8°C
První polovinu 60. let 20. století lze označit zřejmě za nejšťastnější období Reinlova života i jeho tvorby. Tehdy si získává mezinárodní jméno řadou filmů na motivy románů Karla Maye (1842-1912), německého autora s velkou fantazií.
První Reinlovou filmovou mayovkou, a zároveň prvním veleúspěšným evropským westernem, byl film Der Schatz im Silbersee (1962, Poklad na Stříbrném jezeře), natočený velmi volně podle Mayova stejnojmenného románu. Zde diváci mohli poprvé vedle sebe vidět rudého náčelníka Apačů Vinnetoua, a po jeho boku Old Shatterhanda.
Diváci chtěli po smrti Vinnetoua další pokračování
Následující tři roky pak pokračovalo vítězné tažení Reinlovy vinnetouovské trilogie: Winnetou 1. (1963, Vinnetou), Winnetou 2 (1964, v Československu uváděný pod názvem Vinnetou – Rudý gentleman) a Winnetou 3 (1965, v Československu s názvem Vinnetou – Poslední výstřel) s napínavými okamžiky pronásledování apačského náčelníka ve vodopádech Medvědí řeky a nakonec nezapomenutelnou scénou umírání Vinnetoua.
Úspěch této Reinlovy série byl veliký a diváci se nemohli smířit s tím, že by tím mělo vše definitivně končit. Proto se Reinl také o tři roky později odhodlal k natočení ještě jednoho filmu s oběma hlavními hrdiny: Winnetou und Shatterhand im Tal der Toten (1968, Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti) se stejnými hereckými představiteli v hlavních rolích. Kromě obvyklých jugoslávských plenérů se tu tentokrát objevily i autentické záběry z Grand Canyonu v Arizoně.
Harald Reinl v dětství mayovky hodně četl, podobně jako většina tehdejších dětí v německém jazykovém prostředí a byl jimi okouzlen. V dospělém věku se k tomuto opovrhovanému žánru vrátil a dokázal jej předložit divákům ve filmové podobě. Spolu se scénáristou Haraldem G. Peterssonem se vůbec nesnažili o přesný přepis Mayových literárních předloh, ale vybírali z nich určité úseky, které nově poskládali.
Dalšími šťastnými faktory Reinlových mayovek byl výběr herců do hlavních rolí: Francouz Pierre Brice jako Vinnetou a Američan Lex Barker jako Old Shatterhand. Také znamenitá hudba Martina Böttchera, dějový spád a typizace postav.
Život režiséra ukončila manželka, v opilosti ho ubodala
Definitivním koncem Reinlových filmových mayovek pak byl již zmíněný příběh Winnetou und Shatterhand im Tal der Toten (1968), který fanoušci přijali s vděčností a nadějí, že budou další následovat. Bohužel ne. Pokud si milióny diváků přály spatřit vedle sebe ještě někdy Pierra Brice i Lexe Barkera, již se tak nikdy nestalo. Šlo o konec zlaté mayovkové éry 60. let.
Z Reinlova osobního života je známo, že byl třikrát ženatý. Po rozvodu s Corinnou Frankovou roku 1950 se při natáčení filmu Rosen-Resli ve Wiesbadenu roku 1954 seznámil s mladičkou brunetkou Karin Dor a ještě téhož roku se vzali. Za rok se jim narodil syn Andreas. Karin Dor hrála v sedmnácti Reinlových filmech, mimo jiné ve vinnetouovské sérii slečnu Elen v Pokladu na Stříbrném jezeře, Ribannu ve Vinnetou – Rudý gentleman a slečnu Mabel ve Vinnetou a Old Shatterhand v Údolí smrti.
Také toto manželství se však rozpadlo a skončilo roku 1968 rozvodem. Od poloviny 70. let Harald Reinl žil se svou třetí ženou, bývalou českou herečkou Danielou Marií Delisovou na Kanárských ostrovech. Jeho žena ale trpěla depresemi a byla závislá na alkoholu. Dne 9. října 1986 v hádce na Tenerife svého muže zabila zezadu nožem. Byla tak opilá, že si vraždu ani nepamatovala. Harald Reinl se do dějin filmu zapsal především jako tvůrce filmových mayovek, jeho manželka pak svým činem.
