Má žena je můj anděl: Říká dnes Jiří Hos, kterého elektrický výboj zmrzačil a dva měsíce ležel v umělém spánku

Měla to být úplně obyčejná kontrola transformátoru větrné elektrárny u Aše. Jenže elektrický výboj Jiřího Hose (46) doživotně zmrzačil. S osudem se pere nejen on, ale také – anebo spíše především – jeho manželka Jana. Na něco jim ale síly nestačí… „Mám z toho dne velké výpadky paměti. Šli jsme opravovat větrnou elektrárnu. Pak mám černo,“ vzpomíná vyučený elektrikář Jiří Hos na 30. srpen předloňského roku. Zřejmě vlivem špatného zabezpečení – případ policie ani po roce a půl ještě neuzavřela – došlo k elektrickému výboji s fatálními následky.

Žena civěla do mobilu, až zakopla a zůstala zaklíněná ve výtahu: Když se rozjel, uřízl jí nohu

Amputace

Jeden z party byl na místě mrtvý, další dva se dosud potýkají s psychickým traumatem, čtvrtý muž měl štěstí v neštěstí a vyvázl jen s lehkými popáleninami. To Jiřího Hose vrtulník přepravil v kritickém stavu na kliniku popálenin ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze.

V umělém spánku zde strávil více než dva měsíce, během nichž „byla pacientovi amputována levá dolní končetina vysoko ve stehni, pravá ruka v paži a levá ruka v ramenním kloubu,“ popisuje Monika Tokarik, lékařka kliniky popálenin ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze, která Jiřího Hose ošetřovala. Přiznává, že mírou devastace byl tento úraz naprosto výjimečný a zcela ojedinělý.

Pochybnosti

„O pana Hose pečoval kolektiv složený z lékařů a sester mnoha profesí – od popáleninových chirurgů, anesteziologů, intenzivistů, nefrologů. A přestože všichni ctíme a respektujeme život, tak rozsahem poranění v nás případ pana Hose evokoval řadu etických otázek,“ připouští lékařka Monika Tokarik. Rozsah hlubokých popálenin byl 40 procent. Jiří Hos v umělém spánku podstoupil desítky operací a prodělal několik těžkých celkových zánětů organismu. Měsíc a půl byl také na dialýze, protože mu selhaly ledviny.

Policie v akci

Žena Jiřího Hose Jana si pamatuje, že k tragédii došlo v úterý. „Manžel chodil většinou z práce rovnou domů. Najedl se, dali jsme si kávu a on pak šel opravovat auta, to byl jeho velký koníček.“ Jenže osudný den domů nepřišel, a když ani večer nezvedal svůj telefon ani neodpovídal na SMS zprávy, měla jeho žena již velké obavy. Ty se naplnily, když u jejich bytového domu zastavili policisté. „Chtěli, abych si sedla, a pak mi řekli tu strašnou zprávu. Psychicky jsem se zhroutila. Nemohla jsem ani volat do nemocnice, a tak za mnou musela přijet sestra a moje mamča.“

Odvaha

Když do vinohradské nemocnice přijela, lékaři jí ani nedoporučili, aby se šla na manžela podívat. Odvahu našla až další týden. „Byl přikrytý až ke krku, v umělém spánku, spal na speciálním vzdušném lůžku, aby neměl proleženiny. Postupem času ho odkrývali. Celého jsem ho viděla až na dialýze, kam ho vozili po otravě krve. Byla to pro mě hodně silná káva a musela jsem vyhledat pomoc psychiatra,“ říká Jana Hosová.

Po více než dvou měsících lékaři Jiřího Hose z umělého spánku probudili. „To bylo těžké období. Musel jsem si v hlavě srovnávat, co byl sen – a že ty dvouměsíční sny byly hodně silné – a co je realita. A vyrovnat se s tím, jak vypadám a že neslyším,“ přiznává. Hlavně v začátcích propadal beznaději, dostavil se i posttraumatický šok.

Trauma

I když měl po tracheotomii na počátku rehabilitace problémy s řečí, chtěl svou manželku vyhodit z pokoje a vlastně i ze svého života. „Podívej se, jak vypadám!“ křičel. Jeho paní mu musela vysvětlit, že i po takto těžkém úrazu o něj dále stojí. „Ale jestli mě ještě jednou vyhodíš, je opravdu konec“ řekla mu rázně. Pomohlo to. „Asi potřeboval slyšet, že je pořád můj manžel. Byl to krutý víkend, ale od té doby nemáme v tomto ohledu problémy.“

Po škrábnutí od psa skončil v kómatu: Lékaři mu teď chtějí amputovat nohy

Staronový příběh

A tak začali skládat v paměti roztříštěné střípky jejich života do uceleného – a láskyplného – příběhu. „Dalo nám hodně práce, než jsme manželovi vysvětlili, co se stalo a co se za tu dobu odehrálo. Některé rodinné záležitosti si nepamatoval. Například si pletl dcery, tu starší považoval za mladší a naopak.“

Náročné to ale bylo i pro všechny tři děti, které vychovali. Největší problémy s novou situací měl tehdy sedmnáctiletý Honza. Dusil v sobě veškeré pocity, přišly na řadu rvačky... „Teď už je ale vše v pořádku,“ říká paní Hosová, které hodně pomohla mladší z dcer. Byť se dva týdny před událostí odstěhovala do Plzně, vrátila se domů, aby byla mamince nablízku.

Odezírá ze rtů

I když Jiří Hos neslyší, naučil se se svou ženou kvalitně komunikovat, sám se snaží odezírat ze rtů, když to nejde jinak, tak mu manželka vše napíše na papír. Nyní Jana Hosová veškerou snahu směřuje k tomu, aby se její manžel vrátil domů. „Město zaplatilo projekt architektonické přestavby bytu. Jenže momentálně nemám peníze na celkovou rekonstrukci,“ říká Jana Hosová, která celý život pracovala jako kvalitářka v jedné textilce.

Aby se mohla starat o manžela, dala výpověď. A protože se již vyčerpala ze svých finančních možností (ráda by pořídila i auto, které by mohl její muž řídit, něco bude stát i další vybavení bytu, aby se v něm Jiří Hos mohl bezpečně pohybovat), přivítá jakoukoliv pomoc veřejnosti. Má založený transparentní účet, kam mohou lidé posílat svou pomoc.

Na cestě

Absolvovala kurz v autoškole a začala poprvé řídit. „Jezdila jsem do ostrovské nemocnice, kam byl po půl roce na Vinohradech přeložen, každé dva dny. Teď ho vozím do Prahy na rehabilitační centrum Malvazinky.“ „Nebylo pro sestry a sanitářky snadné naučit se a zvládat péči o něj i přes zdlouhavé čekání na protézy,“ přiznává Lenka Dlouhá, vrchní sestra oddělení DIOP II Nemocnice Ostrov. Současně ale dodává, že veškerá péče by přišla vniveč, kdyby pan Hos neměl odhodlání navrátit se do života.

Dělníka (†26) na Rokycansku zachytil v práci lis: Rozdrtil ho, pomoci mu nebylo!

„A tak se podařilo dovést pacienta z lůžka na pojízdné křeslo a posléze i postavit ho na vlastní nohu a to doslova,“ říká Dlouhá. Manželům moc pomohl i jeden z pacientů, kterého Jiří v nemocnici poznal. „Ti, kterým bychom mohli být ukradení, pomáhají nejvíc. A ti, co by měli pomoct, jako například zaměstnavatel, se obrací zády,“ krčí rameny Jana Hosová a naráží na to, že majitel firmy, kde Jiří pracoval, s ní nekomunikuje.

Chci žít

„Manžel má už hotové obě ruce – jedna je mechanická, druhá vyvažovací. Trénujeme, aby se je naučil používat. Obdivuji ho. Při chůzi ho přidržuji, aby nespadl. Zkuste si svázat ruce podél těla, stoupněte si na jednu nohu a udržte balanc. Já to zkusila a nedala jsem to,“ říká Jana, která v krizové situaci prokázala mimořádnou vnitřní sílu i odvahu.

„Hlavu i myšlení mám v pořádku, a přestože už nebudu chodit do práce, chci žít v rámci možností plnohodnotný život,“ říká Jiří Hos. A pak se láskyplně i obdivně podívá na svou ženu. „Jana je můj anděl, moc jí za všechno děkuji.“

VIDEO: Jiříně Foltýnové přišly dárky z celého Česka a udělali jí obrovskou radost.