9°C
Slavíte šedesátiny a víc než polovinu života jste se svou ženou Zuzanou. To jste ve svém povolání vzácná výjimka!
„Jsme spolu třiatřicet let, je to věc vzájemné tolerance, nic moudřejšího k tomu nevymyslím.“
Ve své knize Šedesát uzlíků na provázku života naznačujete, že jste to se svojí manželkou neměli vždy nejjednodušší.
„Za dlouhá léta společného života všude nutně dojde k nějakým třecím ploškám, více nebo méně závažným a bylo to i u nás. Člověk v sobě musí najít sílu k je jich překonání a vymazání. V tom to je.“
Pod třecí plochou rozumíte i jiného, dočasného, chvilkového partnera, tedy nevěru?
„To bych nemohl tolerovat. Dočasný partner je k ničemu, na nic. Ale když se ukáže, že chce být trvalým partnerem, a když to je rozhodnutí obou, tak s tím nic nezmůžete.“
Stává se vám, že na vás divačky vrhají svůdné úsměvy? Posílají vzdušné polibky? Jak reagujete?
„Určitě je to příjemné, každého šedesátiletého dědka to potěší. Nicméně co s tím chcete dělat? Vzdušný polibek můžete opětovat, ale tím to skončí.“
Člověk se fanynkám nemůže ani divit, vypadáte báječně, znatelně jste zhubl... Držíte nějakou dietu, nějaký speciální režim?
„Ano, teď jsem se zrovna na jeden takový speciální tříměsíční cyklus dal a velice mi to prospívá.“
Co zahrnuje takový režim? Kolik chcete zhubnout?
„Cvičení, stravu, určité procedury na zvláštních strojích. Jsem o šest kilo lehčí, když by šlo všechno hladce, mohl bych zhubnout podstatně…“
Tak to jste asi nejštíhlejší dříve narozený herec Národního divadla! Mimochodem, nejste už svým způsobem doyen, stařešina naší první scény?
(usmívá se) „Jsem tu dvacet let, ale celá řada kolegů je tu mnohem déle. Například Miloš Nesvadba, Ljuba Skořepová – ti jsou tu šedesát let, nebo Milan Stehlík se čtyřicetiletou uměleckou dráhou atd.“
Máte herecký vzor, kterému jste se chtěl vyrovnat nebo podobat?
„A víte, že ani ne. Mám řadu oblíbených herců – Hugo Haas, Miloš Kopecký nebo Jaroslav Marvan, ale nikdy jsem se je nesnažil napodobovat.“
Lidé vás nejvíc srovnávají s Vladimírem Menšíkem.
„To je pro mě nesmírná pocta. Ale já ho nikdy v životě osobně nepotkal, nezažil a dokonce ani neviděl hrát na jevišti. Velmi si ho vážím a je mi líto, že mi nebylo dopřáno se s ním setkat.“
Odkud vy berete svůj humor, odkud čerpáte své historky?
„Ze života, odjinud to nejde. Ty příběhy jdou kolem vás a vy si jich buď všimnete, nebo ne. A když jim dokážete dát pointu, pak mají úspěch. A i když si je trochu přetvořím, aby ta pointa sedla, tak je to v zájmu věci. Ale nevymýšlím si, všechno je ze života.“
Myslíte si, že vaši hereckou a vypravěčskou cestu předurčili už vaši rodiče? Třeba tím, že vám od dětství vyprávěli příběhy, pohádky…
„Samozřejmě, i příběhy a historky mi vyprávěli a ve mně se to usazovalo. Ale myslím si, že je to v každém dítěti geneticky zakódováno a v určité životní etapě se to může projevit sklonem k tvůrčí činnosti. U mě to tak bylo.“
Jaké oblíbené spisovatele máte?
„Celou řadu, ale na prvním místě Otu Pavla, měl jako já blízko k vodě a k rybám, k přírodě. Ale musím jmenovat i Bohumila Hrabala, ať vezmete jakoukoliv jeho knihu, nespletete se.“
Jakou roli – třeba podle knih Oty Pavla – byste si rád zahrál?
„Dokonce mě jedna těsně minula, byl to tatínek ve Zlatých úhořích, ale tehdy jsem byl v Brně a bylo poměrně těžké dostat mě do Prahy k natáčení. I když já o tom úmyslu pana režiséra Kachyni ani nevěděl, protože díky jednomu z jeho asistentů se to do Brna ani nedostalo.“
Doplatil jste, jak někteří Moraváci říkají, na pragocentrismus?
„To mě přijde jako směšný terminus technicus. Když jsme byli v Brně, domnívali jsme se, že Pražáci jsou proti Brnu nějak zaměřeni. Ale po příchodu do Prahy jsem zjistil, že pro Pražáka je Brno Antarktida a že pomalu ani přesně neví, kdo tam žije. Nebýt dálnice D1, ani neví, kde leží.“
Jak často dálnici používáte vy?
„Často, jezdím za svými diváky na různá vystoupení po celé republice. Můj řidič se mnou jezdí už šestnáct roků, jsem na něj zvyklý a spoléhám na jeho umění projet vždycky a všude. Private jet jsem použil jen jednou, když jsme točili v Tatrách.“
Na Slovensku točíte často…
„Ano, zrovna teď natáčím Dunajskou ságu, jestli se v ní bude pokračovat, ještě nevím. Záleží na tom, kolik seženou producenti peněz, já doufám, že se jim to podaří.“
Prý tam hrajete jakéhosi slovenského Forsytha…
„Ta postava se jmenuje gróf Unger a je to vlastně jedna z takových těch zásadních slovenských historických postav. Točí se na základě skutečných událostí a já mám možnost hovořit ve filmu slovensky, což jsem vždycky chtěl. Lebo slovenčinu lúbim a páčí sa mi.“
Pracujete v plném tempu, jak vlastně relaxujete, prý chodíte na ryby?
„Chodím rád na houby, hraji golf, jsem spojený s dlouhými procházkami. Rybařina je většinou sedavá, ale příjemná. A naposledy jsem chytil štiku 102 centimetrů dlouhou, vážila šestnáct kilo, byla plná jiker.“
Umíte rybu také oškrábat, vykuchat a připravit?
„Umím, ale nezabývám se tím, protože ryby nijak zvlášť nejím. S výjimkou candáta, občas pstruha a mořských ryb.“
Čili ve vaší kuchyni je paní vaše paní?
(usmívá se) „Moje paní je opravdu paní nejen v kuchyni, v celé domácnosti, protože nebýt jí, tak u nás doma nic nefunguje.“
Vaši blízcí pro vás zítra chystají velkou narozeninovou oslavu, jaký dárek by vám udělal největší radost?
„Osobně mám jen jediné přání, a to je zdraví. Dělám pro to všechno, co můžu, protože zdraví je to nejpotřebnější, všechno ostatní se dá nějak zajistit.“
Jeho nejslavnější filmové hlášky
Černí baroni: Ve filmu Černí baroni ztvárnil Donutil v roce 1992 postavu šišlavého poručíka Troníka, jehož kontrolní otázky doslova zlidověly. Třeba tato: „Co udělá samopal vzor 24, když ho ponecháme na větru a dešti?“ Voják odpovídá: „Zrezaví.“ Troník však pokračuje dál. „Zrezaví, správně, ale co hlavně? No koroduje, vy tupci!“ Nebo se ptá jakou má ten samý kulomet kadenci? Nikdo neví. „Tak já vám to povím naprosto přesně. Kulomet vzor 24 má kadenci ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta. Někdy i rychlejší.“
Pelíšky: V komedii Jana Hřebejka z roku 1999 hraje Miroslav Donutil pana Šebka. Důstojníka z povolání, který v novém režimu vidí budoucnost, a proto ve chvíli, kdy přichází k nástěnce, na které vidí plakát s Mickem Jaggerem, který tam dal jeho syn, naštve se. Sundá ho, roztrhá a říká: „To jsem ti chtěl tu nástěnku svěřit, smrade.“ Slavný je taky proslov Šebka, než vypije hořící lihovinu. Místo přípitku prohlásí: „Maršál Malinovskij!“
Pasti, pasti, pastičky: V této černé komedii z roku 1998 si Miroslav Donutil zahrál zkorumpovaného poslance Dohnala, který si chce oživit sexuální život. Proto s kamarádem znásilní dívku, která je však následně pozve k sobě na chatu, uspí je a vykastruje. Šokující ranní probuzení, kdy si Dohnal prohmatává bolestivé místo mezi nohama, doprovází slovy: „Co to tam mám, co tam mám? Já tam nic nemám!“
Tankový prapor: V Tankovém praporu se Miroslav Donutil v roce 1991 představil jako šišlající nadporučík Růžička. Poté, co jeden z vojínů střílí tankem všemi směry, přiběhne k němu, vytáhne ho ven a křičí na něj. „Proč jste u odvodu nenahlásil, že jste slepej jako patrona? Vy hovado!“ Následně mu strhne brýle a zašlape je do země. Kultovní se ale stal hlavně jeho souhlas: „No jistěéé.“
