7°C
Technologický pokrok a zkvalitňování péče o pacienty ve zdravotnictví šel od 19. století ruku v ruce. Jakou péči jste však mohli očekávat v Praze před tím, než začaly platit standardy, které známe dnes? O bezmocné se podle tehdejšího zákona staraly domovské obce. Pacient musel na daném místě žít nejméně 10 let, aby takzvaná domovská příslušnost vstoupila v platnost.
Podle odborníka Tomáše Sosny, který téma zpracoval v rámci publikace k oslavám devadesátiletého výročí Thomayerovy nemocnice v Krči, však tato péče byla naprosto nedostatečná.
„Veřejné nemocnice […] nesměly přijímat chronicky nemocné pacienty s tuberkulózním a onkologickým onemocněním, revmatiky, kardiaky, diabetiky a podobně. Těm zbývala jen domácí péče, v horším případě, kdy neměli nikoho blízkého, který by se o ně postaral, jen velmi nejistá a nuzná budoucnost v obecních chorobincích nebo chudobincích,“ uvádí v textu Tomáš Sosna.
Velká Praha a obří nárůst
Ani s nástupem 20. století podmínky pro chudé pacienty a seniory v Praze nezrůžověly. Po konci první světové války roku 1918 se v ekonomické krizi zmítal celý svět, o několik let později pak vznikla sloučením osmi čtvrtí a 37 sousedních obcí Velká Praha.
„Mnohonásobně vzrostla rozloha města a počet obyvatel stoupl na 750 tisíc. Chorobince či chudobince byly jen v některých pražských obcích, některé jen pro pár osob a všechny byly přeplněny. Bylo nutno okamžitě zrušit sedm nejhorších chudobinců a jeden chorobinec,“ popisuje tehdejší situaci Tomáš Sosna.
Ve Velké Praze tou dobou zbyly pouze chudobince v Bubenči, Karlíně, na Smíchově, Vinohradech a na Žižkově. Tady bylo dohromady připraveno 814 míst. Chorobince zůstaly jen dva, na Karlově v klášteře augustiniánů kanovníků, kde se nachází dnešní policejní muzeum, a okresní chorobinec v Počernicích. Tady bylo celkem 435 míst, dohromady tedy existovalo na celou Velkou Prahu 1249 míst pro chudé obyvatele a nemocné seniory.
„Šance umístit všechny potřebné v těchto zařízeních byly mizivé. Přitom se žádosti na zaopatření hromadily. I v případech, kdy byla potvrzena jejich oprávněnost a naléhavost a žadatelé dostali dekret, museli čekat, až se uvolní místo v ústavu úmrtím některého chovance,“ popisuje tehdejší z dnešního pohledu drsné praktiky odborník.
Tato neutěšená situace v Praze volala po okamžitém řešení. V hlavním městě se po vzniku první republiky založily nové orgány sociální správy, do jejichž čela se dostal Petr Zenkl, budoucí poslední pražský primátor před druhou světovou válkou. Právě on se společně s prvním primátorem hlavního města Karlem Baxou velkou měrou zasadil za vznik tehdejších Masarykových domovů, které se časem přetransformovaly v Thomayerovu nemocnici. Tato instituce tehdy pomohla při řešení palčivé otázky péče o nemohoucí a staré pražské obyvatele.
