7°C
»Šťastná hvězda« estébáka, plánujícího v 70. letech vyhodit do povětří mnichovskou centrálu Svobodné Evropy, na konci života zhasla. Agent, který dnes živoří v sociálním bytě Červeného kříže v brněnských Žabovřeskách, se totiž předloni v zimě pokusil na jednom z hřbitovů zastřelit.
Sebevraždu zpackal a protože se chtěl zabít nelegálně drženou pistolí, nezbylo soudci než rozvědčíka poslat za mříže. Minařík byl totiž ve zkušební době po podmíněném propuštění za pojistný podvod.
„Pistoli i se sáčkem s náboji jsem našel na klice u dveří bytu,“ snažil se u soudu hájit Minařík. Bál se přitom, že jej dostihla minulost špiona a že pistole s náboji je jasným vzkazem od bývalých kolegů.
Soudce Ondřej Klusák historce s nálezem pistole neuvěřil, vzhledem k okolnostem ale neměl jinou možnost, než Minaříka poslat do basy – dostal čtyři měsíce. Podmínka nepřipadala v úvahu, protože v ní agent právě byl. Pokutu by pak soud nevymohl. Minařík je totiž opuštěný, nemajetný stařec, jehož příjmy stačí akorát tak na živoření v sociálním bytě Červeného kříže.
Agent-podnikatel
Agent Pavel Minařík se navzdory minulosti ve Státní bezpečnosti pustil po revoluci do podnikání. Někdejší hvězda komunistického režimu, o které pěl oslavnou píseň Josef Laufer, ovšem zkrachovala. Soudy ho pak po 11 letech tahanic poslaly na čtyři roky do basy za pojistný podvod při kšeftech s optickými vlákny s Ukrajinci.
Kdo byl agent Minařík?
Kapitán Pavel Minařík, krycím jménem Ulyxes, byl naleštěný drahokam komunistické tajné policie. Jak dokazují odtajněné dokumenty z Archivu bezpečnostních složek, byl Minařík »špion z nouze«, kterému se staly osudnými ženy, alkohol a pojištění. Minařík figuroval v záznamech někdejší Státní bezpečnosti od poloviny 60. let minulého století. Podle kolegů to byl obyčejný udavač, který později emigroval. Do hledáčku estébáků se skutečně dostal prý až v momentě, kdy v německém Schwabingu cestou z hospody zranil při autonehodě spolujezdkyni, místní barmanku. Měl mizernou pojistku, která nekryla poškozené zdraví noční společnice, a tehdy mu estébáci nabídli, že to zaplatí. Svým fízlováním kolegů z rádia pak Minařík jenom splácel dluh.
Minaříkův den D
Byl 29. 1. 1976, když ho režim po návratu ze Svobodné Evropy veřejnosti představil na monstrózní tiskovce nikoli jako špiona, nýbrž socialistického rozvědčíka. Právě na to označení byl hrdý. Pravdou je, že rozvědčík působil hlavně v západoněmeckých barech. Po návratu měl z pití dokonce tak zničená játra, že musel do lázní. Většina jeho špionážních příspěvků byla pouze soupisem drbů a načtených dopisů z odpadkových košů. Estébáci ale byli s jeho prací spokojení – kvalitu nahrazoval kvantitou. „Netřeba mu zadávat úkoly, cíle si vyhledává sám,“ psali. Inkasoval také z Prahy mimořádné odměny, i 2000 marek (marka byla tehdy zhruba 15 Kčs, průměrný měsíční plat byl tehdy 2382 Kčs).
Lauferova óda
Zpěvák Josef Laufer o Minaříkovi trylkoval jako o »chlapíku statečném«, „… Díky Vám! Díky Vám, chlapíku statečný, za vaši odvahu, rozum a sílu! Vy jste náš kapitán – oni jsou zbyteční! Přidal jste blankytu do křídel míru…“ Skutečným revírem agenta Pavla Minaříka (72) byly ale ženské ložnice a jeho tempo v nich bylo i na StB vražedné… Písemně mu přikazovali: »S tou si nic nezačínej! A pokyn spal!«
