8°C
Pondělí
Sny z minulých dnů jsou pryč a mohu se vyspat! Snažím se pracovat. Vyřizuji e-maily a připravuji podklady pro účetní. Jednoduše řeším resty, kterých je spousta a které jsem nezpůsobila jen já. Pořád vzpomínám na minulou sobotu. Byl to pro mě zvláštní den. Přijela za mnou Martina, ředitelka jedné firmy, a přivezla dvě krabice kytek a dárky, aby mi udělala radost. Je sluníčko, které má v sobě spoustu energie. Vytvořila jsem s ní čtyři kytky. Krásná a příjemná práce... Dělala jsem to pro Darinu a celou rodinu. A povedly se mi!
Po obědě odjela a přijel Arťa. Dostal batoh, který mu tu nechala Martina. Celou dobu mi dával najevo, jak moc mě má rád. Řešila jsem s ním i vážné věci. I on souhlasí s mimosoudní dohodou, kterou navrhl jeho otec. Do osmnácti let by měl být u něj. Budu mít čas sama na sebe a čas dát věci do pořádku. Jinak jsem to ořvala. Snažila jsem se mu dát všechno a jsem na sebe hrdá. Artur měl vždy přednost! Pak jsme navštívili říčanskou »adoptovanou « babičku. Je to kousek, takže jsme si blízko. Večer jsme jeli s Josefem pro doutníčky k benzinové pumpě. Na kraji chodníku seděla krásná asi 30letá dívka. Přišla za mnou a říkala mi povzbuzující slova, až jsem měla slzy v očích a ona taky. Dala mi svůj nejoblíbenější náramek z růženínu z ruky na moji a pak jsme se objaly. Dlouze. Bylo to čisté a upřímné. Udělala mi radost a den jako by se ještě více rozsvítil...
Pondělí, každý týden nový začátek. Ano, rozhodnutí o péči o Artura je » dospělé«. Ať si říká každý, co chce, ale není to ústup. Ona totiž žádná válka ani nebyla. Modlím se, aby soud vše odsouhlasil. Čekám na odpověď od Láďova advokáta. Arťa může ke mně kdykoli a já musím myslet i na jeho život, školu a perspektivu. Proto je to rozhodnutí důležité. Samozřejmě všichni budou spekulovat. To ale není důležité. Důležitý je Arťa!
Občas se dostanu k diskuzím pod články. Některé lidi nechápu! PROSÍM, NECHTE MĚ ŽÍT, PROSÍM! BOJÍTE SE SNAD MÉ KNIHY? Ano, píšu knihu a sama. Nikdo nemá důvod se bát, já se nechci mstít. Chci ji napsat, protože o mně vzniklo tolik fám, které jsou sice o mé maličkosti, ale ani jeden z autorů mě nezná. A nebojte se. BUDU O VÁS, kteří jste mi ublížili, PSÁT HEZKY A MOŽNÁ VÁS ANI NEBUDU JMENOVAT!
Úterý
Myslím na Pavla Vrbu. Býval to úžasný člověk, který měl rád život. Můj dvorní textař. Rozuměl mi, a proto mi psal tak krásné texty. Moc na něj myslím!
Vím, že poslední dobou hodně trpěl. Ulevilo se mu a určitě je »poslán do světla «. Ne všichni, kteří tyto řádky čtete, tomu rozumíte, možná to někomu bude připadat bláznivé, ale já to neřeším! Pavel nám tady zanechal moc nádherných hlubokých textů.
Pavlíčku, mám tě moc ráda. Měla jsem tě vždycky moc ráda. Tebe, tvou ženu, rodinu! Kéž bych jí mohla nějak pomoci! Potěšila mě i zpráva, že se Olze Blechové líbila moje verze slavného Eldoráda se skupinou Walda Gang. Vím, že Waldemara nemohu překonat, ale zpívala jsem tu píseň moc ráda. Měla jsem Waldu opravdu ráda. Takže díky, Olinko.
Nechápu, jak to kolegové z branže zvládají. Myslím ten stres, tlak médií. Jak vlastně mohou vedle toho normálně žít? Obdivuju je za to. Nevím, jak to vlastně dělají, že zvládají všechno to, co je kolem naší práce... Prostě, jak to u nich vypadá, když sejdou z jeviště, kde jsou šťastní, a pak zvládnou ten humbuk, který je kolem nich. Tiše jim závidím, a teď mi nebudete věřit, ale já jsem opravdu plachá. Ovšem pokud nestojím na jevišti…
Moc mě mrzí, že lidé věří různým »zaručeným« zprávám, které se objevují na internetu. Většina toho je vymyšlená nebo hodně přibarvená. Milí moji čtenáři, pak tomu věříte, ale já přece nemohu chodit dům od domu a vysvětlovat každému zvlášť, že to není pravda. Na to opravdu sílu ani čas bohužel nemám!
Ti, co mne osobně někdy poznají, tak nakonec uznají, že je vše jinak, že vypadám jinak, a ten tlak, který jsem měla dlouhá léta a který si se mnou prožijí třeba jen jeden den, je pro ně k nevydržení. Člověk je jako ve vězení! Nebo v kleštích, ze kterých nemůže ven..
Středa
Podívala jsem se do Jevan a vrací se vzpomínky. Žila jsem tam dlouho, natočila většinu svých úspěšných desek, porodila syna. Vzpomínám, jak jsem s Artem jezdila, když byl v kočárku. Člověk se neubrání nostalgii ani troše toho smutku. Dvakrát denně jsem připravovala teplé domácí jídlo, všude naklizeno, nádherný syn, a já domů nosila peníze. Byla jsem hodně úspěšná a k tomu jsem se s radostí starala nejen o syna a muže, ale i o zahradu, tři psy… Byla jsem šťastná. Věřila jsem, že je to na celý život. Když byl Arťovi rok, tak jsem nadšeně a s láskou připravila krásné Vánoce. Láďa mi řekl, že tak krásné Vánoce nikdy nezažil a že jsem žena jeho života. Pak se to změnilo, ale to je jiný příběh...
Dneska je Art dospělý chlap! Opravdu chlap. Nikdy jsem se ho nevzdala, jen Láďa převzal štafetu i zodpovědnost, a to je v pořádku. Moc se těším na Arťu. Mám pro něj malé překvapení!
Čtvrtek
Včera jsem měla takový hezký »ženský den«. Byla tu manikérka a strávila jsem s ní příjemné chvilky. Konečně! Pomalu přichází ta chvíle, které se bojím, ale chci to. Ano, chci už domů a stát zase na vlastních nohou. Kolem se všechno řeší, a dokonce dostávám zajímavé pracovní nabídky. Vlastně jsem tak hezké nabídky nikdy nedostávala!
Těším se na dům v Uhříněvsi, ale mám strach, že se zase spustí »hon na čarodějnici«. Z toho mám opravdu obavy.
Pátek
Po zralé úvaze jsem se rozhodla vrátit domů. Ještě jsem chtěla počkat na Honzíka s jeho přítelkyní, až se vrátí z práce. Chtěla jsem se rozloučit. Rozloučila jsem se i s Darinou. Myslím si, že bylo chybou, že jsme se nespřátelily i když jsem si to přála. Bohužel, z její strany to nešlo. Jsem si jistá, že jsem neudělala chybu. Na jednu stranu jsem chtěla domů, na druhou zůstat. Bylo mi tam dobře. Našla jsem zde svou druhou rodinu.
Josef mi pomohl s věcmi a pak přišlo to nejsmutnější: rozloučení se slzami v očích. Dali jsme si slib, že zůstaneme přáteli a budeme se navštěvovat. Pak jsme ještě jeli nakoupit potraviny. Vím, že to musím zvládnout. Jsem doma. Nevím, co dřív. Vyprat, uklidit Arturův pokoj, knihu, telefonáty… Do toho všeho se mi zbláznil počítač, takže Honza (syn Josefa) mi ho přijel zprovoznit. Čeká mě první noc v prázdném domě asi po pěti měsících.
Sobota
Noc byla trochu krušná, vzpomínky, špatné sny, moc jsem nespala. Tak jsem si četla. A stalo se přesně to, co jsem logicky čekala. Před domem mě čekalo od rána několik aut s paparazzi. Klasika. No a co.
Uvařila jsem polévku a své oblíbené kuře, u čehož jsem se odreagovala. Měla jsem radost, že jsem si mohla po dlouhé době vařit s láskou ve své vlastní kuchyni. Měla jsem milou návštěvu, moji kamarádku Martinu s přítelem, potom přijel Josef. Pak jsem se dala trochu do kupy a přijelo pro mě auto na důležitou pracovní schůzku. Krásná, opravdu krásná nabídka! Začala jsem po dlouhém jednání mít zase obrovskou chuť zpívat.
Děkuju, pane Kubíku, moc si vážím možnosti spolupracovat na vašem filmu Hranaři. Takovou podobnou nabídku jsem ještě nikdy nedostala! Ani mi ti fotografové před domem i při jednání najednou nevadili. Pokrok, velký.
Neděle
Noc byla lepší… Super! Pobyt v prázdném domě, kde vidím všechny Arturovy věci a chvílemi na mě padne chmura a nostalgie, zvládám skvěle. Pořád něco dělám, je tu tolik práce! Je to přece nejlepší lék. Akorát nevím, co dřív:-). V neděli se má odpočívat, ale já opět »porušuju pravidla«. Dnes večer si pustím Gold Collection od Edith Piaf, kterou jsem dostala od svého kamaráda, a oživím si hlasivky, které jsem nechala dlouho zahálet. Proč má den jen 24 hodin?:-) Těším se na příští týden.
Jo, a zítra mi přátelé přivezou moji milovanou Gejšu – fenku ridgebacka, která u nich byla na prázdninách. Už se nemůžu dočkat.
Ježíšmarjá Iveto,jdi už konečně do hajzlu s těma svýma duševníma blitkama,kdy už ti konečně dojde,že už opravdu nikoho,ale NIKOHO NEZAJÍMÁŠ.Životní tragedie jsou přeci úplně o něčem jiném než o tom,co produkuje tvoje věčně ožralá a sjetá palice.
