Stropnický o zámecké ruině svého syna: Nadšený jsem z ní nebyl. A naštvaly ho výpady Šlechtové?

Už jste byl na zámku v Osečanech, který koupil Váš syn Matěj?

Mě tahle historka docela štve a mrzí. Některým těm bulvárním serverům nestačí, že jim zpěvačky posílají fotky z dovolených v minimálních plavkách… Už jsem slyšel, že je Matěj von Stropnický. Rád se zasměju, ale z tohoto jsem na záda tedy rozhodně nespadl. Zdá se mi to zbytečně štiplavé.

Byl jsem se tam podívat, ale vůbec se na tom nijak nepodílím ve smyslu nějakých financí, ani jsem nebyl člověk, který by se pro to nějak nadchnul. Je to téměř ruina. Je to obrovské břemeno. Je to jeden z desítek, dokonce možná stovek po celé republice, takto zanedbaných objektů. Zámek je silné slovo. 

Je to velká budova, která má takovou věžičku, vše se musí vyměnit. Nedokážu si představit, jak to ten Matěj udělá. Ale přijde mi to takové sympatické, že tam spí někde na podlaze a na karimatce. A to má tedy opravdu do nějakého zámeckého pána - a tyto s prominutím kydy - opravdu hodně daleko.

Držím mu palce, aby to nějak vydržel, a taky jsem mu řekl: ‚Hele, až poznáš, že to prostě nejde, tak z toho odejdi a neznič si tím život.‘ On odešel z politiky, jak víte, vzal si nějaké studijní volno, bude pracovat na, myslím, že doktorátu, takže má práci, se kterou nepotřebuje být denně v Praze. Takže tam někde hází lopatou a já mu držím palce, protože když se to povede, tak z toho budou mít prospěch i ostatní. Tam je docela pěkný prostor před tím, kde mohou být nějaké kulturní akce, prostory, které jsou rozlehlé, tak je chtějí dát nějakým hudebním skupinám, aby tam mohly zkoušet, nebo aby si tam malíř, nebo nějaká skupina udělala ateliér na léto a aby tam vznikala nějaká taková aktivita. Ono v tom regionu není ani nějak moc kultury během léta, takže se tam dá udělat koncert, divadelní představení… takže je to sympatický projekt, velká odvaha.

Ta jeho odhodlanost Vás tedy překvapila?

On je vždy takový zaťatý, když se pro něco rozhodne, tak do toho prostě jde, i když to není nijak jednoduché. Nakonec i stát ve straně Zelených v čele a tu poměrně pestrou škálu členů nějakým způsobem zvládnout, to je nadlidský úkol téměř. Takže i toto je zase obrovská laťka, možná výzva, úkol, příležitost, ale složitá. Tak mu budu držet palce.

Proč chce pryč? 

Proč jste se znovu rozhodl opustit českou politiku a vydat se do zahraničí?

To rozhodnutí nebylo snadné. Už loni jsem zvažoval, jestli mám jít do těch parlamentních voleb, že jsem si tu svoji občanskou brigádu už odpracoval. Já to tak opravdu beru, protože jsem do politiky vstupoval doposavad jako nestraník, ale ta situace v roce 2013 byla taková, že už mi to nedalo, že mě to hodně štvalo. No říkal jsem si dobře, tak já jsem se snažil pracovat intenzivně, poctivě. Nechci se hodnotit, ale tohle říct můžu. A teď zas někdo mladší, přesto jsem do toho šel. Pak se stalo to, co všichni víme. První vláda, druhá vláda, tam už jsem požádal pana premiéra, že kdyby o tom uvažoval, že bych do té druhé už nechtěl. Měl jsem pocit, že je ten správný čas. U nás se neumí vždycky úplně odcházet. Z nejrůznějších pozic. To umění odejít je strašně důležité, já jsem si říkal, že to je ten čas, a že bych ho neměl promarnit.

O sporech s Babišem a Šlechtovou

I na veřejnosti se objevily dohady, jestli neochladly vaše vztahy s panem premiérem, jestli se nerozcházíte názorově s hnutím ANO?

Já bych to tak dramaticky neviděl. Opravdu jsem to viděl po té stránce mého osobního pocitu, určité vyhořelosti, jak se tomu módně říká, a taky už nejsem úplně mladík, takže jsem si říkal, že je to teď na těch čtyřicátnících, nebo nechci to nějak věkově limitovat, ale opravdu, že jsem si tam svých 4 a půl roku odpracoval, i když to nebylo vždy jednoduché. Vezměte si jen ministerstvo obrany, toho se řada politiků bojí jako čert kříže a rádi šťavnatě hovoří o tom, co je potřeba, co by mělo být lepší a tak, ale kdybyste mu řekl:  ‚tak tam běž‘, tak vám v podstatě řekne, ‚já nemám čas‘.

Ona o tom mluvila šťavnatě i vaše nástupkyně na ministerstvu obrany Karla Šlechtová, která je političkou také za hnutí ANO. Vyříkali jste si už některé ty její výpady vůči vaší osobě nebo kritiku?

Ne, nechtěl jsem to nějak komentovat právě pro ty důvody, o kterých mluvíte, protože „rodinné různice,“ řekněme, nebo názorové rozdíly se nemají řešit veřejně. To není žádné tajnůstkářství, ale prostě to má mít nějakou štábní kulturu. Samozřejmě mě to ze začátku překvapilo, což už jsem také říkal. Nějaká ta razantní slova, se kterými tam nastupovala… já v tomto mám opravdu svědomí čisté a mám to nakonec i z kruhů armády, že mě tam nepovažovali za nějaké páté kolo u vozu, nebo že jsem si tam to své neodpracoval. Už to neřeším, protože je to pasé.

A to, co říkala Karla Šlechtová nedávno v České televizi, že jste pravděpodobně nedostával zprávy od zpravodajců, na rozdíl od ní?

Nedokážu to komentovat. Povinností zpravodajců je samozřejmě mi všechny podstatné zprávy dávat, jestli jsem je nedostával, tak to není dotaz na mě.

Babiš žene Šlechtovou z vlády. Ministryně: Nebudu nikomu dělat vola

A problémy okolo nákupu radarů právě od Izraele za 3,5 miliardy korun nebo víceúčelové vrtulníky, tam už došlo mezi Vámi a paní Šlechtovou k nějaké shodě? Vyříkali jste si tyto zakázky?

My jsme o těchto věcech moc nemluvili. Když nastupovala, tak jsem jí říkal: ‚já se vám nevnucuji, ale když budete cokoliv chtít něco vědět nebo se poradit, vysvětlit, proč jsme dělali to či ono, tak tady jsem‘. Já jsem to nabídl, nestalo se to. Je to její rozhodnutí, já ho nekomentuji. Ty věci se ale nějak posouvají. V obou případech jsou to věci, které armáda potřebuje, na které byly, a to je kolikrát to nejpracnější, sehnány finance a nejsou malé, a věřím, že to dojde do nějakého úspěšného konce.

Přesto, cítil jste Vy sám nějaký tlak ze strany zbrojařů na ministerstvu obrany?

Tlaky zbrojařů jsou různé a nejsou českou specialitou. Nakonec se sem tam i v našich médiích objeví, že ten a ten stát koupil podivně to či ono. Ten tlak tam vždy je, protože jsou to velké objemy, jsou to lákavé zakázky, ale úsilí moje i mých nejbližších spolupracovníků od nástupu na ministerstvo obrany bylo právě nepokračovat a ne jen nepokračovat, ale prostě sejmout z ministerstva takovou tu černou deku špatné pověsti. Opravdu můžu s klidným svědomím říct, že jsme tam nevyprodukovali nebo nepodepsali něco, co by jakýmkoliv způsobem bylo zpochybnitelné. Za tím si prostě stojím.

Tak uz vime, ze na MO je potreba ministr, ktery nebude pokracovat v rozpletani pavucin. Obezretnost nestaci. Budu to hlidat jako poslankyne. Je potreba takto narocny resort ridit osobne ne pres prostredniky. To pak nema smysl byt ministrem.

— Karla Slechtova (@SlechtovaKarla) 20. července 2018

Po té, co jste byl ministr obrany, jste nastoupil v první vládě Andreje Babiše, která nezískala důvěru na ministerstvo zahraničí. Co říkáte té situaci jako nastupující velvyslanec, že Česká republika nemá stálého ministra zahraničí, je jím sice Jan Hamáček, ale ten je podle všeho jen dočasně pověřený řízením tohoto úřadu.

Nemůžu odpovědět jinak, než jak to vidíme všichni, ať už odborníci nebo laici. Ta situace není dobrá, o tom není sporu. Celé to povolební období a fakt, že druhá vláda a jak to vše dlouho trvalo. Pan předseda sociální demokracie Jan Hamáček teď naznačil nějaký termín po komunálních volbách…

No on už byl  jeden termín, do konce prázdnin…

Byl, nepodařilo se to. Mně se to těžko komentuje, protože je to opravdu věc politická nebo koaliční nebo komunikace lídrů obou dvou stran (ANO a ČSSD – pozn. redakce). Za sebe mohu konstatovat alespoň to, že má ministerstvo zahraničí nadprůměrnou úroveň úřednického aparátu, včetně náměstkovských funkcí, a chod nebo fungování je zajištěno.

Takže se to na nějaké přechodné období dá zvládnout?

Určitě, ale pak také nastávají samozřejmě okamžiky, kdy je potřeba, aby to ministerstvo dostalo nějaké politické zadání. To, že fungují konzuláty, to, že se starají o turisty, to, že komunikujeme s partnery, to je běžná agenda a to jde v dobrém slova smyslu jakýmsi automatismem. Když by mělo ale dojít skutečně na nějaké velké rozhodnutí, tak tam je potřeba, aby ten jeden hlas zavelel.

Co říkáte tomu, že ta vláda, ve které už tedy nejste, a jste poslanec téměř na odchodu, se při hlasování o důvěře v Poslanecké sněmovně opřela o hlasy KSČM?

Neřeknu nic revolučního. Vychází to z té situace, která byla. Musíte vždy posuzovat varianty, které jsou reálné, kromě této. A jakkoliv spousta politiků a novinářů volá na poplach a já tomu rozumím, mám s komunistickou stranou z normalizace velmi neblahou zkušenost soukromou i rodinnou, a jsem proto poslední, kdo by nad tím jásal. Ale v situaci, kdy tolik měsíců po volbách není vláda s důvěrou…

A byla to skutečně ta jediná možná varianta, která se po těch měsících našla?

Já si myslím, že ano. Takové ty rady od opozičních stran, aby hnutí ANO vygenerovalo nějakou jinou osobnost na premiéra a tím, že by to bylo vše hladké, to jsou takzvané hraběcí rady. Ten volební výsledek jsme získali do značné míry právě tím, že lídrem a nakonec i poslancem s největším počtem preferenčních hlasů byl Andrej Babiš, a teď najednou říct, že ho někam posuneme, to není řešení. Nehledě na to, že kdyby tam ausgerechnet – abych to řekl česky, byl někdo za něj, tak už, aniž by se to stalo, tak už se psalo o tom, že to bude řídit alá jako nejmenovaný politik v Polsku. Myslím, že ti, kteří to řešení navrhovali, tak sami věděli, že se to jako řešení pouze tváří.