9°C
Jak vás vůbec napadlo, že sednete na Bramboru a na více než rok vyrazíte do světa?
Kačka: O tom, že budeme cestovat, jsme se bavili už snad od chvíle, kdy jsme se potkali. Vážněji jsme o tom začali uvažovat někdy zhruba před šesti lety, kdy jsme se rozhodli začít šetřit s tím, že naspořené peníze investujeme buď do bydlení, anebo je procestujeme. Někdy na podzim r. 2015 padlo definitivní rozhodnutí ty peníze procestovat. A nelitujeme.
Fanda: Čekali jsme, že nám život časem napoví. A opravdu. Dostali jsme se do životního bodu, kdy nám oběma skončila práce, a před námi byl velký otazník. Co dál? Hledat byt, novou práci, nové přátelé… Takže zatímco jsem já plánoval, co bude dál, Kačka přišla s tím, že právě teď je ten pravý okamžik podniknout nějakou velkou výpravu. Souhlasil jsem a navrhl cestu kolem světa na motorce. Důvod byl ten, že motorky jsou můj koníček a zároveň je to symbol svobody. Dalším důvodem byla touha po dobrodružství. Kačka souhlasila, a tak jsme začali balit.
Jak dlouho vám zabraly přípravy na cesty a jak jste vybírali místa, kam pojedete?
K: Kdyby bylo po mém, byla bych schopná se zabalit, zabookovat první letenku, nasednout na letadlo a dobrodružství může začít. Jenomže chcete-li jet kolem světa na motorce, nějakou přípravu to přece jen vyžaduje. Řešili jsme nejen servis a úpravu motorky, ale taky víza a očkování, v neposlední řadě jsme sháněli kontakty na trase. Nakonec nám přípravy zabraly celých šest měsíců.
Přiznáme se, že místa jsme vybírali opatrně. Nikdy předtím jsme necestovali dál jak do Itálie, a tak jsme si na velkou exotiku jako je například Indie nebo Afrika úplně netroufali. Dalším aspektem byla víza. Chtěli jsme být na cestě co nejméně vázáni nějakými termíny, za víza se navíc musí platit. A tak jsme zvolili trasu, na které je potřeba minimum víz.
Před každou podobnou cestou je jedním z velkých problémů balení. Co jste si na cestu zabalili s sebou, když jste limitováni prostorem motorky? Počítali jste, že si potřebné věci spíš koupíte na cestě? A nechali jste si místo na suvenýry?
K: Balili jsme doslova za pět minut dvanáct. V poledne nás totiž mělo pár kamarádů a podporovatelů doprovodit z Fandovo rodné Nové Paky na hranice s Polskem. Oni už nám stepovali u dveří a my teprve házeli věci na Bramboru.
Vezeme si s sebou základní kempingové vybavení, fototechniku, oblečení do každého počasí, základní hygienické potřeby, nářadí a pár náhradních dílů. Víc se toho na Bramboru stejně nevleze. Na suvenýry bohužel místo není, musíme si vystačit s fotkami a vzpomínkami.
Spoustu lidí nejspíš napadne, že by si podobný zážitek nikdy nemohli finančně dovolit. Na kolik vás cesta dosud přibližně přišla? A jak moc vám pomohli sponzoři?
K: Jasně, cestování něco stojí. Ale rozhodně to neznamená, že cestovat mohou jen zbohatlíci. My jsme na cestu šetřili pět let a ani jsme nepočítali s tím, že bychom mohli mít nějaké sponzory. Já jsem chtěla původně cestovat inkognito, sama pro sebe. Pak se ale strhla lavina dotazů ze strany přátel a rodiny, zda budeme mít nějaké stránky, kde nás můžou sledovat. A tak jsme udělali stránky, načež se strhla další vlna dotazů, zda máme nějaké sponzory, a někteří se dokonce začali sami ozývat. Do toho jsme zkusili oslovit pár firem a světe div se, někteří nás v tom našem bláznivém plánu podpořili. Když ale mluvíme o sponzorech, není to tak, že by nám někdo platil za to, že si cestujeme po světě. Většinou se jedná o materiální podporu v podobě nejrůznějších produktů. Firmy nám je buď dávají zadarmo jako dar anebo se slevou. I to nám ale neskutečně pomohlo.
F: Ono to cestování není zas tak drahý, jak si spousta lidí myslí. Rozpočet uveřejníme teprve až po ukončení celé výpravy. Myslím, že po našem návratu spoustu lidí překvapíme a možná i namotivujeme.
Kolik jste dosud projeli zemí a kde se vám líbilo nejvíce? Kam byste se ještě rádi vrátili?
K: Máme za sebou 23 zemí v rámci Evropy, Asie, Severní, Střední a Jižní Ameriky. Je strašně těžké vybrat jednu zemi, která se nám líbila nejvíce. Každá země je úplně jiná a nelze je dost dobře srovnávat. Pokud bych měla vypíchnout pár zemí, kam se rozhodně v budoucnu chci vrátit, pak by to bylo určitě Rusko, protože jsme se tam setkali se skvělými lidmi, Mongolsko pro svou nespoutanost, Kanada pro své přírodní krásy a Mexiko pro svou výtečnou kuchyni. Dá se ale říci, že se mi vlastně líbilo všude.
F: Položit takovou otázku cestovatelům je jednoduché, odpovědět na ni je ale hodně složité. Jak říká Kačka. Každá země má něco do sebe. Je v něčem specifická, a každý jí vnímá jinak. Vaše vjemy často ovlivní i situace, která vás danou zemí provází. Kačka vypíchla země, které se nám líbili. Za sebe bych přidal ještě Aljašku, která nám dopřála spoustu dobrodružství, na které já osobně budu vzpomínat celý život.
Která země vás naopak oslovila nejméně?
K: Za mě možná Jižní Korea. Je tam draze a jazyková bariéra nám bránila seznámit se lépe s místními. Navíc jsem v tu dobu byla nemocná, takže jsem si cestování po této zemi moc neužila.
F: Souhlasím také s Koreou. Tato země byla jakoby stísněná, klaustrofobická. Lidé neochotní pomoci. Když jsme se zeptali na cestu, raději dělali, že nás nevidí. Možná jsme ale jenom měli smůlu a celou tu zemi s její mentalitou nepochopili.
Další částí naší cesty, kde jsme zrovna nevrněli blahem, byla Střední Amerika. Téměř 40 °C vedra spojená s vysokou vlhkostí a zkorumpovaní úředníci nám dávali dost zabrat. Krajina nás v porovnání s tím, co jsme už viděli v Severní Americe, moc nenadchla. Všudypřítomné odpadky v okolí cest nás taky nepřesvědčily. Pravdou ale je, že jsme přes ni projížděli vcelku rychle, a tak jsme neměli možnost ji více procestovat. Osobně bych mohl Střední Ameriku (vyjma krásného Belize) pro příště vynechat.
Máte představu, kolikrát přibližně jste tankovali?
F: Nemáme. Snad by alespoň pro představu mohlo napovědět to, že máme zatím najeto přes 70 000 km. Naše Brambora (BMW R 1150 GS) je vybavena 41 litrovou nádrží, na kterou najedeme průměrně 600 km. Vcelku jednoduché počty.
Jaký je váš nejlepší a nejhorší zážitek? Potkali jste někoho, kdo na vás obzvlášť zapůsobil?
K: Jedno z nejsilnějších setkání pro mě bylo hned první den naší výpravy. Ve Vratislavy nás hostil cestovatel Rafal. Měl z nás neskutečnou radost, protože sám cestování na motorce miluje. Tenkrát pronesl větu, na kterou asi nikdy nezapomenu: „Cestování je jako droga, a z vás, aniž byste si to uvědomovali, už se dnešním dnem stali závisláci. Vy rozhodně nebudete cestovat jen jeden rok, o to se vsadím.“ A měl samozřejmě pravdu.
F: Pro mě byl jeden z nejsilnějších zážitků cestování po severním Mongolsku, kde na asfalt téměř nenarazíte. Asi v půlce této země uprostřed pouště nám vytekly tlumiče. Následovalo několik dní a téměř 1000 km jízdy ve stupačkách offroadem k nejbližšímu asfaltu. Motorka bez funkčních tlumičů poskakovala a byla velice nestabilní. Průjezdy těžkým terénem na rozbité motorce mě neskutečně vyčerpaly. Rána probíhala tak, že jsem se sotva postavil na nohy. Možná jsem si sáhl až na samotné dno, možná ne. Minimálně jsem se k němu hodně přiblížil. Osobně si myslím, že mě ale tento zážitek zocelil pro další tomu podobné situace.
Jak nás Čechy vnímají jiné národnosti?
K: Obecně nás vnímají velmi dobře. Často s obdivem mluví o sametové revoluci nebo o tom, že jsme byli schopni oddělit se od Slováků bez prolité krve. Dost lidí zná Kafku, Karla Gotta, anebo četli Švejka. Prahu miluje snad každý, kdo ji navštívil, a většina těch, kteří ji ještě nenavštívili, o ní sní. Samozřejmě se ovšem na druhou stranu najde spousta lidí, kteří o České Republice nikdy neslyšeli, neví, kde na mapě leží, anebo nestačili postřehnout, že už dávno nejsme Československo. Spousta lidí si myslí, že sousedíme s Ruskem.
Báli jste se někde o život, potkalo vás nějaké nebezpečí, setkali jste se zločinem? Zažili jste něco, na co jste vůbec nebyli připraveni?
F: Se zločinem ohrožujícím naše zdraví jsme se ještě nesetkali. Občas se ale setkáváme se zločinem ohrožující naši peněženku. Hlavně ze strany zkorumpované policie a celníků. Většinou ale stačí hrát, že nerozumíme jejich jazyku a mluvíme pouze česky. Po nějaké době většina lidí veškerou snahu vzdá a propustí nás bez úplatku. Přeci jen jak se říká, čas jsou peníze. A to platí všude na světě. Stačí tedy dlouho zdržovat.
Do potenciálního nebezpečí všeho druhu se dostáváme poměrně často, ale bez toho by to cestování nebylo takové dobrodružství. V Kanadě a na Aljašce jsme se pravidelně v noci setkávali s medvědy šmejdícími okolo našeho stanu. V Kolumbii mi zase polekaný recepční v hotelu zamířil brokovnicí mezi oči. Právě v těchto případech člověku dojde, jak je ten náš život křehký.
Setkali jste se s nějakou exotickou chorobou? Jak vůbec řešíte nemoci na cestách?
K: Musím zaklepat, ale po celou dobu naší cesty jsme zdraví jako řípy. Kromě chřipky v Jižní Koreji a občasných menších nachlazení nebo únavy nám prakticky nikdy nic nebylo. Kupodivu ani moc nebojujeme se střevními potížemi, a to jíme všechno, co nám přijde pod ruku.
Kolikrát jste havarovali? A rozbila se vám někdy motorka? Případně jak těžké je na cestách sehnat náhradní díly?
F: Naše Brambora váží plně naložená okolo půl tuny a k tomu je potřeba ještě přičíst naše maličkosti. Občas se tedy stane, že nedošlápnu na zem nebo že na nezpevněném povrchu uklouzne přední kolo. Sem tam si tedy s motorkou nechtěně usteleme. Nejvíc jsme se zatím váleli v Mongolsku, kde je asfaltových cest poskrovnu.
Motorka se občas pokazí, ale to je vzhledem k jejímu věku a počtu najetých kilometrů úplně normální. Vezeme si s sebou většinu dílů, které dokáží motorku úplně zastavit a je obtížné je mimo distributora BMW sehnat. Naše Brambora v průběhu naší cesty ještě nemusela navštívit servis, protože si většinu oprav dokážu udělat sám. Zatím jsme měnili tlumiče, manžetu čepu teleleveru, palivové čerpadlo, pár hadiček, hlavní ložisko koncového převodu, a nakonec i koncový převod samotný, napínák rozvodového řetězu, několik palivových filtrů…
Většinu spotřebních dílů lze koupit prakticky všude anebo nějak „zfušovat“. Zbytečnosti jako páčky, lanka, oleje nebo různé filtry s sebou nevozíme.
Když jste spolu tak dlouho na cestách, musela se zákonitě objevit ponorková nemoc. Jak ji snášíte?
K: To si právě každý myslí, že ponorka musí zákonitě přijít. I my jsme si to mysleli a divím se, že ještě nedorazila. Troufám si říct, že teď už asi ani nedorazí. Občas se pohádáme, to ano. Ale úplně stejně bychom se patrně hádali i doma. Nikdy to není tzv. na nože.
Jak lidé reagují, když jim řeknete, že na motorce objíždíte svět? A co tomu vůbec říkali doma, když jste s tím přišli?
K: Naši jsou skvělí, vždy mě ve všem podporovali a nikdy mi do ničeho nemluvili. Když jsem přišla s tím, že s Fandou objedeme na motorce svět, ani se tomu nedivili. Drží nám palce a možná občas i tak trochu závidí.
F: Když někomu na naší cestě povíme náš příběh, tak většinou nastane minuta ticha. Jako by dlouho trvalo, než to dotyčnému dojde. Potom většinou vysloví „wow“. Nás ale spíš těší to, že můžeme spoustu lidí inspirovat a že i oni se potom nebojí splnit si sen.
Jelikož jsem předtím nikdy necestoval a dobrodružný duch se u mě navenek moc neprojevoval, tak jsem se v mém příbuzenstvu a okolí setkával s nejrůznějšími reakcemi. Spousta lidí mě nebrala vážně, a to až do té doby, než jsme opustili ČR. Myslím, že jsem dost kamarádů a příbuzných překvapil.
Kdy se chystáte domů a těšíte se? Umíte si představit, že se po takovém dobrodružství vrátíte do práce, nebo už plánujete nějaký další podobný zážitek? (A nevzali byste si příště raději auto?)
K: Tak to bychom taky rádi věděli, kdy dorazíme domů. Pokaždé, když někam přijedeme, dostaneme spoustu tipů na místa, která bychom ještě měli navštívit. Je to tak trochu „never ending story“. Už ale pomaličku začínáme zjišťovat, jak dostat Bramboru přes oceán zpátky do Evropy. Hrubý odhad je, že bychom mohli být na cestách ještě takové dva až tři měsíce.
Osobně se domů moc těším. Člověk bude mít v životě zase nějaký řád a jistotu. Na druhou stranu už teď mluvíme o tom, kam vyrazíme příště. Přemýšlíme, že bychom pořídili dodávku 4x4, přestavěli ji na obytňák, zabalili pro Fandu nějakou malou crossku a vyrazili znovu na cesty. Láká nás vrátit se do Asie a prozkoumat ji podrobněji.
F: Jak píše Kačka, netušíme, kdy přijedeme. Domů se samozřejmě těšíme. S ničím se to nemá přehánět, a to ani s dobrodružstvím. Už teď ale víme, že toto není náš poslední výlet, zdaleka ne.
Chystáte po návratu nějakou besedu?
K: Určitě něco bude. Naše fanoušky budeme zavčasu informovat na našem Facebooku a na našich webovkách.
