7°C
Zastihli jsme vás na cestách po dalekých zemích... Dovolená?
Jsme s Vláďou (partner, pozn. red.) na cestě po jižní Indii, na kterou mě nalákala její znalkyně a moje dobrá kamarádka Zuzana Zwiebel. Objevujeme tajemství ajurvédských léčitelů.
Na této cestě asi víno nepoteče...
To máte pravdu. Poslední sklenku jsme si dali v letadle, pravda, kvalitní německý Riesling, ale na šestnáct dnů poslední. V Kerale není ani kapka vína a při ajurvédských praktikách se to ani nenosí.
Tak pojďte vzpomínat – jaký byl váš první zážitek s vínem?
Bylo to v pražské legendární Blatničce, kde mě, vinařského panice, zaučovali zkušení znalci z tehdy slavné vinárny.
Říkáte, že s vínem rád odpočíváte. Bylo to vždycky tak, nebo se váš vztah k vínu s věkem proměňoval?
Vystihla jste to. Byla i období, kdy vína bylo opravdu na jeden den či večer hodně. Na jižní Moravě mně jednou ve sklípku jeden starý vinař řekl: „S první sklenkou pije člověk víno, s druhou už pije víno víno, ale od třetí sklenky už jen pije víno člověka.“ Něco na tom bude, počet sklenek bych sice opravil, ale je to jako s ohněm. Dobrý sluha, zlý pán.
Co ještě ke sklence dobrého vína potřebujete, aby byl relax dokonalý, nebo to stačí?
Atmosféru a mít si ho s kým dát. Naštěstí s Vláďou máme v tomto smyslu podobné záliby. Sice by teď Vláďa namítl, že pít víno jsem ho naučil já, ale bráním se, jeden už musí být připraven. Chuťově naladěn, pak už stačí jen ťuknout na správnou klávesu na dobře naladěném klavíru.
Je pro vás hodně důležité, s kým víno pijete?
Jednoznačně. Ve skvělé společnosti překousnete i víno, které byste si třeba jindy nedali, i když nerad z kvality slevuji. Víno podporuje debatu, povídání, víno se popíjí na rozdíl od tvrdého alkoholu. Výraz „panákovat“ u vína nenajdete, proč asi? Romantiku ve dvou s vinnou sklenkou u svíček ve svitu měsíce ničím nenahradíte.
Máte vůbec při svém povolání a režimu dne čas s vínem odpočívat tak často, jak byste si přál?
Sklenka pěkného suchého červeného večer je ten nejlepší lék na chaos všedního dne. Zklidňuje, ale nesmí se to s ním přehánět. S léty jsem se v dobrém smyslu slova propil ještě k jednomu poznání. Záleží mi na kvalitě. Někdo přebíjí kvalitu kvantitou, ale jak jsem naznačil, v množství to není.
Také jste se nechal slyšet, že vás určitému přístupu k dobrému vínu někdo musel naučit – že to nemáte ze sebe. Kdo to byl a jak jste svého „učitele“ našel?
O svých blatničkových učitelích jsem už mluvil, ale stále mi přicházejí do cesty noví. Na vysoké škole to byl například Zdeněk Pospíšil, který s léty založil nakladatelství Radix a vínu věnoval nejednou knihu. O vínu nám toho hodně pověděl i můj bývalý televizní ředitel Vladimír Železný, od něj vím, jak se správně drží vinná sklenka, na recepcích a různých setkáních nás – v dobrém – opravoval. Rádi jezdíme na jižní Moravu do Pavlova za Jirkou
Illiasem, Řekem, který se rozhodl na Moravě pěstovat víno a jde mu to skvěle. Kamarádka Pavlína, majitelka stejnojmenného Café, nás naučila na rakouská vína. Jitka Vysekalová, Hynek Esterka, seznam by byl dlouhý a těším se, že se ještě rozroste.
Takže se stále učíte. Co vás v poznávání dosud překvapilo, změnilo váš přístup k němu, nabídlo jiný pohled…?
Víte, já to mám s vínem jednoduché. Buď mi chutná, zaujme mě, nebo ne. Nehraju si na odborníka chrlícího svahy, vinice, kyselost půdy a kyselinky. Vím, že bílé víno se má pozdravit se sluncem, a červené že slaví zem. Umím se do vína podívat, očichat ho, poválet po jazyku, ale abych si kazil svůj vztah k němu nějakým přehnaným mudrováním nebo vychloubáním před světem, na to nejsem. Ale přece mě něco překvapilo. Byl jsem tvrdošíjným zastáncem pravých korkových špuntů, ale vinaři mě přesvědčili, že na současných šroubovacích uzávěrech také něco je. Přece jenom na korku se například lépe daří kvasinkám, plísním, a neštěstí může být hotovo.
Souhlasíte s tím, že ve víně je pravda?
Za dob dávno minulých jsem slyšel vtip. Ptali se v Rusku dědečka: „Dědo, co znamená „in vino veritas?“ „No, když se napiju, věřím i TASSu“, zněla rychlá odpověď. Pro později narozené – TASS byla oficiální tisková agentura tehdejšího komunistického Sovětského svazu. Já dodávám, ve víně je hodně pravd, protože se při něm potkáte a hlouběji poznáte se spoustou zajímavých lidí a jejich názorů. Jen se v nich nesmíte utopit jako v tom víně.
Používáte spojení „pěkné víno“ – nehodlám z vás mámit žádné vinařské termíny o kulatosti, vůních slámy či jižním slunci. Zkuste nám lidsky říci, jaké víno vám chutná.
Jsem přívržencem suchých pěkných vín. Na náladě záleží, jestli bílé či červené.
A pokud byste měl být konkrétnější – kontinent, oblast, odrůda, bílé – červené – růžové?
Růžové moc nemusím, ale kdybych měl být konkrétnější, jak chcete, a dámě se odporovat nedá, pak bílá z Moravy, ale třeba i Žernoseky, nebo také Německo a Rakousko. Červená mám rád těžká, vyhrává jihoafrická Pinotage, za všechna ostatní hutná chutná červená vína.
Jak se díváte na prohřešky typu vinný střik, víno s kolou, sklenka bez stopky…? Mnozí, a to i ti, kteří vínu nerozumí, jsou v tomto ohledu až nepříjemně radikální…
Každému podle jeho chuti. Nejen v případě vína. Vinný střik nezatracuju, víno s kolou bych si nedal, sklenku bez stopky, nu, v nejhorším případě, i když nechutnalo by mi z ní, takže asi raději ne. Nejsem ale strážce morálky, ani vinné, na to je jiných radikálních blbů dost a dost, a jak říkám, nejen v případě vinného moku.
Traduje se, že sklenka vína každý den je jeden z nejlepších léků. Souhlasíte?
Všeho s mírou. Myslím si, a ve svém okolí mám dost příkladů, že pár sklenek neuškodí. Na rozdíl od alkoholových destilátů je ve víně příroda, i když tady je zase důležitý poměr kvality a kvantity.
Nemáte s vínem spojenu nějakou příhodu, která by stála za to, abyste ji zmínil? Ať už úsměvnou či nikoli.
Rád bych ukojil vaši zvědavost, ale raději si je nechám pro sebe, jsou příliš veselé, někdy až moc, nechám raději pracovat vaši fantazii. Ale jedno vám prozradím – s vínem jsem se zatím nikdy nenudil.
