„Pro mě to byl především koníček, kterému jsem zasvětila život,“ líčí Alena, která se v 70. letech přestěhovala z rodné Jihlavy do Prahy a právě tehdy jí fotografie doslova učarovala. „Když jsem do Prahy přišla, tak jsem se fotit styděla. Ale když jsem to velkoměsto viděla na vlastní oči, viděla jsem v něm kouzlo. Co pohled, to unikát. V tom Praha byla a dodnes je jedinečná.“
Ještě jako mladá umělkyně se začala prosazovat na poli profesionální fotografie. Nejprve pořizovala reportážní snímky a sociální dokumenty, vyzkoušela si přírodní panoramata i akty. Koncem 70. let upoutala svými fotografiemi dětí z nemocnic. „Takové fotografie už asi jen tak nikdo nenafotí,“ vzpomíná s odstupem 40 let. „Snažila jsem se zachytit to, že děti v nemocnicích jen netrpěly, že jim lékaři pomáhali.“V době normalizačního socialismu byl vůbec problém se do nemocnic dostat a dozvědět se, co s blízkými lékaři dělají. „Tehdy veřejnost neměla možnost vědět, co se v nemocnicích děje. Dnes třeba manželé mohou být u porodu, ale kdysi jim miminko poprvé ukazovaly maminky třeba jedině z okna,“ vzpomíná paní Alena. Cyklus jejích fotografií „Dětská nemocnice“ je v podstatě unikátním dokumentem své doby.
Koníček, ve kterém nalezla uplatnění
Paní Alena léta pracovala jako laborantka ve výzkumném ústavu, a fotografování brala jako příjemné zpestření. To, že má talent, dosvědčí i řada výstav, ve kterých jsou její fotografie zastoupeny. Letos se například koná už 22. ročník mezinárodní soutěže Praha fotografická, se kterou je spjata i výstava, a kromě jednoho ročníku na výstavě její fotografie nechyběly.
Její tvorba je ceněna v ČR i v zahraničí. Letos obdržela čestné uznání v soutěži Praha fotografická za fotografii „Hlídané parkoviště“. Za svůj cyklus o lidech z termálních lázní obdržela ocenění Mistr svazu fotografie. Zároveň byla jednou z členek v té době (80. léta 20. století) pravděpodobně jediné ženské fotografické skupiny na světě »FEMINA«, která si vysloužila pozornost v zahraničí.Fotografování včera a dnes
„Fotografie je život, bavím se jí,“ říká paní Alena. „Buď má člověk dar vidění, se kterým se musí narodit, nebo ne. Dnes lidé především spoléhají na techniku. Už to není o tom, co člověk vyfotí, ale co s fotografií v počítači udělá,“ domnívá se. „Mně je docela jedno, jestli budu fotit fotoaparátem za pět tisíc nebo za 50 tisíc. Cena fotoaparátu v kvalitě fotky nemůže být směrodatná.“
50 nahých modelek na 292 stránkách v knize známého fotografa: Proč k ní Jedinák dává i bílé rukavičky?
Fotografie mají vyprávět příběh
Podle paní Aleny mají fotografie, ať už jakékoliv, vypovídat určitý příběh. „Fotíme se, abychom zjistili, jak jsme žili. A když do toho zapojíme i vlastní rodinu, je to o to větší odkaz našim příštím generacím, protože i třeba obyčejná fotografie party mladých lidí, kteří jen tak dovádí, má svůj smysl,“ domnívá se. „Za takových 100 let to bude pěkná vzpomínka pro jejich potomky.“