9°C
Také třetí den vojenské invaze do Československa v srpnu roku 1968 z nejrůznějších zdrojů mapuje publikace „Sedm pražských dnů“ Historického ústavu Československé akademie věd. Ta popis pátku 23. srpna zahajuje informací z vysílání rozhlasu, kde v ranních hodinách hlásili příkaz velitele okupačních vojsk v Praze o zákazu vycházení obyvatel od 22:00 do 5:00 hodin.
V 8:25 hodin Československý rozhlas vysílal výzvu ke všem poštovním doručovatelům a trafikantům, kteří byli varováni před provokatéry. Sdělení je nabádalo, aby nikomu nepředávali seznamy odběratelů tisku a jakékoli adresy. „Nikoho neznáte, nic nevíte,“ uváděl rozhlas.
O dvacet minut později se po rádiových vlnách nesl projev prezidenta Ludvíka Svobody, který avizoval jednání s hlavními představiteli Sovětského svazu v Moskvě. Přáním prezidenta bylo, aby veřejnost uvěřila tomu, že cestu do Ruska uskutečňuje na svůj popud a že kolaborantskou vládu nepodepsal. Lidé stále věřili v návrat uvolněné atmosféry předsrpnových dnů.
Generální stávka
Před polednem se Pražané připravovali na hodinovou generální stávku, ke které obyvatele vyzval mimořádný sjezd KSČ. Lidé měli na 60 minut zcela vyklidit ulice města. „Tramvaje ve středu města stále nejezdí, zato motorová vozidla křižují už všemi směry. Ulice jsou plné lidí. Všichni mají na šatech trikolory. Auta jsou polepená nápisy ‚Vraťte nám Dubčeka‘. Na budovách visí portréty presidenta republiky a prvního tajemníka strany. Na náměstí Republiky stojí stále sovětské tanky. Jejich hlavně míří k mostu. Se sovětskými vojáky už nikdo nediskutuje. Lidé je přecházejí nevšímavě,“ informoval o den později o událostech z pátku 23. srpna týdeník Politika.
Podle informací z tohoto periodika tanky patrolovaly u tehdejší Státní banky. Kdosi k ní pohotově vylepil plakát:
„Na obranu státní banky
nejsou třeba ruské tanky.
Vždyť to ho… co tam máme,
sami sobě uhlídáme.“
„Na Václavském náměstí je plno diskusních hloučků. Debatují ukázněně. Ani tady si nikdo nevšímá sovětských vojáků. Jen k tankům přichází několik mládenců a lepí na ně plakáty: ‚Jděte domů! Vraťte nám Dubčeka!‘ Mladičký voják, sedící na tanku, volá na důstojníka. Ten strhává z tanku plakáty a unaveně krčí rameny,“ dodala ve svém svědectví Politika.
V pravé poledne se po celé Praze rozezněly sirény, které avizovaly začátek generální stávky. Podle Rudého práva od Národního muzea směrem dolů na Václavské náměstí kráčela řada mladých lidí, kteří se drželi za ruce a volali: „Vykliďte ulice!“ Postupně se skutečně Praha na hodinu proměnila v město duchů.
„Vojáci v tancích se rozhlížejí kolem. Nevědí, co se děje. Pozorují budovy po obou stranách, pátrají po oknech. U některých tanků se uzavírají poklopy. Kulomety a děla se otáčejí, hledají cíle. Ale není na koho střílet, nikdo neprovokuje. Lidé, celý národ vstoupil do generální stávky,“ popisovalo průběh stávky Rudé právo ve svém vydání následujícího dne.
Výstřely a postup okupantů
V průběhu této generální stávky se dle pramenů zmíněných v publikaci „Sedm pražských dnů“ Prahou ozývaly výstřely. Na náměstí Republiky měl člověk z jedoucího motocyklu natáčet postavení sovětských jednotek. Se štěstím prý vyvázl. Ve 13:00 hodin se po ukončení stávky lidé opět začali vracet do ulic. Na Václavském náměstí se tleskalo a provolávalo „Dubček, Svoboda!“
Československý rozhlas kolem poledne informoval o dalších pražských událostech. Došlo k obsazení Karolina, během dopoledne pak vojska obsadila hlavní správu Veřejné bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Dle Rudého práva se vedoucí pracovníci o plánech okupantů včas dozvěděli a odešli do bezpečí. Rozhlas dále uváděl, že na kanálech 1 a 7 vysílá okupační televize, zatímco naše televize připravovala vysílání na třetím pásmu.
Udělejte z Prahy mrtvé město!
Zcela zásadní informaci pro následující reakci obyvatel přinesl rozhlas v 17:25 hodin. V Praze se totiž očekávalo noční zatýkání. Lidé byli vyzváni k zamalovávání a strhávání názvů ulic a čísel domů, zamalovávání vizitek u bytů a přemalování orientačních tabulí na silnicích. Po Praze se tato informace šířila i prostřednictvím letáků.
Pražské ulice se díky rychlé reakci obyvatel začaly stávat bezejmennými. „Někde už neexistují ani jmenovky nájemníků. Praha už nemá Vodičkovu ulici, Karlovo náměstí, Praha vymřela podle jmen a čísel. Praha je pro nezvané hosty mrtvým městem. Kdo se tu nenarodil, kdo tu nebydlí, najde milionové anonymní město, ve kterém snad najdou okupanti jen nerůznější výzvy. Ať tedy platí heslo: pošťák to najde, rošťák ne,“ napsala k událostem Lidová demokracie příštího dne ve svém pátém zvláštním vydání. Pražané tak pokračovali ve svém tajném odboji - a věřili v zázrak.
