Kolegové z práce, ze kterých se stávají spolucestující, naštěstí netrpí stejným informačním vakuem a zjišťují, že situace pro turisty není zas až tak horká.

Ve tři ráno má naše čtyřčlenná skupinka sraz na letišti v Praze a po dvou tříhodinových letech s přestupem v ukrajinském Kyjevě se ocitáme v malátném stavu na mezinárodním letišti Zvarthnots. Tam nás čeká zajištěný odvoz k prvnímu ubytování do nedalekého města Vagharšapat.

Je poledne a chodit spát nemá smysl, tudíž se vydáváme na prohlídku okolí. První, co z něj vnímáme, je činžákový les ze sovětských časů. Při první dešťové kapce se strategicky schováváme pod hospodský přístřešek a dáváme si pivo na rozmyšlenou. Jak už to tak chodí, najednou je večer a ze čtyř čárek na lístku se stává solidní zahrádka. Máme prvního arménského známého, se kterým vedeme rozhovor na téma Arménie a vztah k putinovskému Rusku, i když jsme byli varováni, abychom se podobným rozpravám vyhnuli.

Druhý den se vydáváme na procházku vedoucí zaprášenou dálnicí ke zřícenině katedrály Zvarthnots, pocházející ze sedmého století. Po její prohlídce poznáváme kouzlo arménského pohostinství a jejich vydatných porcí. Začíná přežírací kúra, která v podstatě pokračuje po zbytek našeho pobytu.

Samotná polévka bozbaš, obsahující směs brambor, kopru, rajčat a nemalého množství skopového masa, by vydala za hlavní chod. Když je pak zbytek stolu obsazen šašlikem (dalším, tentokrát opékaným skopovým), nezbývá než rozepnout knoflík u kalhot.

Možností dopravy je hned několik. Taxi, autobus a maršrutka neboli sdílené taxi. První varianta je sice nejdražší, ale i tak nás vyšla 20 km dlouhá cesta do centra Jerevanu na 30 Kč na osobu. A to bez smlouvání, které je zde zcela běžné.

Byt v srdci metropole, vzorně zamluvený kolegy, se nachází přímo u rozlehlého kamenného schodiště známého jako Kaskády. V nich sídlí centrum umění, ze schodiště je výhled jak na město, tak na národní symbol Arménie, horu Ararat (5137 m), nacházející se paradoxně na tureckém území.

Vzhledem k tomu, že na návštěvu země máme týden, hlavní město bude většinu času tvořit náš výchozí bod. A to ze tří důvodů.

Tím prvním je centrum samotné. Po ochutnávce arménských piv se loudáme stinnými bulváry, kde se prohánějí luxusní bouráky i staré lady. Míjíme náměstí Opery s budovou ze 30. let minulého století, náměstí republiky se slavnou zpívající fontánou i Modrou mešitu, která je vzhledem k převažující pravoslavné víře jediná fungující ve městě. Dostáváme se až do chudinských čtvrtí, kde nám kluci nabízejí průvodcovské služby jejich rajónem.

Koňak

Náhoda tomu chtěla, aby nás naše toulavé boty (a zvětší části kola přivolaného taxi) zavedly až na kopec, kde sídlí likérka Ararat s proslulým arménským koňakem. Bez objednání se musíme spokojit s výkladem v ruském jazyce, který zlehka ovládá jen pamětník Honza. Nám ostatním musí stačit pohled na sudy s alkoholem. Jeden je dokonce označen jménem nejvyššího současného českého státníka, který jej zřejmě v nedávné době pokořil. S příslibem degustace pěti lety odstupňovaných vzorků přečkáváme prohlídku se skupinou ruských turistů a kupujeme vlastní lahev s nejmenším počtem hvězd.

Video
Video se připravuje ...

Zeman v Arménii Vera Renovica, Jan Jedlička

K vážnějšímu soudku patří návštěva muzea arménské genocidy, jež připomíná masové vyvražďování Arménů Turky v osmanské říši v letech 1915 až 1922. Při páchání odpudivých zvěrstev na lidech přišlo o život okolo 1,5 milionu Arménů, nicméně i po sto letech Turecko označení »genocida« stále odmítá a události přikládá chaosu vyvolanému boji.

Druhým důvodem našeho čtyřdenního zakotvení v Jerevanu je jeho výhodná poloha k návštěvě horských klášterů. Geghard, pojmenovaný po kopí osudu, jež propíchlo Ježíšův bok, je vzdálen asi hodinu jízdy. Byl postaven již ve 3. století ve skalní stěně nad řekou Azat a v dalších staletích postupně rozšiřován v unikátní komplex.

Po několika občerstvovacích zastávkách s úžasným výhledem na údolí se vydáváme na desetikilometrovou pouť k chrámu Garni. Po prvních metrech pozorujeme velké zvíře, zákeřně vzhlížející na blízkém svahu. Někteří z nás odhadují, že se jedná o krávu, tudíž zkoušíme na zvíře bučet, abychom byli blíže přírodě. Zřejmě musel nastat komunikační šum, když se kráva zuřivě rozbíhá proti nám. Je nutno si přiznat, že pracujeme v kanceláři a nejsme schopni usoudit, co může tak blízký kontakt způsobit. I když tušíme, že jde o býložravce, může být tahle kráva klidně šílená a třeba nás nabodnout na rohy a následně udupat. Kdoví.

Prvních pár vteřin se ještě smějeme, ale v okamžiku, kdy je místní predátor na dosah, kope každý sám za sebe. Za normálních okolností by toho nebyl zřejmě nikdo z nás schopen, ale přeskakujeme (možná i flopem) ostnatý plotek lemující silnici a doufáme, že se za ním nebude strmě svah svažovat rovnou k řece Atat. Když přicházíme k sobě, kráva už ležérně okusuje trsy trávy.

Hadi

V dáli se pohybuje skupinka jiných »trekařů«, která právě prochází kolem celého stáda. Jejich angličtina má hodně podobný akcent jako ta naše, načež zjišťujeme, že jde o Čechy. Dávají nám rady kudy dál a jen se diví našim žabkám na nohou, když jediným možným nebezpečím jsou údajně hadi v trávě. Bohužel z pohorek, ve kterých jsme strávili celý předchozí den na náměstí v Jerevanu, už začínala bolet chodidla.

Po rozloučení necháváme jít Verču, která je z nás jedinou zástupkyní něžného pohlaví, nebojácně vepředu. Kdyby utrpěla jakoukoliv újmu, byla by pak možnost projevit náš dosud skrytý charakter či zdravotnické dovednosti. Pouť končí asi po pěti kilometrech chůze, kdy začíná mrholit. Na takové podmínky nejsme připraveni. Navíc potkáváme znovu silnici a autobus u cesty, odjíždějící do centra Jerevanu, je znamením, že chrám počká. Konečně třetí a nejpodstatnější důvod, proč setrváváme v Jerevanu, je napětí ve vzduchu, kdy celá země trne, očekávajíc svou »sametovou revoluci«.

Napětí a rozbroje ale povolily a proměnily se ve velkolepé oslavy díky zvolení nového premiéra. Arménský lid dosáhl svého a stal se jím Nikol Pašinjan, který je tady vnímán podobně jako u nás kdysi Havel.

S příchodem na náměstí Republiky se vměšujeme do davu a pozorujeme emoce lidí mávajících vlajkami nad hlavou. Vzdávají hold novému premiérovi, který vzkázal, že nepomýšlí na politickou pomstu a chce zachovat ovzduší „revoluce lásky a solidarity“. Lidi propadají veselí, koulují se ledovou tříští a tleskají do rytmu rockových melodií, nesoucích se z pódia, kde politiky sřídají rockové hvězdy včetně Serje Tankiana (lídra světové kapely System Of a Down). Arménské holky jsou dnes snad krásnější než obvykle, koňak lahodnější a oslavy vrcholí až v noci.

Mírová revoluce na náměstí Republiky v Jerevanu.
Autor: Květoslav Popelka

Venkov

Jelikož je Arménie zemí klášterů a pár dnů nám zbývá, opouštíme Jerevan a vydáváme se k nim. Navštěvujeme legendární Khor Virap na úpatí hory Ararat, jejíž bílý vrchol je však díky znečištěnému ovzduší vidět jen málokdy. Další z nejkrásnějších památek je klášter Noravank. Narudlé odstíny útesů, které jej obklopují, nabízejí dechberoucí panoramata. Na jihu země nám pak padá čelist z výhledu z nejdelší lanovky na světě (5,7 km) vedoucí k čedičové vyvýšině, na níž se nachází Tatevský klášter.

V zemi je nespočet klášterů a všechny stojí za pozornost stejně jako krajina, a především přívětiví lidé. Naše návštěva byla sice krátká, ale o to intenzivnější. Doufejme, že to, za co v jejím průběhu místní bojovali, byla pro ně ta správná cesta, která jim otevře nové možnosti, a arménské holky pak začnou víc jezdit do Prahy.

Základní informace o Arménii

Hlavní město: Jerevan

Úřední jazyk: Arménština

Měna: Arménský dram (AMD)

Rozhloha: 29 800 kilometrů čtverečních

Počet obyvatel: 3 015 500

Fotogalerie
19 fotografií