7°C
Alena Terezie Vítek se narodila s těžkou zrakovou vadou. Přesto dlouhé roky rozlišovala světlo, stíny a obrysy, které jí pomáhaly orientovat se v prostoru. V naprosté tmě se ocitla až v 16 letech.
Přestože jako malá toužila být lékařkou, osud pozměnil její životní cestu. Od roku 2006 pracuje v kavárně POTMĚ jako servírka. Zároveň se podílí na projektech Světlušky. Mimo to učí soukromě zpěv a věnuje se canisterapii se svým psem (metoda pozitivního psychosociálního a fyziorehabilitačního působení na potřebné osoby, a to díky speciálně vedenému a cvičenému psovi nebo feně - pozn. red.).
Je velmi šťastná za to, jaké lidi jí život přivedl do cesty a těší se, že i přes svůj hendikep může pomáhat druhým.
Co by dala za brýle
Slepota přišla až časem. „Nerozlišila jsem z těch obrysů, zda je to strom nebo člověk,“ vysvětlovala, že nikdy neviděla nejlépe. Dokonce si pamatuje, jak vypadaly základní barvy. „Tady v kavárně mám kamarády kolegy, kteří ani netuší, jak vypadá měsíc nebo hvězdy, a tak nevědí, zda si je představují správně,“ vyprávěla.
Se svým hendikepem se naučila žít až na základní škole. „Ve školce to se mnou nikdo nerozvíjel. Řešili to tam až v moment, kdy jsme hráli hoňku. Nikdo nechápal, jak je možné, že jsem ty děti dohnala, že je vidím. Nevěřili mi,“ svěřila se.
Když má někdo oční vadu a vidí jen na půl metru, je to podle ní úplně vše na světě. „Fascinuje mě, když má někdo brýle a tvrdí, že v nich vypadá hloupě. Co já bych za ně dnes dala,“ povzdechla si nad nepřízní osudu.
Auto a tváře blízkých
A co jí v životě jako slepé nejvíce chybí? Bez váhání zmínila automobil, a to z čistě praktických důvodů. „Hodně často se mi stává, že jedu domů pozdě a musím se vázat na spoje, které mi jezdí po hodině. Je to nepříjemné, protože nad tím cestováním strávíte spoustu času,“ vysvětlovala.
Další věc, která ji trápí ještě více než nemožnost řídit dopravní prostředek, je to, že už nikdy neuvidí obličeje blízkých. „Dnes je vidím, tak jak je chci vidět já, tak jak si je z dřívějška pamatuji,“ prozradila s úsměvem na tváři.
Když je člověk slepý, bývají náročné i základní úkony. Nejen doprava trvá mnohem delší čas, i samotné oblékání bývá oříškem. Přestože existuje kompenzační pomůcka k rozeznání barev, stále se může stát, že kombinace nedopadne nejlépe. Problémy nastávají při výběru bot a šperků.
Lidé ji chytí a táhnou. Ani neví kam
Cestování po Praze je hodně o paměti a taky o tom nebát se ptát. „Člověk nemusí být hloupý, ale musí vědět, koho se zeptat,“ řekla rázně se smíchem. Díky takzvané krabičce VPN je doprava po metropoli snazší. Tato kompenzační pomůcka totiž člověku prozradí, jaká tramvaj přijíždí a v jakém směru pojede.
Ačkoli osvěta, jak se chovat ke slepým, funguje, i teď se Alena setkává s příliš horlivými lidmi. Čas od času se tak stane, že ji někdo chytí a táhne ji po ulici za rameno, aniž by se předem zeptal, kam má namířeno.
„Prosím vás... A kam jdeme?“ ptá se s humorem dotyčných nadšenců, kteří se rázem doptají, kam potřebuje odvést. „Člověk se z toho musí obratně vylhat,“ vtipkovala.
Často se stává, že ji na ulici osloví děti, které mají snahu pomoci. „Z toho mám radost, že právě u dětí funguje osvěta, která se poté dostane i k těm starším, kteří se dozví o tom, jaké máme kompenzační pomůcky a v čem tu pomoc potřebujeme,“ prozradila.
Právě možnost zažít si, jaké to je spolehnout se na pomoc druhých, máte v kavárně POTMĚ. Ta má otevřeno každý den od 10 do 21 hodin. Vstupné činí 140 korun, za které dostanete nápoj a zmrzlinu v ceně.
Podívejte se na fotky z kavárny POTMĚ:
