V první řadě uprostřed seděla vdova Olga Matušková. Tu do sálu přivedl z jedné strany prezident Václav Klaus a za druhou ruku ji držel její jediný syn Waldemar junior. Vedle nich pak měl své místo prvorozený Matuškův syn z prvního manželství Miroslav s jediným zpěvákovým vnukem Matějem.
Šestici čestné stráže, která obklopovala katafalk pak tvořili členové skupiny KTO, se kterou legendární Walda dlouhé roky zpíval. "Byl to neobyčejný člověk, plný lásky a optimismu," pronesl ve svém projevu první z řečníků Václav Postránecký. "Kdyby nebylo Waldemara Matušky, nebylo by ani mně. Čím více jsme byli jako zpěváci konkurenti o to více jsme si byli blízcí jako lidé a kamarádi," řekl na pódiu Karel Gott, který jako jediný z řečníků mluvil z patra.
Bezkonkurenčně nejdojemnější smuteční řeč, ale pronesl zpěvákův syn Waldemar. "Hned jak jsme přijeli do Prahy, musel jsem se projít po všech těch místech, kam jsem před tím chodil s tatínkem. Když jsem šel kolem Lucerny, vzpomněl jsem si jak mi jí jako malému klukovi ukazoval a říkal: Waldíku, tohle je Lucerna. A Lucerna je naše," dojemně vzpomínal Matuškův potomek. "Pak se ale tatínek rozhodl, že kvůli tomu, abych mohl vyrůstat ve svobodě, raději opustí všechno, co tady dokázal a vybudoval, včetně té naší Lucerny. Za všechno, co jsem, tak vděčím hlavně jemu. Tatínku děkuju," ukončil svůj projev Waldemar a jeho maminka už nedokázala zadržet své slzy.
Václav Klaus je uznale pokýval hlavou a stiskl Matuškové ruku na znamení podpory. Pak čestnou stráž KTO vystřídaly manželky muzikantů a hudebnicí začali na pódiu hrát. K tomu si na jeviště pozvali i Olgu Matuškovou. Když pak začali jako poslední zpívat píseň Sbohem, lásko, nech mě jít, nikdo v sále se už nedokázal ubránit slzám. Své lesklé oči si najednou musel začít sušit i prezident Klaus.
"Sbohem lásko nech mě jít, bude klid, nech mě jít..." Olga Matušková pak při závěrečné sloce tohoto nejdojemnějšího hudebního loučení i vyznání jen upínala oči směrem k nebi. Když se pak vracela na své místo, naposledy pohladila rakev, která najednou byla symbolem všeho, co tolik milovala a co už navždy ztratila. To gesto bylo natolik výmluvné, že už žádná další slova nebyla potřebná.
Následovaly více jak hodinové kondolence. Každý z více než šesti stovek přítomných cítil potřebu pozůstalým vyjádřit podporu, ale i svůj smutek nad tím, že navždy odešel člověk, kterého tolik lidí tolik milovalo. Emočně vypjatou situaci asi po deseti minutách nevydržel nejstarší Matuškův sny a spolu se svým synem Žofín opustil. Se svým velkým smutkem zkrátka potřeboval být sám.
Přidat názor
