9°C
Už kolem jedné hodiny ranní toho osudného dne vyzýval ve svém vysílání Československý rozhlas posluchače, aby čekali u přijímačů na důležitou zprávu Ústředního výboru KSČ. Tou dobou už na Ruzyni přistávala letadla, která znamenala poslední přípravu před zahájením invaze.
Do půl hodiny od tohoto upozornění v rozhlase zaznělo památné provolání předsednictva ÚV KSČ, které začíná oslovením „všemu lidu Československé socialistické republiky“. Informovalo veřejnost o překročení státních hranic vojsky Varšavské smlouvy. Toto provolání se několikrát opakovalo, avšak na příkaz ředitele Ústřední správy spojů Karla Hoffmana se vyřadil z provozu vysílač na středních vlnách, takže většina posluchačů slyšela jen část první věty provolání. „Vysílání bylo pravděpodobně slyšitelné jen v pražském rozhlase po drátě,“ potvrzuje tuto situaci publikace „Sedm pražských dnů“ Historického ústavu Československé akademie věd.
Zatýkání a politika
Kolem třetí hodiny ranní došlo k zatčení předsedy československé vlády Oldřicha Černíka, vojáci obsadili budovu předsednictva vlády a budovu sekretariátu ÚV KSČ. První tajemník strany Alexander Dubček, který byl hlavním představitelem uvolněné atmosféry během pražského jara 1968, se o vpádu vojsk dozvěděl během nočního zasedání předsednictva.
„To je tragédie, nečekal jsem to. Já, který jsem zasvětil celý život spolupráci se Sovětským svazem, to udělali mně, to je pro mne životní tragédie,“ měl podle očitého svědectví se slzami v očích Dubček prohlásit. Informace zazněla ve výpovědi jednoho z odpovědných stranických pracovníků ÚV KSČ, který byl přítomen jednání, ale z bezpečnostních důvodů zůstal v publikaci „Sedm pražských dnů“ v anonymitě. Zprávu uveřejnilo Rudé právo o dva dny později.
První kontakt s vojáky
V půl páté ráno začaly přijíždět tanky a obrněná vozidla s vojáky před budovu ÚV KSČ na dnešní nábřeží Ludvíka Svobody, kde nyní sídlí ministerstvo dopravy.
„Přistupuji k jednomu z nich: ‚Jsme přece bratři. Já jsem český člověk…‘ Přiskakuje velitel a odhání mě. ‚S nikým nemluv,‘ křičí na vojáka. Jdu za chvíli za druhým. ‚V roce 1945 jsme vítali sovětské vojáky v Praze v máji…‘ ‚S nikým nehovořit!‘ slyším opět křik. Voják proti mně odjišťuje zbraň a odhání mě. ‚Budem streljat.‘ Další tanky přijíždějí ze tmy,“ popisuje hrůzné okamžiky článek Mladé fronty z 21. srpna toho roku.
Strach a fronty na jídlo
V 7:10 hodin informoval Československý rozhlas o tom, že v Praze se před obchody s potravinami začínají tvořit fronty. Lidé se báli, že v hlavním městě nastane problém se zásobováním. Tisk proto začal ujišťovat veřejnost, že potravin bude dost.
„Telefonovali jsme hned dopoledne do Pražských pekáren v Holešovicích. Výroba chleba jede naplno. Chléb se nakládá a rozváží, ovšem jsou potíže při průjezdu zásobovacích aut ulicemi. V pražských mlékárnách v Radlicích, Vysočanech, v Hostivicích a v ostatních mlékárnách nezaznamenali dosud žádné potíže v přísunu mléka a slibují, že cisterny s mlékem se dostanou do mlékárny a mléko do obchodů tak jako v ostatní dny, i kdyby auta s mlékem musela hlavní centra Prahy objíždět oklikami,“ uvedla toho dne Mladá fronta ve druhém, zvláštním vydání.
Potraviny Praha ve snaze předejít panice zavedly takzvaný „prodej do jedné ruky“. Každý zákazník si tak mohl koupit maximálně 2 kg mouky, 1 kg cukru, půl kilogramu másla, čtvrt kila sádla, pět vajec, jeden kus mýdla, tři konzervy a 5 kg brambor. „Nemějte obavy, potravin je dost, jde jen o to dostat je do obchodů, což je zatím problém pouze v Praze,“ ujišťoval dále tisk.
První výstřely u rozhlasu
Kolem sedmé hodiny ranní se poblíž budovy Československého rozhlasu na Vinohradské ulici začaly ozývat první výstřely, přijely sem tanky. Lidé na Václavském náměstí se snažili hradbou těl zabránit pronikajícím vozidlům okupačních jednotek. O půl hodiny později na budovu rozhlasu dopadly desítky střel, nad ní přeletěla letadla typu Antonov a obří stíhačky.
Lidé se začali shromažďovat na Staroměstském náměstí. „Rozhlas je žádá, aby se rozešli a zachovali klid a rozvahu, nestavěli barikády v ulicích,“ uvádí publikace „Sedm pražských dnů“, které se hovorově říká „Černá kniha“. Krátce po 9:00 dočasně hlasatelé z rozhlasu umlkli. Budovu obsadili sovětští vojáci, byl slyšet „rachot kulometných a samopalných salv a československá státní hymna“.
První svědectví o mrtvých
S dalším svědectvím přímo z pražských ulic tehdy přišel deník Svobodné slovo. „Od lidí na Václavském náměstí jsme se dozvěděli, že před ÚV KSČ se střílelo. V Nemocnici Na Františku na ambulanci dosud ležel v bezvědomí mladý muž v saku (u kterého dosud nebyla zjištěna totožnost) s průstřelem hlavy. Jeho stav byl podle slov lékaře téměř beznadějný. Další z postřelených byl zraněn sovětským vojákem v 5:10 hod. Jeho zranění (průstřel ramene) není vážné. Do třetice to nejsmutnější. Další z lidí, kteří byli postřeleni před budovou ÚV KSČ, zemřel,“ uvedl deník.
Toto periodikum přišlo ještě s dalšími detaily nepokojů, které se odehrávaly v samotném srdci hlavního města. Na Vinohradské se nacházely sovětské okupační jednotky, byla tu zdemolovaná auta, sestřílená omítka ze zdí domů a sklo na ulicích.
„Okupační jednotky vytlačují silou naše občany od rozhlasu. Jaroslav Zelený, student, narozený v roce 1945, byl bodnut sovětským vojákem. Z Vinohradské k Muzeu se soustředilo přes 15 tanků, ty začaly bez důvodu ostřelovat nejen okolní budovy, ale i památnou budovu Národního muzea. Po jejich zákroku vypadlo průčelí muzea jako cedník – jistě známý obraz z války. Na schodišti před Muzeem leželi omítkou i střelami k zemi přibití lidé,“ popsalo nepředstavitelné události v Praze Svobodné slovo.
Stávka, vlaky a MHD
V pravé poledne se na několik okamžiků v hlavním městě všechno zastavilo. Pražané uposlechli výzvy představitelů tvůrčích a uměleckých svazů a přidali se k dvouminutové protestní stávce proti okupaci. O půl hodiny později se ČTK od pražské záchranné služby dozvěděla, že v nemocnici se dosud objevilo už 25 raněných od rozhlasu, z Klárova a Václavského náměstí. Potvrdily se zprávy o prvních mrtvých.
Po 13:00 přišla na řadu železnice. Okupanti ovládli hlavní i Masarykovo nádraží a obě vyřadili z provozu. Pohyb vlaků přes železniční most mezi Výtoní a Smíchovem nebyl nadále možný, vlaky končily na okrajových nádražích. „Na okupovaných nádražích cizí vojáci znemožňují železničním zaměstnancům pohyb a ruší i jejich telefonní spojení,“ informoval deník Lidová demokracie.
O hodinu později došlo k ochromení pražské hromadné dopravy. „Technický náměstek ředitele pražského dopravního podniku J. Kučera sdělil ČTK, že autobusová a tramvajová doprava v Praze je úplně zastavena. Nedostává se pohonných hmot, protože n. p. Benzina byl okupován cizími vojsky. Podle kusých informací bylo při záboru Prahy poškozeno nebo zničeno asi 20 autobusů a asi 10 tramvajových souprav,“ dodala ve svém svědectví Lidová demokracie.
Po setmění
Ani během večerních hodin si Praha neoddychla. Ve 22:00 došlo k vypálení barevných světlic a sovětské jednotky na různých místech hlavního města zahájily palbu. Šlo o manévr, který s přestávkami trval zhruba půl hodiny a opakoval se po dobu několika dní.
Redaktor Rudého práva se dle dobové publikace pozdě večer 21. srpna 1968 pohyboval po Václavském náměstí, kde došlo k výměně názorů s kapitánem sovětské armády. Diskuzi přerušil až příjezd sanitky.
„Žádali toho kapitána, aby vůz doprovodil k raněnému na Jiráskově náměstí, kam se šlo dostat jen Resslovou ulicí, která je však právě pod palbou. […] Ten sovětský kapitán, náš důstojník, dva saniťáci a já jsme se přece jen dostali na místo ve zdraví. Raněný mezitím zemřel. Tentokrát to byl sovětský voják, zastřelen prý záškodníkem, snad z okna jednoho z protějších domů,“ uvádí tehdejší Rudé právo.
Když se situace na místě uklidnila, hovořili tu naši lidé se sovětskými důstojníky, kteří nás dle svého tvrzení přijeli chránit před kontrarevolucí. „Byli jsme tu čtyři na čtyři, ti dva saniťáci, kteří již byli při pěti mrtvých, ten sovětský výsadkář byl jejich šestým padlým a rozvezli po nemocnicích přes 30 raněných. Pak tu byl kapitán naší armády, který se právě vrátil ze zásahu proti náhodnému požáru v domě na Náplavní ulici. Potom občan, který vážil cestu z Ruské třídy po několika pražských nemocnicích, kde nabízel krev, předtím dal sedmkrát svou krev pro Vietnam,“ dodává Rudé právo ve svém textu.
Doporučení: Nechoďte ven
Svědectví o dění během 21. srpna 1968 v Praze v publikaci „Sedm pražských dnů“ zakončuje výzva velitele spojených vojsk v Praze a Středočeském kraji, generálporučíka Velička, jejíž výňatek zní:
„S cílem zajistit bezpečnost pracujících a ochránit obyvatele Prahy před nebezpečím ohrožení akcemi extrémních a chuligánských živlů, se kterými se setkávali Pražané v nedávných dnech, obracím se na všechny občany města s prosbou, aby, není-li to nezbytné, nevycházeli ze svých domovů mezi 22:00 hod. večerní až 5:00 hod. ranní. Je ve vlastním zájmu občanů, zejména dětí a mládeže, aby se v uvedené době nezdržovali na ulicích a v parcích. Až do odvolání zákaz konání veřejných shromáždění a jiných podobných akcí s platností od půlnoci 21. srpna 1968.“
V Praze tím skončil první den okupace, při kterém byla prolita krev. Zdaleka však ještě nebyl všemu konec.
