Minulý čtvrtek pořádal jako každým rokem producent Borek Severa na zahradě své vinohradské vily večírek. Mezi hosty byl i Pavel Vrba s manželkou. Zvažovala jsem, že také dorazím, abychom se s Pavlem po dlouhé době uviděli. A zas mi dýchavičně řekl, že se má fajn. Vrba si totiž nikdy nestěžoval. Maximálně jen tak mimochodem mezí řečí prohodil: „Je mi nějak kurevsky.“

Jistě by pohovořil i o své práci. O tom, co píše. Vždycky něco pro sebe i pro někoho psal. A vždycky to byla první liga v čele s Gottem, Bílou…Rád si pokecal s Pepou Laufrem – byl pro něj vzdělaným, inteligentním parťákem. A měl moc rád Yvettu Simonovou – obdivoval její glanc, vážil si její profesionality. A teď prý textoval Karlu Gottovi poslední album. Má se údajně jmenovat Sentiment. Jak příznačné…

Sentimentální byl Pavel Vrba nejspíš odjakživa. Před nějakými patnácti lety, kdy jsme se jistou dobu intenzivně stýkali, rozhodně chvíle sentimentu měl. Teď nejspíš byly vzhledem k jeho věku častější. Tím nemyslím, že by fňukal. To chlapi formátu Vrby nedělají. Jen si chtějí na dřen užít romantiku, atmosféru okamžiku, z které chvilku žijí dál. Zúročí ji v textech, obrazech, knihách, muzice…

Pavel Vrba mi to párkrát v praxi ukázal. Bylo mi zkrátka ctí. Těžko zapomenout na hovory, jež jsme s Pavlem vedli v jeho ateliéru nedaleko Hradu v malostranském Úvoze. Nebo jak učil vázat mého syna kravatu a sděloval mu, co si musí do života pamatovat o ženách…

Jeho třetí a poslední manželka Marie to s ním rozhodně neměla lehké. Za dobu, kterou s ním v hlubokém odevzdání a obdivu dodnes strávila, si od něj vysloužila řadu indiánských přezdívek. Všechny byly laskavé. Paní Marie nepřehání, když říká: "Panebože, vždyť já si bez něj nedokážu život vůbec představit.“ Pavel Vrba byl zkrátka tzv. návykový. Pro některé ženy nejspíš jako crack.

Každopádně to byl výjimečný básník. Velmi citlivý, inteligentní, epatický mužský, který se občas díky pití stával zvířetem. To říkám, protože kdekdo v souvislosti s Vrbou démona alkohol zmiňuje a zmiňovat bude. Ale nikdo si nedovolí zapochybovat o talentu Pavla Vrby; věnu, jež zde zanechal.

Na party k Borkovi Severovi jsem minulý čtvrtek nakonec nedorazila. S Pavlem Vrbou se nepotkala a z novin se pak dočetla, že druhý den doma zkolaboval. Že leží v nemocnici Na Františku a v umělém spánku bojuje o život. Bohužel tenhle zápas ve středu prohrál. O básníku Vrbovi se už mluví v čase minulém.

Když jsem se zprávu dozvěděla, nebe plakalo. Teď, když tyto řádky dopisuji, svítí sluníčko. Věřím, že Vrbovi na cestu. Je mi sakra líto, že jsme se Pavle ještě neviděli. Omlouvám se, básníku. Můj syn už kravatu vázat umí a ty rady, které jsi mu ohledně ženských dal, si pamatuje. Měj se tam nahoře, chlape, krásně. Dej si na nás dole sklenici červeného. V ráji je jistě bezvadný. Žádná kocovina po ránu.

Františka