7°C
Otec Vlastimily Šrutkové jezdil počátkem 20. století za prací do Vídně, kde se potkal s její budoucí matkou na tancování. „Maminka měla přísného tatínka. Buď musela jít v kroji, nebo nesměla nikam. Raději tedy šla v kroji,“ uvedla Vlastimila Šrutková k okolnostem, díky kterým se její rodiče seznámili.
Otec zdědil dům v Uhříněvsi, která tehdy ještě byla vesnicí za hranicemi Prahy. Vlastimile Šrutkové při stěhování byly čtyři roky. Její maminka poté nebyla spokojená, protože oproti zvyklostem ve Vídni šlo na vesnici o naprosto odlišný způsob života.
Osudové setkání
„Za první vydělané peníze jsem jela do Jugoslávie. Tam jsem se seznámila se svým manželem. Když už jsme byli staří, řekl mi, že jak mě uviděl, řekl si ‚a tu si vezmu‘. Když si on něco umínil, tak to všechno bylo,“ vzpomínala Vlastimila Šrutková na své osudové seznámení.
Jejího tatínka za druhé světové války věznili nacisté. Krutovládu hitlerovského režimu naštěstí přežil, navíc si díky okolnostem vyřešil dlouhodobé zdravotní komplikace. „Můj tatínek celý život stonal se žaludkem. Všichni ti doktoři tehdy říkali, že se všechno musí dělat na másle. Sháněli jsme máslo, protože už nebylo, ale to jsme tatínkovi nejvíc škodili. Jenomže to se tenkrát nevědělo. Když byl otec zavřený, uzdravil se, protože jedl jen vězeňské jídlo,“ vysvětlila situaci Vlastimila.
Dříve a dnes
Zaměstnání tato vitální seniorka během svého života nalezla v kanceláři. „Byl to spolek pro pohřbívání žehem,“ uvedla Vlastimila Šrutková, která jedním dechem dodala, že šlo opravdu o čistě administrativní práci a s ničím dalším nikdy do styku nepřišla. Dodnes je prakticky soběstačná, dvě patra schodů ke svému bytu dokáže vyjít bez zastavení. Pečovatelská služba, kterou zřizuje radnice Prahy 1, jí pouze vozí obědy.
Poslechněte si celé vyprávění Vlastimily Šrutkové:
Podle Vlastimily Šrutkové je těžké porovnávat dřívější a dnešní svět, protože na každý z nich se koukala jinýma očima. „Když jsem byla malá, chodila jsem cvičit do Sokola. To jsem milovala. Cvičili jsme v budově, ale bylo k tomu i cvičení venku, kde jsme běhali a skákali. Byl to takový příjemný život,“ uzavřela své vzpomínání Vlastimila.
