9°C
Bylo vám někdy příjmení Stropnická na obtíž?
„To se nedá říct. Jsem hrdá na své jméno. Potíž s tím vždycky mají spíš ostatní. Hodně lidí si myslí, že mít slavné rodiče je výhoda. Není. Naopak musím pořád obhajovat, že jsem něco dokázala sama.“
Takže vaše maminka se nepřimluvila v Ordinaci, kterou píše, aby vás obsadili?
„V tom mám čisté svědomí, prošla jsem konkurzem a kdybych se jim nelíbila, tak by mě režisér nevzal. Je ale fakt, že Ordinaci máme občas i doma. Máma totiž někdy sedí u večeře se zápisníkem a dělá si poznámky. Snaží se orientovat v tom chaosu, který panuje, když každý mluví přes každého a někdy se naše repliky z domova ocitnou na obrazovce.“ (směje se)
Váš otec se přiženil k Žilkovým. Stýkáte se?
„Všichni se vídáme tak jedou dvakrát do roka, třeba na Vánoce, a to je velký brajgl. Spousta lidí mluví přes sebe, občas se někdo pohádá, zasměje se… Je to legrační i vyčerpávající. Jinak nám to moc časově nevychází. Občas jezdíme za nimi do Suchdola jen se sestrou. Jsme rozlítaní a pracovně vytížení, takže na pravidelné návštěvy není čas. I máma má nového přítele a stýkám se tak i s dalšími novými sourozenci.“
Jaké jsou vaše nejsilnější vzpomínky na dětství?
„Asi ze školy. Chodili jsme do mezinárodní anglické školy, kam chodili jak děti diplomatů, tak děti z normálních italských rodin. Systém výuky tam byl naprosto odlišný, intenzivní, spolužáci nejrůznějších národností, barevný i sociální mix.“
Nosily se tam stejnokroje?
„Předepsané byly košile, tmavé kalhoty a na tělocvik úbory. Ale dvakrát do roka jsme si mohli vzít, co jsme chtěli. To byste viděla, jak se všichni načančali! Největším překvapením pro mne ale byla dost zvláštní výchova.“
Jak zvláštní?
„Jednou za rok jsme měli takovou událost, že jsme v jídelně seděli na zemi a jedli suchou rýži. Kdo měl ten den štěstí při losování, mohl sedět u stolu, kde byla královská hostina. Bylo to hodně výchovné, abychom si uvědomovali, jak se kde žije.“
To je trochu drsné, ne?
„Nám to přišlo jako hra. Měli jsme koleje ve stylu Harryho Pottera, v každém ročníku jsme mezi sebou soutěžili v prospěchu, ve sportu.“
Hodí se vám ta soutěživost na hereckých konkurzech?
„Opravdovou dravost jsem se naučila až tady, když jsem zjistila, že moje povolání nejde dělat bez ostrých loktů. Byla jsem stydlivá, moc se neprosazovala a to byla chyba.“
Jaký byl vůbec váš návrat do Čech?
„Docela tvrdý. Nastupovala jsem do sedmé třídy, plavala v české gramatice a táta byl přitom ministr kultury. Přesto jsme ale ani na chvilku neuvažovali, že bychom i tady pokračovali v diplomatické škole. Šla jsem na obyčejnou základku a jsem za to ráda.“
Rodiče se pak ale rozváděli… Bylo to moc těžké?
„Ani jeden nás netahal na svou stranu jako se to občas děje. Byl to jejich problém. Od každého jsem slyšela jejich verzi, respektovala jsem to.“
Ovlivnil rozvod rodičů váš postoj ke vztahům?
„Vždycky je těžké udržet si pevný a dobrý vztah a rodiče s tím nemají nic společného. Připadá mi, že dnes je uspěchaná doba a při prvním konfliktu si lidi řeknou: Tak fajn, jdeme od sebe. Je škoda, že se za vztahy víc nebojuje, problémy se neřeší. Já se alespoň o to snažím, nebaví mě stále se znovu seznamovat. Ráda se držím toho, co mám.“
Co je pro vás ve vztahu důležité?
„Říkat věci nahlas. Pokud vás něco trápí nebo máte obavy, prostě to říct. Bojím se, že neseženu práci, trápím se, mám strach… Důležité je mluvit.“
Je lepší mít partnera z branže?
„Zatím jinou zkušenost nemám. Přítel se mnou studuje herectví, takže ví, jak časově problematické povolání to je. Během divadelní sezóny pořád nestíháte, večer jste v divadle… A pak přijde léto, času máte hodně a můžete si začít lézt na nervy.“ (směje se)
Kdybyste dostala s přítelem milostnou dvojici, vzala byste to?
„Teď se něco rýsuje na škole, tak uvidíme. Řekli jsme si, že to vezmeme, protože spolu můžeme trávit alespoň víc času. Horší by bylo mít stejné angažmá v divadle.“
Bude svatba?
„V dohledu zatím není, ale všichni jsme křtění, s náboženstvím máme spojitost a já prostě na nějaké záležitosti věřím. Svatba v kostele je obrovský krok, je to vážná věc. Proto si chci být naprosto jistá. Svému partnerovi něco slibujete před rodinou, přáteli i před bohem. Jsou to silná slova a beru je velmi vážně.“
Z domova jste se odstěhovala už v 18 letech. Jak to vzala vaše maminka?
„Z počátku tomu nevěřila, myslela si že to neudělám. Cítila jsem, že potřebuju prostor pro sebe, i když jsme to doma neměli přísné. Rodiče nás nehlídali, nenařizovali v kolik musím být doma. I přesto jsem si našla s kamarádkou podnájem a bylo to. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila systém placení inkasa, elektřiny. Každý den musíte udělat nějaký nákup a telefon platím, až když mi přijde třetí sms zpráva, že mi ho opravdu odpojí. Teprve tehdy jsem si uvědomila, co všechno ta máma musela stíhat.“
Platby odkládáte, protože nemáte peníze?
„Ne, jen to zkrátka dělám až na posední chvíli.“
Voláte si s maminkou často?
„Každý den to rozhodně není, ale taky ne jednou za měsíc. Když potřebuju poradit, popovídat si, řešit obyčejné věci, volám.“
A táta, ten vás nehlídá?
„Vůbec ne, naopak. Dodneška mi pomáhá s tím, že platí alimenty a hodně si toho vážím.“
Tatínek herec a diplomat, maminka scenáristka. Proč zvítězilo herectví a ne politika nebo psaní?
„Zvítězilo to, co mám ráda a do politiky se rozhodně nehrnu.“
Koukáte se na sebe v televizi?
„Jo, ale je mi to nepříjemný. Dělám to proto, že potřebuju zpětnou vazbu, podívat se zda je to dobře nebo špatně. Při samotném natáčení nemáte tu kontrolu.“
Stalo se vám, že jste se na place rozbrečela?
„Ne, ale občas se člověk dostane do situace, kdy se scéna přetáčí po desáté a pokaždé se zadrhnete na jednom místě, větě. A když přijde okamžik, že se opět blíží to místo, jste nervózní, abyste to nepokazili, z toho, že ostatní zdržujete…“
Už po vás chtěl někdo na ulici autogram?
„Lidi spíše koukají, špitají si a myslí si, že jsou nenápadní, i když jsou nápadní velmi. Pro podpis si ale přijdou jen ti nejodvážnější.“
Jste jednou z hvězd prvního českého 3D filmu V peřině. Kdy se cítíte jako v peřině?
„Poslední dobou moc ne. Čekají mě absolutoria, končím školu, takže se v peřině snažím učit, což není moc dobrý způsob, často v posteli usínám. Ale doufám, že o prázdninách už v té peřině budu.“ (směje se)
Už víte, kde ty prázdniny budou?
„Potřebuju k sobě někoho, kdo to všechno kolem zařídí, bude ten vedoucí výpravy. Letos tedy ještě nevím. Loni jsme měly v plánu s kamarádkami, že sbalíme kufry, pojedeme na letiště a kde budou nejlevnější letenky, tam se vydáme. Bohužel to kvůli nedostatku času nevyšlo.“
Anna Stropnická
Narozena: 6. 5. 1989 v Praze
*Dcerou scénáristky Lucie Stropnické a herce Martina Stropnického
*Prvně se před kamerou objevila v roce 2005 v Ordinaci v růžové zahradě 2, naposledy ve 3D hudební komedii V Peřině
*Studuje na Vyšší odborné škole herecké, kde ji čeká absolutorium
*Má dva sourozence: bratr Matěj (27) je politik, mladší sestra Františka (17) studuje.
*Je svobodná, ale zadaná
