Roli převzala po Ivetě Bartošové. Jak prožívala její hádky s režisérem? A proč se vlastně rozešla se svou životní láskou, německým zpěvákem Sashou (37).

Připadá mi, že holky kolem třicítky se dneska vzdávají soukromého života a vrhají se do práce jako o život. Zrovna jako vy.
„Je pravda, že můj soukromý život se v současné době soustřeďuje kolem malé bílé teriérky, které jsem dala jméno Katze (Kočka). Jinak se ale cítím moc dobře. Lásku podle mne nemá cenu hledat, ta buď přijde, nebo nepřijde. Vrhám se do práce, která mne baví, i když jsem s ní začala až v devatenácti letech, protože jsem vlastně nikdy zpěvačkou být nechtěla.“

Čím jste naopak chtěla být?
„Já měla strach z nomádského života, který vedl můj táta. A pak mi vadilo, když jsme spolu šli po ulici, že se za námi lidé otáčeli a říkali si – to je ten Janda! Chtěla jsem úplně obyčejně studovat jazyky a být tlumočnicí. Nakonec teď jsem vlastně tlumočnice muzikou a ne jazyky. To, že jsem už rok sama, je vlastně dobře. Ani bych na nikoho neměla čas, protože jsem zároveň zkoušela s kapelou a v divadle.“

Dá se říct, že chlapi jsou, ale není čas?
„U mě to není jednoduchý. Já se musím zamilovat. Takže jdu radši bez zamilování se psem na procházku, než bych byla s člověkem, kterého nemám ráda. Řekla bych, že je to pro moji generaci typické. Když člověk není ve vztahu šťastnej, tak prostě odejde. Pak to ale není o tom, že pořád jenom pracuje a pak jde smutný domů. Naopak, bavíme se, máme kamarády, vlastně sami nejsme.“

Ani chvilku o tom nepochybujete?
„No tak řekněme o Vánocích jsem trochu sentimentální nebo teď na jaře...“

Je rozdíl mezi českými a německými muži?
„Já to spíš pozoruju v tý naší branži a tam je rozdíl v tom, že v Německu už v kapelách upustili od dlouhých vlasů a pohazování s nimi, kdežto tady to pořád ještě frčí. Ale jinak musím říct, že jsem vlastně už dlouho neměla vztah se žádným Čechem, takže to ani posoudit nemůžu.“

Váš zatím poslední přítel byl populární německý zpěvák Sasha.
„Chodili jsme spolu čtyři a půl roku. A byla to láska mýho života. V německém bulváru nás dokonce chtěli zvolit vysněným párem roku. Jenže bohužel, jakmile vás někdo nazve vysněným párem, většinou to končí. To se stalo i nám. Kamarádky za mnou chodily a říkaly – ten tě má tak rád! Jeho zas přesvědčovali kamarádi, že si mě musí vzít. Rozešli jsme se před rokem a od té doby jsme se neviděli. Já to obrečela, ale už jsem se z toho dostala, tak jsem připravena ho vidět. Nevím, jak on. Kdybychom se ale nerozešli, zas bych tu neseděla a nevrátila bych se do Česka.“

Vždycky jste říkala, že chcete být sama za sebe v rockové muzice. Teď ale hrajete v popovém muzikálu a táta se tu kolem vás taky objevuje. Neslevujete ze svých zásad?
„Ale vůbec ne! Pořád jsem přece rockerkou, která má jen trochu časovej problém, když se momentálně snaží dojíždět z Prahy do Německa. Kapela Die Happy trochu spadla, když tam přestali být v oblibě rockeři zpívající anglicky, ale teď, zdá se, zase jde nahoru.“

Die Happy znamená Umřít šťastný. To je nějaké doporučení?
„Rozhodně tím nechceme říct, že by někdo měl najet autem do stromu s úsměvem na rtech. Tak jsme to nemysleli. Spíš: Žij šťastně, abys mohl umřít šťastný. To znamená, užívej si a buď dobrým člověkem. Až budeš ležet na smrtelné posteli a bude se ti promítat celý život, můžeš umřít šťastně. Já osobně bych nerada, aby se mi promítlo, že jsem někdy nejela tam, kam jsem chtěla, nebo nepomohla tomu, komu jsem měla. Pak je člověk nešťastnej, že už to nestihne.“

Kdybyste teď ležela na smrtelné posteli, čeho byste nejvíc litovala?
„Nejvíc toho, že jsem neměla rodinu, manžela a děti... Že jsem nepoznala, jaké to je. Jinak myslím, že jsem si užila dost od všeho. Snažím se pomáhat lidem, jsem upřímná, nemám ráda intriky a lži.“

Před chvíli jste říkala, že manžel a rodina v tuto chvíli není aktuální...
„Kdysi, když mi umřela maminka, mi někdo řekl, že se z toho dostanu, až budu mít vlastní děti. A tak bych dítě chtěla mít, abych mu mohla dát to, co mi dala máma.“

Můžete si to vyzkoušet teď, až se tátovi a jeho ženě Alici narodí miminko.
„Počítám s tím, že budu zaskakovat, i když pořád nevím, kam a jak tu plínku dát. Těším se už proto, že mě děti teprve teď začaly zajímat. Už se neotáčím jen po hezkým pejskovi, ale i po mimču. Předtím mi tyhle touhy vynahrazovala nevlastní sestra Eliška. Vím, že jsem ji jednou, když spala, držela v náručí, čichala k jejím vláskům, a říkala si, kdyby jí chtěl někdo ublížit, tak bych ho snad zabila.“

V životě Petra Jandy jsou tři hlavní ženy – bývalá žena Martina, nynější Alice a vy. Jak je možné, že to mezi vámi třemi neskřípe?
„Samozřejmě tak úplně ideální to není. Ty dvě manželky po sobě ani nemůžou být kamarádky. Já si ale výborně rozumím s oběma, protože jsou to životní lásky táty.“

To byste na ně měla spíš žárlit.
„Já vím, že mě má rád. Jinak než Alici. Jen kdyby kvůli ní na mě zapomínal nebo nechtěl se mnou mluvit, pak bych asi byla naštvaná. Ale tak to naštěstí není.“

Nikdy nebyla v jeho životě nějaká paní, proti které byste dělala nějaké záškodné akce?
„To bych nedělala. Ze začátku jsem se u Alice bála, aby ten věkový rozdíl mezi nimi nebyl moc velikej. Aby ona od něj po pár letech neodešla. Vychází jim to, táta je šťastnej, tak proč bych nebyla i já?“

S Martinou navíc spolupracujete v Divadle Broadway, kde jste nazkoušela roli Mony Lisy. Byly ty zkoušky s režisérem Liborem Vaculíkem tak dramatické, jak se o nich psalo?
„Samozřejmě že režisér byl občas drsnej. Ale vy se mu vůbec nedivíte, když víte, že někdo ze zpěváků se ještě pořádně nenaučil roli nebo že nechodí na zkoušky. On ví, že je to jeho dílo a že se na to přijde podívat spousta kritiků. Jeho spor s Ivetou Bartošovou jsem na vlastní oči neviděla, tak k tomu můžu jen říct, že na vině byla komunikace mezi nimi. Když mám s někým problém, tak za tím člověkem zajdu a zeptám se, co se děje. U Ivety jsem ten pocit neměla, myslím, že věci řešila přes několik lidí, takže pak k režisérovi doputovaly z jiné strany.“

Měla jste pocit, že tu roli vážně chce?
„Určitě. Nevěděla jsem jen, co se v jejím životě děje. Jestli je zrovna šťastná nebo nešťastná, a pak mi bylo nepříjemné, že se moje jméno začalo objevovat v té souvislosti, že jsem to já, kdo ji vyštípal. Což není pravda. Teď se ale zdá, že je šťastná, tak jí přeju, ať si to užívá. A já mám radost, že jsem dostala velkou šanci.“

Kromě jiného vás, rockerku, ta role naučila chodit na vysokých podpatcích.
„ Já mám doma spoustu bot na podpatku, ale většinou v nich přijdu na večírek a za chvíli si je sundám a chodím bosa. Jednou jsem si je vzala na jeviště při našem turné s kapelou. Za chvíli jsem si sedla na stoličku a za dalších pět minut letěly do hlediště. Naštěstí mi je diváci po koncertu vrátili.“

Budoucnost pro vás znamená kapelu, nebo muzikál?
„Obojí, i když s kapelou je to taková horská dráha, jde to pořád nahoru a dolů. Baví mě, že na jedné straně jsem ta zpěvačka, co skáče po jevišti a řve, a pak jsem zas na jiném jevišti oblečená za renesanční dámu a mluvím spisovně. Nikdy jsem se ale nedívala daleko do budoucna.“