„Ale já to myslím vážně, to není černý humor,“ prohodí s jemným úsměvem na rtech herečka, kterou kromě nespokojenosti zaměstnávají ještě dva seriály. Ulice a novinka Dokonalý svět, který se natáčí. Jak si zvyká na sexy šaty a jehlové podpatky, které nesnáší?

Stále ještě doma trénujete chůzi na jehlových podpatcích?
„Občas ano, manžel Herbert mě doma kontroluje, abych alespoň trochu chodila přirozeně, ale už v nich nevypadám tak komicky jako na začátku, kdy jsem začala seriál Dokonalý svět natáčet. Tehdy jsem nebyla schopná udělat jediný normální krok!“

Manžel Herbert (46) vám radí v chození na podpatcích?
„No, radil, ale nerad, tak žádná kamarádka zrovna nebyla po ruce.“

Přišla jste jim alespoň na chuť, nebo se vašim oblíbeným teniskám nevyrovnají?
„Kecky jsou pro mě pohodlné, ale nedávno jsem si koupila domů botky s dvanácticentimetrovými podpatky!“ (směje se)

 

 

To je ale výška...
„To je, myslela jsem, že nad devět centimetrů nepůjdu, ale uvidím. Tak musím mít boty do společnosti. Ty, které jsem měla doma, nádherné od Armaniho, jsem věnovala Dokonalému světu a hraju v nich.“

Oblíbené džíny a trička jste v seriálu vyměnila za elegantní kostýmky a šaty. To není zrovna váš styl. Cítíte se v tom vůbec dobře?
„Musím říct, že mě to docela začalo bavit. Řekla jsem si, že bych svůj šatník o nějaký takový kousek obohatila, jenže, problém je v tom, že nerada nakupuji. Většinou si oblečení ani nezkouším, protože mě to nebaví. Tak si teď jedny úžasné šaty nechávám šít u Taťány Kovaříkové. Už se těším...“

Nachytá se na vaše sexy nohy na jehlách v Dokonalém světě nějaký milenec?
„Nenachytá. Nemám tam milence, já mám manžela-učitele, který doma opravuje sešity. A věřte mi, že jsem za to ráda.“ (směje se)

Proč?
„Jako šéfredaktorka módního časopisu Andrea se potácím v tak šílených věcech, že na milence stejně nemám čas. Ze dne na den se mi zhroutí perfektně fungující domácnost a protože je seriál v lehce komediálním žánru, vznikají tam leckdy pikantní, úsměvné situace. Jak to dopadne, brzy zjistíte...“

Ve stopadesátém díle...
„Jen v patnáctém, víc jich seriál nemá.“

Líbí se vám být za úspěšnou, krásnou téměř dokonalou ženu?
„Líbí, ale být za krásku, to po mně v těchto letech už nikdo nemůže chtít. To bych v maskérně musela být o tři hodiny déle a ještě před tím projít nejrůznějšíma plastickýma operacema.“ (směje se)

To vypadá na krizi středního věku...
„Tak tu mám od svých dvaceti let... Podívejte, já jsem neustále nespokojený člověk, který všechno vidí horší, než to je.“

Jste do toho ještě pověrčivá?
„Já? Příšerně!“

Je pátek třináctého, víte o tom?
„Už zase? Vždyť byl nedávno... Ale já stejně třináctky nebo černý kočky neberu. Já mám svoje rituály, které dodržuji.“

Jaké to jsou?
„Třeba mám svoji naučenou trasu do ateliéru, kde natáčíme Ulici a zpět k autu. Už čtyři roky. Všichni se mě ptají, proč nechodím kratší cestou a zbytečně to obcházím?! Nevím, už čtyři roky to takhle obcházím. Stejně tak už v Ulici vědí, že mi nemůžou dát jinou šatnu než dvojku. A když gumičku do vlasů, tak jedině modrou. Už nám také nějaká paní napsala: Poraďte paní Brodské, že existují i jiné sponky do vlasů!“

A proč modrá gumička? Proč ne třeba červená?
„Protože ta první byla modrá. Tohle už snad ani není pověrčivost, spíš konzervatismus. Do toho všeho jsem totiž extrémně konzervativní. Nesnáším jakékoliv změny, nejen ve vztazích, ale i v oblékání, líčení, zkrátka ve všem.“

To z vás musí mít vizážistky a kostymérky radost...
„V práci to neplatí. Pro mě je důležité respektovat druhé a ostatní profese, nehrát sólo, neprosazovat svůj názor a vkus za každou cenu, protože se to nevyplácí. To se týká pouze soukromého života. Ani jsem neměla problém nechat si zkrátit vlasy na mikádo, aby se role Andrey v Dokonalém světě odlišila od Báry Jordánové v Ulici.“

 

 

Vám nebylo ani trochu líto těch dlouhých vlasů, když si je vzala kadeřnice do parády?
„Nebylo, vlastně jsem ta poslední, která by si na těchto věcech zakládala. Jsem ráda, že si každé ráno v těch půl šesté, kdy vstávám, stačím umýt vlasy. (směje se) Mě spíš dostala moje agentka Míša Flenerová, která mě na stříhání doprovázela. Říkám jí: Tak, Míšo, já se jdu nechat ostříhat... A ona mi povídá: Holka, já ti něco řeknu, ono v šedesáti být za princeznu, to je už trošku blbý. Když viděla, jak mi zmrznul úsměv na tváři, dodala: Teda výhledově! To konzervativní skeptik a katastrofista těžce snáší.“ (směje se)

A což teprve jeho rodina.
„No právě, snažím se ji tím neobtěžovat a o to víc trpím! Protože to neventiluju! Ale můj konzervatismus Herbertovi a Samovi vyhovuje.“

Proč myslíte?
„Protože mají každý večer teplou večeři.“ (směje se)

To opravdu dodržujete?
„Když netočím, tak ano. Baví mě to, já jsem taková pečovatelka...“

A také trošku zahradnice...
„Ne tak úplně, moje terasa je sice moje zahrada, ale mě baví se na ty kytky spíš dívat. Stejně jako mě baví řada dalších věcí.“ (směje se)

Myslíte cestování? Nedávno, když jste se s rodinou vraceli z hor domů, prý jste poobědvali u jednoho stolu s monackou princeznou Caroline a hannverským princem Ernstem Albertem. To jsou náhody...
„To ano, vlastně si ani nepamatuji, co jsem jedla?!“ (směje se)

Máte společnou fotku?
„Nemáme, Herbert nás nevyfotil.“

Proč? Nechtělo se mu?
„Ale chtělo, jenže já mu povídám: Neblázni, vždyť víš, že tenhle princ fotografy bije. (směje se) A já chtěla, aby oběd přečkal bez šrámů. Ne, bylo to milé, ale zase až taková událost to nebyla.“

Říkáte to, jakobyste běžně obědvala s princeznami a světovými celebritami...
„Tak už jsem se potkala s velkými hvězdama, tohle byla spíš milá historka.“

S kým jste se v životě potkala?
„Pro mě jsou celebrity a vyjímečné osobnosti trochu jiné než ty z »časopisů«. Ale vy máte asi na mysli filmové osobnosti. Musím dodat, že za tu dobu jsem získala zkušenost, čím větší osobnost, tím skromější člověk.“

A kde jste je poznala?
„U Miloše Formana. Herbert za mnou přijel do kanadské Calgary na natáčení, které se nakonec neuskutečnilo, jeli jsme do Kalifornie a pak k Milošovi Formanovi, kde jsme týden bydleli. Bylo to naše první velké rande v Americe...“

 

 

Co se vám vybaví z počátků vašeho randění a zamilovanosti?
„Velká hádka mezi námi.“ (směje se)

Hádka?
„Ano, Herbert mě přišel fotit k rozhovoru a já se samozřejmě fotit nechtěla. A tak nakonec z velké hádky byla velká láska.“

A dnes už se nehádáte?
„Dnes už to není potřeba.“

Od seznámení uplynulo spousty času a vašemu synovi je už třináct. Řešíte jako máma synovy problémy s láskou?
„Přece po mě nemůžete chtít, abych něco takového o Samovi říkala veřejně. To je jeho soukromá věc. A hlavne to ani nevím.“ (směje se)

O pubertě ale mluvit můžete, ne?
„To ano, ale ta už u něho proběhla. Hodně se začal věnovat sportu, dělá florbal a hlavně leze. S manželem, tchánem, Herbertovýma dcerama z prvního manželství, které se také tomuto sportu věnují. Každé léto trávíme v Dolomitech. Sam rád lyžuje, takže často jezdíme na hory.“

Také lyžujete?
„Já? (vyděšeně) Vůbec!“

A co na horách tady děláte?
„Procházím se s naším psem a trpím! Pracuje moje fantazie, co by se klukům všechno mohlo stát. Nedávno na mě vyrukovali s tím, že by si chtěli vyzkoušet helis ski, vysazování vrtůlníkem na sníh. Tak jsem jim to zakázala. Ani náhodou!“

Tak mohli si to dávno vyzkoušet i bez vašeho svolení...
„To by mi snad neudělali! (směje se) Ne, já jsem příliš úzkostlivá, ale nemůžu Samovi nic zakazovat. Děsím se jeho záliby v extrémních sportech, ale snažím se to v rámci nějakých hranic tolerovat a hlavně spoléhám na Herbertovu zodpovědnost.“

Váš manžel také propadl nebezpečným adrenalinovým sportům?
„Ani ne, ale Sam ho k tomu trochu svádí... U mě nemá šanci. Já jsem spíš na ty procházky a pročítání scénářů...“ (směje se)

 

Nepletou se vám? Přece jen hrajete ve dvou odlišných seriálech:
„Ne, to je totiž otázka profesionality a léta praxe... (mrkne) Musím říct, že jsem ráda, že mi Nova po čtyřech letech umožnila odpočinout si od Ulice, kde nadále zůstávám a role Báry Jordánové se bude měnit, ale potřebuji nabrat nový vítr do plachet a objevit se v úplně jiné roli. Chci obstát a třeba i překvapit diváky. Stejně jako tomu bylo v Soukromých pastech v díle Exmanželkou snadno a rychle, kde jsem hrála podvedenou, opuštěnou ženu, která zůstala sama s dětmi. Byla to nádherná příležitost, za kterou jsem režisérce Tereze Kopáčové vděčná. Také jsem se nesetkala s tak kladnou odezvou za těch dvacet let své kariéry!“

Volaly vám opuštěné, podvedené ženy? Chtěly poradit?
„Spousta žen mi volala, aby mi řekla, že dostala sílu začít znovu! Nechtěly radu, tu jim dal samotný film. V poslední větě na konci filmu zazní: Takových ještě bude... Než žena dospěje k tomu, že svět nestojí na jediném muži, nějakou dobu to ale trvá.“

Sama jste to poznala, když jste se před dvaceti lety rozvedla...
„Ano, už jsem vdaná byla, ale nemusí vás někdo opustit, abyste mohla dobře zahrát opouštěnou manželku. Stačí, když se díváte kolem sebe.“

A jak s exmanželem dnes vycházíte? Vídáte se?
„Ne, nemáme k tomu důvod.“

Dovedete si představit, že by vás současný manžel Herbert opustil?
„Ne, ani jsem o tom nepřemýšlela a doufám, že Herbert také ne! Doma má na svém pracovním stolku fotku z filmu Exmanželkou snadno a rychle, kterou nafotili rekvizitáři. A kolikrát, když přijde v noci z práce domů, kouknu do obýváku, co dělá a vidím, jak sedí u televize a pouští si pro relax Exmanželkou snadno a rychle. Okamžitě posílám režisérce Tereze Kopáčové esemesky: Už zase! Teprve tu svoji oblíbenou závěrečnou scénu projel třikrát!“ (směje se)

Vypadá to, že je Herbert váš velký fanda.
„Také si s Terezou Kopáčovou děláme legraci, že nám asi založí fanklub...“