Po sametové revoluci několikrát obhajovala ten projev na jevišti Národního divadla, nikdy ale ne do takových detailů jako v knize Jiřina Švorcová osobně, jež vyšla v roce 2010, tedy jen rok před její smrtí.

„Text Charty jsem četla později a byly tam věci, se kterými jsem nemohla souhlasit. Společné stanovisko všech uměleckých svazů sepsali na Svazu spisovatelů. Já jsem jako herečka a současně předsedkyně Svazu českých dramatických umělců byla pověřena je přednést. Čili na mě bylo vidět nejvíc,“ objasňuje v knize herečka proslulá jak rolí ženy za pultem, tak pověstí doživotní přívrženkyně »rudých«.

„Taky když se někde to shromáždění připomíná, tak je tam Švorcová, jak přednáší projev, a pak ještě záběr na pár herců, kteří seděli v přední řadě. Tvůrčích osobností ale bylo plné Národní divadlo, včetně těch nejslavnějších a nejpopulárnějších,“ zdůraznila.

Je pravda, že umělci, kteří v Národním divadle podepsali Antichartu, podepisovali prezenční listinu, a ne souhlas s Antichartou?

„Podepsali prezenční listinu, což znamenalo, že tam jsou. A když tam jsou, tak s tím souhlasí. Když tam někdo nebyl, tak se mu, myslím, nic nestalo. Někdo tam šel, protože se bál nejít. Většinou šli s pocitem, že se nic moc neděje a že to je jejich přihlášení k socialistické kultuře. O nic jiného tam nešlo a ani já jsem nic jiného nemyslela. Budeme dál pokračovat v socialismu, který tu je, a kultura je jeho součástí. Vůbec se tam nejednalo o to, že by byli odpadlíci odsouzeni, pouze byli pojmenováni, to bylo všechno.

(***)

Dnes je to shromáždění interpretováno jako jeden ze způsobů potlačování svobody projevu a znásilnění umělců režimem. Věřím, a o mnohých to vím docela přesně, že většina přítomných umělců nebyla proti socialismu jako takovému, ale pouze proti deformacím ve způsobu jeho realizace. Možná ani všichni chartisté nebyli proti režimu, ale jen proti jeho negativním jevům a přetrvávající absenci demokratických principů. Jenomže… Polistopadový vývoj dal za pravdu těm, kdo v událostech roku 1968 a ve vystoupení Charty 77 viděli útok na podstatu socialistického zřízení.

(***)

Už mnohokrát byla různým způsobem interpretována přítomnost Jana Wericha na onom prosocialistickém shromáždění i jeho podpis na prohlášení tvůrčích svazů. Pár dní po té schůzi v Národním divadle jsme připravovali se Zdeňkem Míkou na Dobříši nějaké materiály pro nastávající sjezd svazu. Náhle se ozval Jan Werich.

Míkovi sdělil, že by si přál, aby jeho jméno bylo z té podpisové listiny vymazáno, protože se prý domníval, že podepisuje listinu prezenční. Nemíní prý z toho dělat nějakou senzaci, ba ani to zveřejňovat, ale podepsán pod prohlášením prý být nechce.

Situace to byla pro nás nepříjemná, měli jsme radost, že se Werich k tomu prohlášení připojil. A tak jsme přemýšleli, jak ho ujistit, že nepodepsal nic špatného, a přesvědčit ho, aby svůj podpis nebral zpět. Byla neděle, nikde nikdo. Telefonicky jsem zastihla jen předsedu vlády Štrougala, který slíbil, že se o něco pokusí. A v tom napadl Míku Werichův přítel Miloš Kopecký.

Měli jsme štěstí. Kopecký byl doma a stačily pouhé čtyři vysvětlující věty, aby řekl: »Rozumím. Jedu za ním.« A Werichův podpis na té listině zůstal. Jak ho Miloš přesvědčil, co si spolu řekli, nevím, ale jsem si naprosto jistá, že to byl právě jen on, kdo Wericha přesvědčit mohl. O jiném zásahu ani nevím.

A lidé tam byli zvaní jak? Každý dostal pozvánku, nebo visela v divadle na nástěnce?

„To vám nepovím. Asi si svolalo každé divadlo své herce, protože tam nebyli pouze členové svazu.“

Byla tam i spousta zpěváků – Gottem počínaje, Pilarovou konče. Kdo tam pozval je? Vždyť oni v žádném divadle neúčinkovali.

„Zpěváci měli svou organizaci! Nebyli členy našeho svazu. Jejich shromáždění bylo následné, my jsme s nimi dohromady nic neměli, oni měli svůj vlastní úvod. A mám dojem, že tam byli asi taky všichni.“

Co jste si tenkrát myslela o chartistech?

„Byli to lidé, kteří nefandili režimu a chtěli změnu. Podle mě zběhli od praporu. Já jsem pořád věřila, že socialistická cesta je správná. A dodnes si myslím, že k tomu lidstvo musí dojít. Kdybychom tenkrát přijímali kritiku, třeba i moc nepříjemnou, a nedrbali se na hlavě a řekli si: Ano, v tomhle mají pravdu, tak všechno mohlo vypadat jinak. Mělo se s nimi více diskutovat a to, co bylo správný, se mělo přijímat. Leč kritika se odmítala. Koneckonců vývoj, který pokračoval po listopadu, ukázal, že to směřovalo někam jinam, než prohlašovali. Myslím si, že leckdo, kdo podepsal Chartu, se dnes diví, kam nás to zavedlo. Všichni disidenti určitě nechtěli tenhle kapitalistický svět. Určitě ne. Vždyť i někdejší pan prezident říkal, že to jsou pomluvy, že nechce kapitalismus.“

Znala jste tenkrát osobně Václava Havla?

„Neznala.“

A znala jste nějakou jeho hru?

„Znala jsem Zahradní slavnost, ale já jsem ji tenkrát ve svých letech a ve svém zápalu nepřijala. Považovala jsem ji za takový pamflet na současnost.

(***)

Jednou z blbostí minulého režimu bylo, že se Václav Havel nemohl uplatnit. To byla velká chyba. Měl se hrát. Jak později začalo jít do tuhého, dostali jsme za úkol, abychom mezi lidmi Havla odhalovali. Byli to právě soudruzi Štěpán a Fojtík, kteří nám to říkali na schůzi, tak jsem se jich zeptala: „Něco nám o Havlovi řekněte. Já o něm vím akorát, že napsal Zahradní slavnost a že je disident. Nic víc.“

A potom se někde Fojtík vyjádřil, že když si s tímhle nevím rady, tak nepatřím do strany, natož do ÚV. Žádné informace jsme nedostali a plácali se v tom, jak jsme mohli. V dobré vůli a s dobrými záměry jsme se snažili přemluvit lidi, aby neblbli.“

Chartista nebyl jen Havel. Znala jste někoho z nich osobně?

Vlastu Chramostovou a Pavla Kohouta.“

Ani s Vlastou Chramostovou jste se nestýkala po osmašedesátém roce, když odešla z divadla?

„Ne, nikdy. Rozkol mezi námi a Vlastou byl opravdu velký asi i proto, že jsme dlouho byly na jedné lodi. Kdysi jsem říkala spolužákovi Oldovi Daňkovi, že by měl napsat hru, něco jako byly Tři sestry, pro Jiráskovou, Chramostovou a mě. Měla jsem takový pocit, že bychom si to mohly vyříkat. Vím, jsem naivní. On se jen usmál a pochopitelně nic takového nenapsal.“

Nezkoušela jste jim třeba zavolat a pozvat je na kafe?

„Ne. S Jiřinou Jiráskovou jsem mluvila, když tenkrát rozpoutali ten trest smrti Štěpničkové a chtěli nám ho hodit na hlavu. Mluvila jsem s ní několikrát a naposledy se mě už ta její svrchovanost trošku dotkla.“

A proč nezavoláte aspoň Vlastě Chramostové?

„Mám dojem, že by jí to nebylo milé. Nehledě k tomu, že já jsem je neopustila. Ony opustily mě. Kdyby ony zavolaly… Víte, já si nejsem jistá, že by přijaly mé zavolání. Jsem si ale jistá, že já bych je přijala.“

Co říkáte na to, že Jiřina Jirásková říkala v televizi, jak byla zakazovaná a jak nemohla filmovat?

„Nedávno mi někdo říkal, že Jiřina natočila asi sto filmů, tak ať nekecá! Netočila sedm let. Já jsem netočila mnohem víc let a na svém kontě mám jen pár filmů. Nemohla do televize, protože jí Zelenka (někdejší ředitel ČST Jan Zelenka – pozn.) nemohl odpustit pořad Jizvy, jiskry, jistoty, který moderovala za toho obrodného procesu. Osobně se tím cítil dotčený.

Několikrát jsem Zelenku přemlouvala, ať už neblbne a Jiřinu do televize pustí, že hraje velké role v divadle a že to nemá absolutně žádný smysl. Když pak dostala v televizi roli, tak ji štáb uvítal s kyticí rudých růží a zase měla utrum. Každý jsme si něco volili.

Nemůžu si stěžovat, že mě dnes nehrají, i když to považuju za blbost a nesmysl. Ty nesmysly jsme tenkrát dělali, ale oni říkali: »My nejsme jako oni.« A jací tedy jsou, když dělají to samé?“

Nevadilo vám, že za minulého režimu tu byla docela velká nesvoboda?

„Nemuselo to tak být! Socialismus nemůže existovat bez demokracie. Ale budovat ho, to je jedna z nejtěžších věcí, proto se nám to nepodařilo hned na první pokus. Znamená to totiž, že s ním musejí všichni souhlasit, nikdo nesmí být proti. Je to strašně těžké, ale lidi to budou muset pochopit, protože jinak to všechno půjde do háje. Vykořisťovat a ničit přírodu, jen aby někdo víc vydělával, to přece nejde!“

(***) Jedná se o krácenou verzi. Celý rozhovor naleznete v knize Jiřina Švorcová osobně (M. Graclík, V. Nekvapil, Nakladatelství XYZ, 2010)

Provolání čs. výborů uměleckých svazů

„Jsme šťastni, že veškerým svým úsilím se včleňujeme do širší, internacionální rodiny. Jsme šťastni, že v tomto úsilí jdeme bok po boku s umělci Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, s nimiž máme společný cíl rozvoje socialistického života. Nacházíme dobré přátele mezi umělci a pokrokovými lidmi různých kontinentů, s nimiž nás spojují myšlenky skutečného humanismu, schopného zajistit práci, svobodu a životní jistoty, materiální i duchovní potřeby ne vyvolené hrstce, ale milionům lidí. Proto si – ve shodě se Závěrečným aktem helsinské konference podáváme ruce přes hranice zemí a kontinentů, vědomi si toho, že skutečné umění, skutečná kultura má pomáhat kupředu jednotlivým národům i lidstvu, má vytvářet porozumění mezi lidmi různých zemí, získávat je pro humanistickou perspektivu míru a vzájemné spolupráce v zájmu šťastného lidského života. Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu, nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy. Vývoj nás přesvědčuje, že duch míru a spolupráce ve světě sílí, že právě skutečná kultura je jedním z nejúčinnějších prostředků dorozumění mezi lidmi a že každé umělecké dílo spjaté se životem a světlou budoucností člověka je holubicí humanistického poselství klidu všech kontinentů.

(***)

Jsme přesvědčeni, že příští léta budou naplněna novými tvůrčími činy spjatými se zájmy našich pracujících, s humanistickými cíli naší socialistické společnosti a s politikou její vedoucí síly – Komunistické strany Československa.“ (zkrácená verze)


Fotogalerie
31 fotografií