Kdybyste měli dělat rozhovor jeden s druhým, na co byste se zeptali?
Marta: „Já vím! Mě by hrozně zajímalo, jaké byly krušné časy sexuální revoluce. Sedmdesátá léta, fanynky lezly na pódium. Vím, že mi táta kdysi vyprávěl, jak ho nějaká paní chtěla znásilnit ve skříni a pak zmizela. Ptala jsem se, jestli byla hezká.“

A byla?
Petr: „To nevím, opravdu byla tma! Ale ženská to byla určitě. Jenže mě neznásilňovala ve skříni, ale pod jevištěm. Šel jsem dolů s kytarou, najednou mě čapla nějaká ruka a nestačil jsem se divit.“ (směje se)
Marta: „Tohle mě vždycky zajímalo. Dneska už nefunguje to staré sex, drogy a rokenrol. Žádná kapela v Německu, co znám, nefetuje. Třeba chlastaj, ale nefetujou, což je samozřejmě dobře. Sex… Já jsem třeba nikdy žádného fanouška neměla, i když u kluků z kapely by to asi vydalo na nějaký román. To na ně pak někdy i žárlím, vždyť jsou to moji kluci!“ (směje se)
Petr: „Všechno to začalo koncem šedesátých let s hippies, kde to bylo každý s každým. Tyhle komuny existujou dodnes. Ale přiznejme si, co se tenkrát člověku mohlo stát? Tehdy šlo chytit nejvýš kapavku. Dneska je to mnohem větší průšvih, jde i o AIDS a podobně.“

Fotogalerie
5 fotografií

Na co byste se zeptal vy Marty?
Petr: „Znám ji od malinka, takže toho moc není. Myslím, že ji znám dobře. Šestnáct let tu sice nežila, ale vždycky jsme se vídali. A to, co nevím, patří do jejího absolutního soukromí a o tom bych ani vědět nechtěl.“

Ví o vás tatínek opravdu všechno?
Marta: „Myslím, že všechno důležité ví.“ (usmívá se)

Jak vnímáte Martin současný vztah? Její přítel Viktor Mráz (42) je ženatý a teprve se rozvádí s Mahulenou Bočanovou, dovedete si představit podobnou situaci opačně u sebe?
Petr: „Zažil jsem něco podobného a vím, že je to opravdu těžký. Láska je věc nevyzpytatelná. Člověk vlastně nikdy neví, jak to dopadne. Já věřím, že to dopadne dobře.“

Marto, váš táta má pro změnu manželku mladší, než jste vy...
Marta: "Člověk nikdy neví, co se mu v životě přihodí, koho potká a do koho se zamiluje. Hlavní je, aby si ti dva rozuměli, měli se rádi. I když je mezi nimi velký věkový rozdíl, moc jim to klape a jsou šťastní.“

Hmm… Vidím, že z vás víc nedostanu, vraťme se tedy trochu do minulosti. Petře, podporoval jste  Martu v povolání zpěvačky, nebo ji spíš zrazoval?
Petr: "Ona měla pocit, že ji do toho hrnu, a já ji do toho nehrnul. Vždycky zpívala senzačně, a když bylo potřeba zazpívat tady ve studiu dívčí sbory, tak jsem ji o to požádal. Takhle asi v šestnácti nazpívala s kapelou Tři sestry jednu desku, kde bylo hodně sprostých slov, a to jsem nakonec nesl dost nelibě.“
Marta: „To byl poprask, já tam zpívám dost vyzývavě.“
Petr: „Ale hlavně sprostě!“
Marta: „No, trochu jo. Manželka mýho bráchy musela řvát, jako kdyby ji někdo přeříznul, a táta zpíval písničku Zas máš krámy. To jsme se tehdy jako rodina opravdu předvedli.“ (smích)

Takže vy jste nechtěla být zpěvačka?
Marta: „Ne. Už jako malou mě štvalo, že tátu poznávají.“
Petr: „Občas jsem Martu někam protlačil. Ondřeji Soukupovi se hrozně líbila, když jí bylo tak těch sedmnáct. Ale měla hlavně rockerský cítění, poslouchala Bon Joviho.“
Marta: „Ale k těm já už se ani náhodou nehlásím!“
Petr: „Jednou jsem poslal nějakému producentovi písničku Martiny kapely Die Happy a on mi říká: Hele, a to ona by zvládla? Byl hrozně překvapený, když jsem řekl, že to je ona. Mně bylo vždycky jasný, že se ke zpívání jednou dostane, i když říkala, že nechce. Je prostě dobrá.“
Marta: „Já chtěla být tlumočnice. Táta se jednou vrátil z Paříže a vyprávěl mi, jak některé uměly třeba šest jazyků, a to mě nadchlo.“

Když už vás štvalo, že tátu rodiče poznávají, mělo to nějaké výhody aspoň ve škole?
Marta: „Spíš naopak. Když jsem byla v první třídě, paní učitelka Libuška mě nesnášela. Myslela si, že jsem namyšlená, a nedala mi šanci, abych ukázala, že to tak není.“

Je to pro vás takové trauma dodneška?

Marta: „Minulý týden jsem byla v budově, kde jsme měli první třídu. Dnes je tam hospoda. Procházela jsem se tam a vzpomínala, jak jsem přelila kytky a ona mi vynadala. Do druhé třídy už jsem chodila jinam a neříkala, že jsem dcera Petra Jandy. Janda je naštěstí časté jméno."

Byl pro vás váš táta i hudebním vzorem?
Marta: „Určitě! V šestnácti jsem byla s kamarádkou na jeho koncertě v Lucerně. Všichni byli tmavě oblečení, jen my dvě měly bílá trička. A jak jsme tam tancovaly na povalených židličkách a zpívaly, byla jsem hrdá, že na pódiu je můj táta.“
Petr: „A pak někdo přinesl fotky a koukáme, že ta holka v bílém tričku je Marta! To bylo moc hezký.“
Marta: „Pyšná jsem na tátu byla vždycky. Líbí se mi na něm, a to si myslím, že umím docela taky, jak komunikuje s publikem. Akorát já se pohybuji ladněji a nenosím zebrovaný legíny.“
Petr: „Legíny patřily k té době, k počátkům metalu.“
Marta: „Jak táta zpívá Lítám vzhůru, tak ukazoval vztyčený prostředníček. Mezi palcem a ukazováčkem měl trsátko a tím prostředníkem prostě lítal vzhůru, tomu jsem se vždycky hrozně smála.“

Kdybyste měli říct, kterou vlastnost máte na tom druhém nejraději a nejméně rádi, jaké by to byly?
Petr: „Na Martě se mi líbí, jak se pořád usmívá. Od malička měla dlouhé vlasy, byla takový lord. Jednou večer jsme se s manželkou dívali v televizi na koncert, Marta měla dávno spát, a když jsme se otočili, stála tam a tleskala. Na to nezapomenu.“

A špatná vlastnost?
Petr: „Snad jen, že by za mnou mohla častěji jezdit. Co jsem viděl koncerty z poslední doby, tak jsem na ni byl hrozně hrdej. Pak jsem si uvědomil, že už to přeháním. Stál jsem tam a všem říkal: To je něco, viď? Viděl jsi to?“
Marta: „Já mám na tátovi nejraději, když má dobrou náladu. Sedíme na zahradě, grilujeme a on začne vyprávět. Jedna z nejlepších historek je ta, jak dostal nový, na tu dobu hrozně drahý oblek. Snažil se chytit tramvaj, do které tehdy šlo naskakovat za jízdy, a nepovedlo se. Tramvaje se pevně držel a měl prošoupaná kolena. Musel to pak schovávat.“
Petr: „Takhle jsem jí nedávno vyprávěl, jak jsme koupili tenhle dům.“
Marta: „Pozval si sem jednoho známého, jestli to stojí za to. “
Petr: „To byl tehdy Jirka Štaidl. Prý jestli to nekoupím já, tak to koupí určitě on. V tu chvíli jsem začal shánět peníze, kde to šlo.“ (smích)

A co se vám na tátovi líbí nejmíň?
Marta: „Jak pořád říká, že za ním málo jezdím. Byla jsem celé léto pryč a on volá, jak se mám. Říkám: Tati, jsem v Americe, je to hrozně drahý mi volat. Jediné, co mi na to řekl, bylo, že bych za ním stejně měla jezdit častěji.“ Petr: „Marta se občas staví na kafe. A pak sedíme, povídáme a Marta zůstane přes noc. To mám vždycky ohromnou radost, to je něco tak příjemného…“

Teď se ale snad s Martou vídáte častěji, spolupracujete na muzikálu Ať žije rokenrol! Je to poprvé, co spolu něco děláte?
Marta: „Už jsme spolu pracovali, ale jen jako herci. Zpívali jsme v první verzi Krysaře, táta byl Osud a já Agnes. Moji derniéru jsme spolu hráli a to bylo hodně dojemný.“

A toto je Petrův muzikál?
Petr: „Je to můj první realizovaný muzikál. Už jsem napsal dva, ani jeden až na pódia ale nedošel. Když se nenahraje písnička, tak se nic neděje. Ale muzikál je mnoho měsíců práce a to přijde člověku líto.“

Jak došlo k tomu, že se chytil zrovna muzikál Ať žije rokenrol?
Petr: „Plácli jsme si s Karlem Šípem, natočili jako demo prvních šesti písniček. Pak jsme to dali producentovi a ten za týden říká: Už jsem to vymyslel, premiéra bude dvacátého desátý dva tisíce deset. Nás to překvapilo, byl ještě rok a půl času a nám to přišlo hrozně za dlouho. Nakonec jsme ale rádi, že se to stíhá.“ (smích)

A Marta do toho šla dobrovolně?
Petr (směje se): „Nevzpomínám si, že by to prošlo nějakým rodičovským nátlakem. Martě jsem to zahrál, jí se to líbilo a dál jsme to neřešili. Od první chvíle to funguje.“