9°C
Zrušme povinnou školní docházku, vyzývá aktivistka. Pokud děti na základku nechtějí, ať nechodí
V Česku se v posledních měsících intenzivně řeší kvalita vzdělávacího systému i školské osnovy. Někteří ovšem volají po tom, že by tuzemské děti měly mít pro vzdělávání více možností a pokud rodiče uznají za vhodné, do školy by vůbec nemusely a vzdělávaly by se na základě toho, co je zaujme. O fenoménu takzvaného unschoolingu Blesk zprávy mluvily s Annou Třešňákovou z organizace Svoboda učení.
Blesk Zprávy: Může vámi prosazovaná podoba vzdělávání fungovat i v rodinách, které na děti nemají tolik času, a dětem by se v nich nemuselo dostávat tolik podnětů?
Podobný argument byl již proti domácímu vzdělávání a ukázalo se, že je lichý. Podobně, jako vzdělávání sebeřízené, je náročnější, protože vyžaduje od všech aktérů aktivnější přístup k životu. Svoboda s sebou nese stejnou měrou i odpovědnost - za svůj život a tedy za své jednání a jeho důsledky. A proto není pro každého. Rodiny, které v tomto směru proaktivní nejsou, proto podobné přístupy většinou vůbec nezajímají.
Kdyby nebyla školní docházka povinná a nebylo definované povinné kurikulum, v první řadě by se stejně příliš mnoho nezměnilo. Jistě devadesát procent lidí by zůstalo u toho, co znají. Dále by využívali veřejných škol. Jediné, co by se změnilo, by bylo to, že pár lidí by si vzdělání řešilo jinak.
Tato otázka, samozřejmě, souvisí obecněji s veškerým „vynuceným zachraňováním lidí“. Pokud není pomoc vyžádaná, tak nefunguje. Stejně jako nařízená solidarita a vynucená slepá poslušnost nemohou být ctností.
Blesk Zprávy: Vzdělávání na základě zvídavosti si dokáži představit u malých dětí, kterým zvídavost nechybí. Co ale s „problémem otráveného puberťáka“, kterého nezajímá vůbec nic?
Člověk je zvídavý. Rodí se tak. Neustále se učí. Učení se je totiž základním mechanismem k přežití.
Je otázka, proč je „puberťák“ otrávený. Možná proto, že by se v tomto období potřeboval věnovat úplně jiným věcem, než jsou lišejníky? Puberta je velmi zlomová a náročná vývojová fáze. Každý se snaží definitivně přerodit z toho, kdo byl součástí svých rodičů, v samostatnou a autonomní bytost. Hledá si své místo v životě, potřebuje řešit praktické věci, být v interakci s reálným světem.
A možná také kvůli tomu, že po mnoha letech nuceného vzdělávání a plnění vůle jiných lidí, nemá pocit, že by měl život ve svých rukou a mohl ho reálně nějak zásadněji ovlivňovat. Že takováto nízká míra uvědomění vlastní účinnosti vede k frustraci a dlouhodobě deprivaci - to je první lekce psychologie. V čem má dítě svobodu? Kde může rozhodovat o svém těle, o sobě a své integritě? Komu patří? Není to jen důsledek předcházejícího, že „puberťák“ ztrácí chuť a motivaci k čemukoli, co by ho jinak třeba i bavit mohlo?
Blesk Zprávy: Přitom dnes se po lidech v tomto věku vyžaduje, aby se poprvé výrazněji rozhodli, jak chtějí dál pokračovat například tím, že si vyberou, kam půjdou na střední školu.
Jistě - a v tom je ten problém. Proklamace je, že se chce, abychom byli schopni nějakého sebeuvědomění, vlastního postoje a názoru, abychom byli schopní kriticky myslet. Představte si ale, že to všechno chcete znenadání po člověku, který o sobě v posledních deseti letech nerozhodoval vůbec nebo rozhodoval jen velmi málo.
Velmi často tak lidé v tomto věku netuší, kdo vlastně jsou, v čem jsou skutečně dobří, co by je mohlo bavit - protože nedostali příležitost zkusit si žít vlastní život, objevovat, experimentovat, poznávat milión a jednu možnost. Znám mnoho lidí v tomto věku, kteří říkají: „Já nevím, jakou školu si mám vybrat, co dělat dál - nepoznám, co fakt chci, protože mě vždycky ke všemu někdo dovedl.“
Svobodné vzdělávání nemusí probíhat jenom doma
Blesk Zprávy: Mohlo by na podobném principu jako unschooling podle vás fungovat i veřejné vzdělávání s tím, že by děti sice do škol chodily, ale věnovaly by se pouze věcem, které je zajímají a učitelé by jim byli pouze průvodci a rádci?
Určitě. Princip unschoolingu, nebo sebeřízeného vzdělávání, není o tom, mít nějaké konkrétní metody či konkrétní instituci. Základem je dobrovolnost. To znamená, že ani frontální výuka není apriori plošně špatná forma. Pokud se vy sám a z vlastní iniciativy zajímáte o určitou věc a tu určitou věc přednáší člověk, který je ve svém oboru kapacitou a má schopnost tu určitou věc předávat dál – budete jeho přednáškám naslouchat s nadšením.
Není špatně nechat se vést. Když se rozhodnete začít posilovat, najmete si trenéra a pokud budete vědět, že je to dobrý trenér, budete ho poslouchat - i pokud vás bude cepovat, až vám to rozhodně chvílemi příjemné nebude.
Blesk Zprávy: Současný předseda školského výboru Sněmovny Václav Klaus mladší ovšem nedávno hovořil o tom, že by rád české školství přiblížil asijským zemím, kde je často rozhodující úspěch studentů v plošných testech. Jak se díváte na jeho vizi vzdělávání?
Hlavním problémem je plošnost a uniformita. Jakmile bude něco centrálně řízené, tak se vždy najde někdo, kdo bude utlačovaný. Vezměte si inkluzi. Ta nemá být o tom, že někoho nacpeme do konkrétní škatulky. A je úplně jedno, jak toho člověka do té škatulky budeme cpát - jestli k tomu použijeme metodu biče nebo cukru, školní léky anebo jestli i vyrobíme o něco větší škatulku.
Inkluze by měla být o tom, že všechno, co je lidské, je v pořádku a tedy normální. Že každý je skutečně akceptován takový, jaký je. Uniformita znamená stagnaci potažmo pro celou společnost - rozmanitost je žádoucí a měla by být přijímána s povděkem. Inkluze by měl být stav, kdy se nikdo nemusí cítit vymaněný, nebo v nepořádku a nápravy hodný. Jsou to často lidé výjimeční, nebo nadprůměrně inteligentní, se kterými má státní školství „problém“ - a kteří mají problém se školstvím. Přitom právě tito stejní lidé jsou těmi tahouny a důvodem, proč jsme se dávno vývojově nezasekli.
Cokoliv plošně nastoleného nemůže nikdy fungovat. Samo o sobě bude toto stále generovat potíže, se kterými je třeba se nějak potýkat. Vynucenost je špatný základní stavební kámen. Kde je vynucení, musí následovat kontrolování, hodnocení a represe. Pro proces učení obecně tedy nejhorší možné podmínky.
Nejsme proti hodnocení a zpětné vazbě, obojí by ale mělo přijít od přirozené autority na vyžádání
Blesk Zprávy: To je i další ze zásad unschoolingu, že? Aby děti nebyly nutně hodnocené a neztratily tím vnitřní motivaci ke vzdělávání.
To je stejné jako s různými způsoby vzdělávání. Nejde o to, že by člověk nemohl dostávat zpětnou vazbu, nebo nemohl být hodnocený. Obojí by ale mělo být vyžádané.
Když si někoho vážíte, je pro vás ne uměle nastolenou, ale přirozenou autoritou, tak od něj tu zpětnou vazbu vlastně chcete. Jestliže se chcete třeba od někoho naučit řemeslu, tak vás zajímá, co k vaší práci zkušený a ve svém oboru úspěšný praktik řekne – protože je to něco, za čím si jdete.
Blesk Zprávy: Mohlo by to fungovat například podobně jako u projektového vzdělávání? Že by bylo určeno, jakou sadu znalostí má člověk na konci mít, a neřešilo by se, jakou cestou k ní došel?
To je otázka - proč by mělo být cokoli určeno někým jiným, než jen zúčastněnými. Jistě, že cesty jsou a mají být velmi různé. A nezáleží na tom, jakým přesně způsobem a v jakém sledu událostí, za pomoci jaké metodiky, se naučíme třeba jezdit na kole. Podstatné je, že na tom kole jezdíme – a rádi. Důsledkem toho, že nás to učení těší, je, že se naučíme jezdit dobře.
Stát řídí a kontroluje vzdělání různými mechanismy. Těmi jsou nejen povinná školní docházka, ale i další zákony včetně financování z veřejného rozpočtu, či regulace samotného výkonu povolání. Tím vším jsou narušené přirozené a efektivní mechanismy, které by mohla obstarat volná ruka trhu.
Třeba IT je relativně velmi svobodná oblast, neboť zde stát hodně zaspal – a tak funguje vlastně dost volnotržně. Jinak je ale mnoho oborů, kde se bez posvěcení státem nehnete z místa - přičemž nejde až tolik o profesní kultivaci, ale daleko spíš zase jen o získání moci a kontroly nad životy lidí.
Podobu svobodné školy vytváří celá její komunita
Blesk Zprávy: Vy vyrážíte za inspirací i do svobodných škol, které se snaží držet zásad unschoolingu například v Rakousku nebo Německu. Můžete, pokud něco takového existuje, popsat, jak tam vypadá běžný školní den?
Běžný den v takových školách se liší školu od školy, protože si vše nastavuje právě konkrétní komunita. Ta si všechno spoluvytváří. V některých školách se komunitně rozhoduje i o financování. Typicky, ale často všichni, včetně dětí, samozřejmě, rozhodují například o tom, kdo ve škole bude zaměstnaný a povede tam nějaké lekce.
Různorodé to bývá i s docházkou, někde bývají hodiny vymezené přesně, jinde je to třeba nastavené tak, že pokud se dítě rozhodne ten den přijít, zůstane alespoň pět hodin a podobně.
Jinak se vše odehrává v přiznané formě. Nikdo nepředstírá, že by děti musely chodit na povinné hodiny. Nejsou separované na základě věku. Zpravidla existuje nabídka, co se vyučuje. Děti se přihlašují na lekce, které je zajímají. Jejich nabídka se opět odvíjí od potřeb komunity. Výuku mají většinou na starosti lidé, kteří se daným oborům věnují. Takový člověk zkrátka dělá to, co ho baví a v čem je dobrý a děti se k němu mohou přidat. Vztah dětí a dospělých tu nestojí na pedagogice v pojetí, v jakém ji známe, ale na nemanipulativním přístupu. Dospělí se primárně nesnaží edukovat druhé, ale věnují se seberozvoji a profesní kultivaci a děti se přirozeně učí příkladem, nápodobou.
Blesk Zprávy: Podobný přístup může fungovat i na vysokých školách. V zahraničí funguje například projektové vzdělávání na technických univerzitách, kde se studenti od začátku podílejí na reálných projektech a na přednášky mohou přijít až v momentě, kdy narazí na problém, se kterým si sami neví rady. Mohl by podobný systém ale fungovat i v jiných oborech jako třeba lékařství?
Ano. Princip, že se vzděláváte sám – a konzultujete pouze, co konzultovat potřebujete, je skvělý. Příkladů je nespočet, aplikovatelných nejen na VŠ – Khanova škola, všemožné tutoriály a vzdělávací on-line kurzy obecně. Jistě, pokud studujete lékařství, musíte si nastudovat stohy odborných knih.
Osobně znám třeba architekta, který měl podobnou vizi i v ČR. Zájemce o obor vezme do svého architektonického studia, do učení. Funguje reciprocita, kdy je tento student reálně zapojen a tedy nejenže si praxí rychle ověří, zda jeho volba byla správná – ale zároveň mu netřeba bohaté rodiny, nebo daňových poplatníků, protože si vlastní vzdělání splatí okamžitě vlastní prací.
Jinak jsem přesvědčená, že by si kvalitu vzdělávání skutečně volný trh ohlídal sám daleko lépe, než to dělá stát. Kde se potkává nabídka a poptávka, jsou jasné zpětné vazby, tedy i audit. Když máte špatné hodnocení, horší renomé, lidé půjdou jinam. Časem by bylo jasné, které obory jsou žádané, která instituce a která profesní organizace je ta dobrá. A rozhodně by to celé každého z nás nestálo víc, než nás to stojí teď. Současný vzdělávací systém totiž není „zadarmo a pro všechny“. To je jen reklamní slogan, kterému jsme uvěřili.
Témata:
Související
Největší tragédii našeho státu jsou právě aktivisté. Ještě jsem neviděl aktivistu který by přišel s něčím rozumným. Vždycky to byli fanatici.