemáme čas žít a pracovat. Já to mám takhle už asi dvacet let, co existuje bulvár, ale ti, kdo se v něm na stránkách objeví jen na krátkou dobu, těm to dává pěkně zabrat. Nechápu, jak jsem to mohla tolik let vydržet, ale je pravda, že jsem z té štvanice strašně unavená. To se nedá popsat.
Artur se ozval, hurá!!! Stavil se na pokec, pouštěli jsme si nedávný koncert s jeho kapelou Black Salat ve Vagonu (byla jsem dojatá, jak na sobě za krátkou dobu zapracoval, jak na zpěvu, tak v bicích!). Je to můj šikulka. Povídali jsme si – je tak v pohodě! Ulevilo se mi. Dnešek byl vlastně nádherný. Večer si asi pustím Stmívání nebo druhý díl, uvidím.
Sobota
Dnes jsem se po dlouhé době vyspala, takže jsem udělala kus práce, i když s tou jednou rukou je to pořád dost problém, dělat cokoliv. Ale zvládla jsem už vyprat a pověsit prádlo, poklidit, umýt nádobí, uvařit oběd (dnes jsem se vyřádila na španělských ptáčcích). Prostě jsem konečně dělala takový ty normální domácí věci (ale jen jednou rukou!!).
Do toho přijel Josef a pak náš kamarád, který zůstal do odpoledne. Navečer jsem se vrhla na papírování, pořádek v pracovně, vybírala jsem fotky na svoje nové webovky, poslouchala pro inspiraci muziku (Lucie Silvas – Breathe in, Adele...).
Večer jsem byla za odměnu Josefem pozvaná na večeři do říčanské restaurace, kam chodím dost často a kde skvěle vaří a majitelé manželé jsou moji kamarádi. Konečně zase mezi milými lidmi – nevěřili, že tak brzy po návratu z nemocnice mě vidí v podpatcích a dobře naladěnou. Byl to skvělý večer. V jedenáct jsem padla do postele jako podťatá.
Neděle
Dnes jsem si pospala, i když ležet každou noc jen na pravém rameni není nic moc. Chcete se otočit a nemůžete, každý pohyb – centimetr tam i zpátky – je většinou špatně. Jdu hledat zimní oblečení, neboť se pěkně ochladilo, večer plánuju procházku s Gejšou (mým psem). Ale teď si jdu pustit nějaký pěkný film a zkusím lenošit. Jé – právě jsem dostala e-mailem muziku od Zdeňka Merty k výborně obsazenému filmu Hranaři, ke kterému bych měla nazpívat vokály – moc hezká. Takže už mám na večer práci.
