7°C
Zpověď českého drogového pašeráka Lukáše: V kufru jsem měl 17 kg kokainu!
Jmenuji se Lukáš Krejčí a je mi 47 let. Za pašování 17 kilogramů kokainu jsem strávil bezmála osm let v ekvádorském vězení, propustili mne loni 11. prosince. Musel jsem spadnout až na samé dno, abych se zachránil a našel víru. Pokud by můj příběh odradil od drog byť jen jednoho člověka, má smysl ho vyprávět.
Byl pátek večer, kufr už jsem měl odbavený a do odletu z Ekvádoru zbývalo pár desítek minut, když se z letištního rozhlasu ozvalo moje jméno. Hned mi došlo, že jsem v megaprůšvihu. Ale pojďme to vzít od začátku.
Drogová vstupenka
Jsem čestný kluk a vždy jsem ctil zákon, ačkoliv dva tři roky před odletem jsem se nechal udrndat k pojišťovacímu podvodu. Tím jsem poprvé překročil zákon. Druhá věc, která mne přetransformovala pro špatno a proti zákonu, bylo připustit do mého života drogy. V roce 1995 jsem si pokouřil první marihuanu, a i když to její zastánci neradi slyší, vstoupil jsem tím do světa dalších drog.
Pervitin
Zhruba po pěti letech do mého života zasáhl perník, tedy pervitin. Díky němu jsem měl najednou spoustu energie na práci, sex, studium. Měl jsem sílu, nemusel spát ani moc jíst a říkal jsem si: Proboha, proč nám tohle zakazují? Vždyť je to tak dobrý! Jo, určitě to zakazují, protože to politici do sebe hustí sami a chtějí být chytrý. A tak plíživě přišla tahle lokura, což je španělský výraz pro šílenství.
Přitom jsem si mohl žít dobře. Táta otevřel restaurace, vařit mne bavilo, a tak jsem se, i když jsem vystudoval průmyslovku, přeškolil na číšníka a kuchaře. Jenže otec je silná hlava rodiny, navíc jsme oba Střelci, cítil jsem se chytřejší a s tou drogou až geniální, takže jsem od něj utíkal.
Chtěl jsem být lepší než on, což jde těžko, protože on je skutečný lídr. Když všichni okolo začnou panikařit, on s naprostým klidem najde řešení. Kdybych se tenkrát držel božího přikázání Cti otce a matku svou, mohl jsem si ušetřit mnohá příkoří. Už někdy v roce 1992 mi majitel jedné trafiky v pražském metru nabídl 20 tisíc, když provezu 100 gramů hašiše v botě. Tenkrát jsem to řekl rodičům a oni: To nemůžeš, to je problém. Poslechl jsem je, ale to jsem ještě nebyl feťák.
Dluhy
Takže stručně řečeno: Kvůli drogám jsem dospěl k strašlivým dluhům. To už jsem se živil jako taxikář a také jsme s jednou kamarádkou na internetu prodávali prostitutky a vozili je k zákazníkům. Tehdy jsem se dostal ke kontaktu, který mne poslal do Paříže.
Tam jsem se setkal s reprezentanty z Nigérie. Tvrdili, že budou v Česku otvírat obchůdky s africkým oblečením a dalším zbožím a také hospůdky, ale protože nemají občanství v Evropě, jestli bych je za 5 procent ze zisku oficiálně nezastupoval před úřady. Cítil jsem se poctěný, delegovaný, vyvolený. Dnes bych řekl, že jsem byl pěkný blbec.
Netrvalo dlouho a zaplatili mi a mojí kamarádce letenku do Madridu. Tam nám vysvětlili, že poletíme do Brazílie, kde v kapslích zabalených do potravinářské fólie spolykáme dvě kila drogy, převezeme to do Evropy a za to každý dostaneme 5 tisíc eur, při současném kurzu nějakých 125 tisíc korun. Strašně málo, ale umožnilo by mi to dostat se z nejhorších dluhů. Takže jsem souhlasil. I proto, že jsem věřil na štěstí.
Šťastná karta
Abych to vysvětlil. Na Silvestra 2009 jsme se sešli s kamarády a ani nevím proč, jsem navrhl: Věštěme budoucnost. Vytáhl jsem si kárové eso a na internetu našel výklad – že všechno bude dobré a nemůže se mi stát nic špatného. Měl jsem v sobě obrovskou víru, že to bude dobré. A ono to je dobré. Ale musel jsem vytrpět mnohé…
A tak jsme najednou byli v peruánské Limě a čekali, až se dopravíme do Brazílie. Tam už jsme se ale nedostali, protože z pařátů černošského gangu nás zachránil Srb, kterému jsme pro jeho výšku říkali Prcek. Seznámili jsme se s ním v internetové kavárně, a protože už deset let žil v Praze, uměl perfektně česky.
A že mu hned došlo, že jsme muly poslané k převozu drog a ať nejsme blbí, protože pokud by jen jedna jediná kapsle v žaludku praskla, jsme mrtví. A že nám dá dvakrát tolik, když mu z Ekvádoru do Evropy převezeme kufr s dvěma kily kokainu. Že to je úplně bezpečné, protože všechno má zařízené a podplacené.
Tak jsem si zase vzpomněl na tu kartu a říkám: Díky, bože, tys mne zachránil z rukou černý mafie a teď kamarád, Slovan… Ale bylo to tak. Kdyby mne zabásli v brazilském Sao Paulu, tak dvacet let hniju v díře a černoši mě tam tvrdě znásilňují – takovéhle jsem slyšel zkazky. Ve srovnání s tím byl Ekvádor kempink, ale k tomu se ještě dostanu.
Mimochodem, proč jsem se neozval z Limy tátovi, který mi mohl pomoci? Protože jsem byl hrdý? Protože jsem mu nechtěl přiznat, že jsem úplně v háji? Sám nevím…
Ekvádor
A tak jsem najednou už sám v Ekvádoru. Myslel jsem, že se domluvím anglicky, ale bez španělštiny si tu člověk neškrtne. Od začátku mne začali okrádat, zhruba stejně jako jsme my Češi na začátku 90. let odrbávali Němce. Teď se mi to v zemi, kde kilo kokainu stojí 2000 dolarů a denně se ho tady na traktorech vozí tuny, vracelo.
Ale co. Měl jsem 20 stodolarovek a jasný úkol. Převzít zásilku – tu mi k hotelu přivezl taxikář, koupit si letenku kamkoliv do Evropy a odletět.
Vypadalo to nadějně. Byl pátek, devět večer, kufr už v tunelu, pas zkontrolovaný a já čekal po všech kontrolách na letadlo, když jsem zaslechl svoje jméno z místního rozhlasu. A došlo mi, že jsem v háji.
Odvedli mne do hangáru se stolky, na nichž byly kufry několika cestujících. Kolem byla spousta policajtů a psů. Kdybych lhal a tvrdil, že ten kufr není můj, i když na něm byla moje visačka, možná bych se z toho ještě dostal. Ale na kdyby se nehraje.
Odhalení
Takže před nimi odemykám kufr a celník má problém to víko vůbec zvednout, i když žádná kapsa v něm není. Stačilo dloubnout a na zem se začal sypat bílý prášek. Sedmnáct kilo drogy.
Ještě pořád mám ale naději. Vždyť Prcek říkal, že to má chemicky ošetřený a laboratoř to vyhodnotí jako nějaký prach, a ne drogu. A opravdu, analýza trvá strašně dlouho. Jenže pak se jim obličeje rozzářily: Je to kokain.
Nasadili mi pouta, sepsali se mnou protokol za pomoci internetového překladače (polskou tlumočnici, které jsem alespoň trochu rozuměl, jsem dostal až později) a poslali do prvního vězení.
V záznamu je pak uvedeno, že mne vyčmuchal pes Axel, ale ten si čuchl až poté, co mu mordu strčili do kufru s vysypaným pašem. Nedivím se. Každý den je v televizi zpráva o někom zastřeleném, rozporcovaném nebo rozleptaném. Přijede chlap na motorce, bum, prásk a jsi mrtvej. Kdejaký feťák to udělá i za 500 dolarů.
Tady bych chtěl ještě říci jednu podstatnou věc. I když jsem pro ně byl zločincem, chovali se ke mně slušně, s respektem, jako k normální bytosti.
A tak jsem poznal první vězení. Malá přízemní budova, cely po čtyřech palandách. Ale nikdo tam vězňům nevařil, takže pokud jste si to nějak nezařídili, byli jste o hladu. Někteří tam nejedli týden. Stravování bylo nějak zajištěno až ve větších věznicích.
Soud
Konalo se 16 přelíčení a už se zdálo, že získám svobodu, protože tady platí: Pokud není člověk do roka odsouzený, je volný. Jenže tři dny před uplynutím této lhůty mne jako distributora a mafiána – a nikoliv jako tupce, který se do toho nechal uvrtat – odsoudili. Samozřejmě ve španělštině.
A protože právnička mé rodiče akorát obrala o sedm tisíc dolarů, vysmála se mi a pak už nezvedala telefony, ani jsem netušil, jaký trest jsem vyfasoval.
Protože jsem se ke všemu přiznal a zároveň se omluvil, že jim komplikuji život a prosil jsem o odpuštění, počítal jsem s trestem tak dva roky, maximálně čtyři. A s tím jsem odjel do vězení. Teprve tam, zhruba po dvou měsících, jsem zjistil, že jsem odsouzený na 12 let...
Život ve vězení
Osazenstvo cely se střídalo, ale postupně jsem tam byl s Francouzem, Portorikáncem, Slovákem a spoustou dalších. V uzamčeném prostoru člověk tráví noc, ale den ne.
Představte si sedm baráků z padesátých let, každý pro 256 osob, spojující chodby a dvorek velikosti půlky fotbalového hřiště. Ráno v šest sedm se vězni sečtou, a pokud zaplatíš dolar, místní padesát centů, můžeš se do večera volně pohybovat v celém areálu, navštěvovat lidi. Bylo to vlastně takové město s obchůdky, restauracemi a celami, kde mafiáni ve velkém a za levno prodávali drogy. Marihuana, která tady v Česku stála 500 korun, se ve vězení dala pořídit za dolar.
Dozorci se prakticky nestarali, jen inkasovali. Takže jak jen to šlo, začal jsem si vydělávat. Na kšeft jsem pral prádlo a tím si vydělal 50 dolarů denně. Skvělé peníze, které jsem ale všechny prošňupal.
Blaženost
O marihuaně už jsem mluvil. Pak byla ve vězení k mání koka různých kvalit – podle toho, jestli byla čistá, nebo řízlá omítkou, acylpyrinem, sodou a podobně.
Pak se hodně užíval kokain svařený se sodou. Tím vznikly krystalky, které se kouří přes cigaretový popel. To se zhruba na minutu vdechne a pak přijde strašná síla. Přirovnal bych to k orgasmu, po kterém následuje pět deset minut v blaženosti. Jenže pak to přijde. Bolí tě břicho, kroutíš se, je to něco neuvěřitelně hnusnýho. A chceš další. Za tuhle drogu se tam utrácejí nekřesťanské peníze. Já toho ale otrokem nebyl.
Heroin
Abych trochu osvětlil můj vztah k drogám. Dlouho jsem je považoval za něco pozitivního, co mi pomáhá. Rozšiřuje vědomí. Dává sílu. Obohacuje mne. A myslel jsem si to i o heroinu, který jsem začal užívat zhruba po dvou letech věznění. Vždycky mne lehce naladil a vůbec jsem nechápal, proč se proti němu tak bojuje. Stačily dva měsíce a byl jsem na něm naprosto závislý.
Následující roky jsem tak byl na heroinu. Sedmkrát jsem podstoupil léčbu, sedmkrát do toho znovu spadl, protože ten stav bez něho je strašný. Bez něj začneš umírat. Brečíš. Trpíš. Máš příznaky jako při chřipce. Jsi strašně utahaný, ale dva týdny nemůžeš usnout. Skončil jsem absolutně na dně, bezmocný. To už jsem uměl španělsky, měl jsem přečtenou bibli a prosil jsem boha a on mi pomohl. Víte, nemějte strach svěřit svoje problémy bohu, on je láska a milosrdenství a dobrota, je všudypřítomný a může vám pomoci. Ale k víře se ještě dostanu.
Vrátím se ale k životu ve vězení. Pěstí jsem v něm dostal jen třikrát, protože jsem někoho poslal do háje. Tím jsem pochopil, že i tady je potřeba chovat se slušně. Zdravit. Respektovat ostatní. Být čistotný a milý k ostatním. Nenadělat si dluhy, protože když je nesplatíš, přijdou maníci s baseballovou pálkou.
Bitky
Samozřejmě i tak tam ale hrozí riziko. Že tě napadne nějaký feťák. Že tě zmlátí jen tak pro zábavu, pro zvednutí sebevědomí. Taky jsem viděl, to bylo hned na začátku, jak tam někoho zabili jen proto, že měl jít za pár dnů předčasně na svobodu. Vrazili mu nůž do hrudi, a i když jsme všichni volali o pomoc, trvalo hodinu, než někdo přišel.
Jednou tam také přivezli chlapa, který měl znásilnit malou holčičku. Z mafiánů se stali soudci a začali ho – i když vinu popíral – mlátit. Druhý den to samý. Až se jeden odvážil a říká: Nechte ho už ve jménu boha na pokoji. Nikdo z nás tady není perfektní, ale už toho bylo dost! Nejdřív se do něj chtěli taky pustit, ale pak se v nich cosi pohnulo. Díky tomu chlápek přežil. Další den polciie zjistila, že té holčičce neublížil, a propustili ho.
To jsou těžké chvíle ve vězení. A to samozřejmě nemluvím o samotě a odloučení. Rodiče mi posílali dopisy a balíčky, také jsem s nimi mohl telefonovat, ale osobní návštěvu jsem nechtěl.
Ve vězení mi nakonec nejvíc pomohl bůh. Moje cesta k němu trvala celý život. Nikdy jsem nevěřil, že nic neexistuje, zajímal jsem se o nejrůznější směry – hinduismus, buddhismus... A nakonec jsem skončil u křesťanství.
Někdo si boha představuje jako bytost, já ho vnímám jako ideál toho nejlepšího, co je hodno následování. Bůh je cesta ke klidu, ke smíření, k věčné lásce. Bůh je to nejlepší, co jsem v životě mohl potkat. Díky němu jsem také ve vězení potkal spoustu lidí, kteří mi pomohli.
Na svobodě
Na svobodu – tedy částečnou – jsem se dostal po sedmi letech a osmi měsících loni 11. prosince za dobré chování, když mne propustili do domácího vězení. V tom mi pomohla jedna paní, u které bydlím a pracuji v její restauraci.
V současnosti mám tedy na noze elektronický náramek, kvůli kterému se například nemohu vrhnout do vod oceánu. Ale nestěžuji si. Nemám právo.
Vím, že jsem se provinil. Že jsem způsobil obrovské trápení svým rodičům a blízkým. Že jsem spáchal zločin. Že jsem mohl, kdybych zásilku dopravil do Evropy nebo přímo Česka, způsobit problémy mnoha lidem, nebo jim i přivodit smrt. Tehdy jsem byl feťák, vůbec jsem to tak nevnímal. Dnes už vím, že droga je největší zlo.
Choval jsem se špatně a dělal jsem špatné věci. Ale svůj trest jsem si odpykal. Už jsem někdo jiný.
Bůh mi dal novou šanci. V nové zemi, s novým jazykem a novou rodinou. Původně jsem si myslel, že si najdu nějakou mladici, ale krátce po propuštění jsem se zamiloval do ženy mého věku. Už jsme byli u zpovědi (v kostele také vedu desetičlenný sbor, pro který skládám písničky), a i když jsme spolu teprve měsíc, oba víme, oba věříme, že tohle je láska a vztah napořád, a plánujeme svatbu.
Nezávislý
Ve vězení jsem, myslím, mnohé pochopil. Že je nesmysl být závislý na drogách i alkoholu, a tak se tomu vyhýbám. Také mi ale došlo, že je špatné podléhat tlaku reklamy, která nás nutí kupovat další a další věci, a abychom na ně měli, pořád pracujeme a pracujeme. Ale není to blbost? Co člověk opravdu potřebuje? Jen mír a lásku.
A samozřejmě střechu nad hlavou a něco k snědku, což ale tady v Ekvádoru není problém. Ani v zimě tu teploty neklesají pod dvacet stupňů, takže stačí malá chatka, klima umožňuje sklízet čtyřikrát do roka a ovocné stromy rostou i v parcích, takže uživit se tu není problém.
Ještě zhruba tři roky budu mít na noze náramek. A co bude dál? Naše vize je cestovat a dávat svědectví, jak nám bůh pomohl.
Tímhle bych svůj příběh zakončil. Nejsem hrdina. Nejsem vzor hodný následování. Nevyprávěl jsem ho proto, že bych na něj byl hrdý. Chtěl jsem na sobě ukázat, jak zničující jsou drogy. A jak mocná je víra, i když se trochu bojím, aby si někdo nepomyslel, že jsem se ve vězení zbláznil. A také bych se chtěl takto veřejně všem omluvit, že jsem byl takový.
VIDEO: Češku Terezu zadrželi za pašování heroinu v Pákistánu. Její kamarádka promluvila o pozadí případu.
Témata:
Související
Nic osobně, ale za prodej a pašování drog - trest smrti.