8°C
Jak se to stalo, že jste zničehonic měl takzvaně holý zadek?
„Jeden čas jsem byl, dá se říci, »chudej«, ale zase byla to chudoba, kdy jsem měl střechu nad hlavou, jídlo a pití, což je v porovnání s lidmi, co trpí hlady, naprosté nic.“
Jak jste k chudobě propadl?
„V seriálu Ulice jsem byl dlouho mezi hlavními postavami, a pak najednou přišel pád a peníze byly ty tam. Byl to pro mě náraz, práce nepřicházela, protože si všichni mysleli, jak kvůli natáčení Ulice nemám čas. Nakonec se ale z této situace stala taková rodinná bojovka. Manželka pochází z chudých poměrů, takže v tom dokázala skvěle chodit.“
Jste chlap, živitel rodiny, nesl jste tu situaci špatně?
„Nijak tragicky jsme to neprožívali, dětí se to vlastně ani nedotýkalo. Šlo o to, abych poplatil daně, hypotéku, výživné, pojištění… Každopádně, vždycky jsme na splacení povinných věcí vydělali, doma jsme dál měli televizi, mobily, auto. Jak říkám, nebyla to chudoba jako taková, jen jsme si museli odepřít třeba rodinnou dovolenou a jiné vymoženosti.“
Jak dlouho to trvalo?
„Asi rok, pak už se zase začala práce objevovat. V době, kdy jsme na tom byli hůř, jsem zkoušel i překládat. Ale i když mě to bavilo, byla to dřina za málo peněz. Za měsíc překladu nějakého pořadu jsem vydělal tolik, co za pár natáčecích dní v Ulici.“
Kde jste tedy sháněl peníze, když říkáte, že na nejnutnější věci jste měli?
„Různě jsem moderoval, hrál v divadle a jezdil jsem s představeními pro děti. Vždycky jsme prostě to minimum vydělali. Teď už je vše zase v pořádku a nemám si nač stěžovat.“
Když přišla nabídka pořadu Tajemství těla, přijal jste ji kvůli penězům?
„Samozřejmě že je to pro mě především práce, za kterou dostávám ohodnocení, ale lákalo mne hlavně téma. Lidské tělo je fascinující a líbí se mi, jak se tady podávají vědecké poznatky nenásilnou a zábavnou formou.“
Martin Dejdar byl také jedním z důvodů?
„Určitě. S Martinem už jsem moderoval pořad Na vlastní nebezpečí, takže víme, co od toho druhého můžeme čekat, a to je k nezaplacení. Martin je neuvěřitelně chytrý člověk a často má jiný názor než já. Když diskutujete s blbcem, hrozně jednoduše ho odbudete, ale s chytrým člověkem musíte přemýšlet. A to je skvělý. “
Přispíváte do scénáře i vy, jakožto moderátoři, svými nápady?
„Necháváme to na naší šikovné scenáristce, Elišce Faeklové, té pomáhá Bára Suchařípová, ale je pravda, že jsem starej šťoural a občas do toho mluvím. Přeci jen, některé z těch věcí znám zase jinak. Elišku jsem otravoval dost často a jsem jí vděčný za její trpělivost a to, že přijímá i mé nápady, je strašně věcná. Nepřicházím tedy s ničím novým, ale rád se na všem podílím.“
Máte zase stálý příjem, to vám musel spadnout kámen ze srdce. Padá vám často?
„Hodně často. Jsem bordelář a všechno zapomínám. Stává se mi, že si dám tři natáčení na jeden termín a podobně. Naštěstí mám okolo sebe chápavé lidi a vždycky se to nějak vyřeší. V těchto situacích zestárnu tak o třicet let, pak když se problém urovná, zase omládnu.“
Když jsme u toho stárnutí, kde se vidíte za dvacet let?
„To mi bude sedmdesát a možná budu mrtvej, protože u nás v rodině se většina lidí tolika dožila. A pokud bych přežil, pak si představuji, že mám všechno hotové a starám se doma o rybičky, kočky a terární zvířata. Vymýšlel bych soběstačný barák, všude bych měl zeleninu. Moje žena se mi strašně směje. Protože já se pořád chystám na nějakou katastrofu.“ (smích)
Myslíte, že nějaká přijde?
„Když se podívám na globální oteplování, tak je čeho se bát. Mnohem více než nějakých migrantů, kteří se tu vlastně ani neukázali. Takže já se připravuji.“
Brát nohy na ramena nehodláte?
„Ty já beru skoro pořád, nenávidím, když musím něco rozhodovat nebo se s někým dohadovat. Nesnáším povinnosti. Kolikrát si ale připadám jako postava z filmu Woodyho Allena, kdy by se člověk nejraději zbaběle zahrabal do písku a najednou se objeví v situaci, kde je rozhodnutí nezbytné nutné a zjistí, že i když se má za sraba, dokáže se vzchopit a něco udělat, říct.“
Je něco, co vám hýbe v poslední době žlučí, a chtěl byste to do světa vykřičet?
„Třeba to, jak lidé nerespektují vědu. Rozhoduje se o zákonu o Národních parcích a senátoři vůbec neberou v potaz, že jsou tu i vědci, kteří tomu rozumí. Prostě si to udělají po svém, aby to bylo pro ně výhodné. Věda je u nás podceněná. Ale sakra, na co máme být jako Češi hrdí? Na to, že se mlátíme na ulicích? Ne! Na to, že máme skvělé občany, co něco dokážou.“
Máte pocit, že se o nich nemluví?
„Přesně tak. Když napíšu článek o Šumavě, tak mi ho otisknou do novin. Pokud ho vypracuje profesor Kindlmann, který se tématu věnuje celý život, je daleko menší šance, že ho někdo do médií dá, přestože tomu rozumí tisíckrát víc než nějaký Vacek.“
A co třeba nějaké jídlo, co vám zvedá žaludek?
„Nemusím vepřové, mně prostě smrdí, a pak třeba šišky s mákem, to je pro mě strašná představa. Většinou se u mě jedná o školní jídelnu. Segedínský guláš byl pro mě utrpení, slepice na paprice, to bych raději držel hladovku. Teď jsem ale v pasti, protože mým dětem tato jídla chutnají, takže je musím vařit.“
Takže držíte hladovku?
„Dělám je tak, abych je dokázal pozřít taky. Třeba slepici nahrazuju krůtou, ale šišky nenahradím ničím, to je příšerná věc. Jinak ale sním všechno včetně hmyzu.“
V seriálu Ulice jste měl děti dvě, v reálu máte dokonce čtyři. Dvě s bývalou ženou, která s nimi odcestovala do Belgie…
„S první ženou jsme se rozvedli v roce 2005. Dostala práci v Belgii, děti byly ještě malé, tak je vzala s sebou, což se nakonec ukázalo jako skvělý nápad. Dneska oba dva mluví anglicky stejně dobře jako česky. Dcera i syn studují na vysoké škole v Mastrichtu, Jonáš počítačovou vědu a Hanka psychologii.“
Vám nevadilo, že jsou děti pryč?
„Samozřejmě, že mě to nebavilo, jsem rodinný typ. Naštěstí je moje první žena, ať už mezi námi bylo cokoli, natolik inteligentní, že mi vždycky vyšla vstříc. Dokonce, když jsem po dvou letech, co odjely, řekl, že bych chtěl, aby byly děti zase dva roky u mě, souhlasila. Pak už nastoupily v Belgii na střední školu, takže byly tam, ale vídali jsme se často a užil jsem si je i tak.“
Zdá se, že děti nejsou na chlup stejné jako tatínek, když se nevydaly hereckou cestou…
„Tak otec je vždycky nejistý. V dnešní době už není jistá ani matka. (smích) Ale abych odpověděl na otázku. K herectví by mohl tíhnout asi jen nejmladší syn Benjamín. Protože Eliáš miluje vesmír, dokonce jsem mu musel místo pohádek předčítat knihy o vesmíru.“
Benjamín vám řekl, že by chtěl hrát?
„Když jsem se ho ptal, tak řekl, že by chtěl být herec, za týden zase popelář, a když jsem ho otravoval hodně, tak mi řekl, že chce být bobek.“
Kromě rodiny, máte nějakého přítele na život a na smrt?
„Mám více skvělých přátel, ale Martin Dejdar byl ten, kdo mě držel okolo ramen v mých nejtěžších chvílích, a to na pohřbu mé mámy. Nikdy mu to nezapomenu.“
Smrt matky vás tedy položila v životě na lopatky asi nejvíc?
„Ano. U ní jsme totiž smrt nečekali. Zemřela na rakovinu, a to uprostřed ozařování, takže nám ji ani nedovolili pohřbít. Museli jsme čekat 14 dní na povolení od Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Někdy mám pocit, že v těch nejhorších chvílích to Bůh zařídí tak absurdně, že nemáte možnost ani na ty smutné věci myslet.“
Pohřeb otce proběhl v klidu?
„No to byla další absurdnost. Otec zemřel dva roky po matce, a když jsme byli v pohřebním ústavu, přišla paní a říká mému bratrovi: Pane Vacek, já vás tak strašně ráda vidím, bohužel vždycky v takovou smutnou chvíli. Ale já mám pro vás při tom smutku dobrou zprávu. Vy u nás máte množstevní slevu. (smích) To člověk neví, jestli má brečet, nebo se smát.“
Co vám dokáže vhrknout slzy do očí, ať už štěstí, nebo smutku?
„Jsem strašně sentimentální člověk, brečím každou chvíli. Dříve jsem to tak nemíval. Naposledy jsem vzlykal u filmu »Už zase skáču přes kaluže«. Řval jsem takovým způsobem, že jsem se nebyl schopen představit do telefonu, který mi zazvonil.“
Člověka čas od času rozpláče i láska. Kdy přišla vaše první zamilovanost až po uši?
„Myslím si, že ve školce. Už tehdy jsem všechno hodně prožíval. Na základce jsem měl spousty dívek, které jsem obdivoval. Na gymplu jsem pak byl ve třídě zaměřené na biologii a chemii, takže moje spolužačky uměly v prváku kostru žáby zpaměti.“ (smích)
A to vás rozpalovalo?
„No to zase ne. (smích) Já obdivuji samozřejmě zevnějšek žen, to bych lhal, kdybych řekl, že ne. Ale nejvíc mě na ženách dokážou rozpálit tvůrčí schopnosti, když umějí dělat krásu z mála. Viděl jsem třeba hrát ženy dokonale na housle, takové bych doma mít nemohl, protože bych jim všechno odpustil. Jsem pak naprosto bezradný. Moje žena je ale také obdivuhodná.“
Co vás obecně na lidském těle nejvíc fascinuje?
„Ženský prsa jsou opravdový zázrak přírody. Ale tak třeba oko je geniální věc. O srdci a o mozku se mluví všude, ale třeba to, že ve střevech je soubor bakterií, tzv. mikrobiom, který ovlivňuje spoustu věcí. Obezitu, tlak, dráždivý tračník – a lze ho vyměnit. Udělá se transplantace – s odpuštěním – »hovna« a je to.“
Říkal jste, že vědu musíme udělat sexy, tak se tím budeme řídit. Vědecké studie dokazují, že muži myslí na sex mnohem více než ženy. Jak to máte vy?
„Tak já na to moc nemyslím, tak jednou denně, pořád. Tak to je a musíme to vědět. Když šéf vybírá někoho do firmy a přijde na pohovor krásná mladá holka, musí si přiznat – jsem chlap, nemyslím hlavou, bacha, abych jí nenadržoval. Jako v našem pokusu v Tajemství těla, kdy chlapi v přítomnosti krásné ženy nebyli schopni zvládnout jednoduchý test.“
