7°C
Potkáváme se v pražském fitcentru, kam pravidelně docházíte. Co chcete zlepšit na své postavě?
„Hlavně se chci cítit fyzicky dobře a být spokojená sama se sebou, což nevím, jestli toho žena může dosáhnout. Zatím jsem to nepoznala.“
K větší spokojenosti byste si přála i menší prsa. Platí to pořád?
„Myslím, že holky, které mají velká prsa jako já, určitě někdy uvažovaly, že by si je nechaly zmenšit. Já ráda tancuji, skáču a z toho potom bolí záda.“
Jaká velikost by byla pro vás ideální?
„Mně by se líbilo být taková holčička, ale každý chce většinou to, co nemá. Postupně se učím lásku ke svému tělu.“
Takže už se smiřujete s tím, co vám příroda nadělila?
„Čím jsem starší, tím se cítím lépe, ale není to kvůli zjevu. Spíše jsem vyrovnanější. Mám větší úctu sama k sobě a učím se mít sebe ráda za drobnosti.“
Za jaké?
„Například že zvládnu v klidu nějakou situaci, která by mě dříve rozčílila.“
Co vás dokáže rozčílit?
„Když se mi něco nepovede. Například mi spadne hrneček nebo rozliju čaj v kuchyni, hned se začnu zlobit. V poslední době se učím pracovat s vnitřní rovnováhou a chtěla bych dosáhnout duševního klidu a míru.“
Máte na vnitřní klid nějaký recept?
„Základem je dech. Učit se dýchat můžeme celý život, a možná se to nikdy nenaučíme. Taky jde o to, abychom dělali činnosti, které nám dělají dobře. Například sport. Díky němu se vyplaví endorfiny, hormony štěstí, a potom má člověk úsměvů na rozdávání.“
Aha, proto chodíte cvičit. Takže teď vás jen tak něco nerozhodí?
„Nerozhodí. Občas je sice dobré vypustit páru, ale někdy místo toho, abych já ovládala emoce, ovládají emoce mě.“
Jednou z emocí je láska. Jste zamilovaná?
„Ano, jsem. Teď prožívám vztah jako z pohádky. Jsem zamilovaná a přeji to všem.“
Jak jste spolu dlouho?
„Pár měsíců, ale potkali jsme se už před lety.“
Proč jste spolu nechodili už tehdy?
„Protože jsem začala randit s někým jiným a po pěti letech se naše cesty opět spojily.“
Žárlíte na něj?
„Každý člověk, který miluje, žárlí, ale ne nějak přehnaně. Stejně to má i on.“
Čím se živí?
„Je trenér a učitel. Ukazuje mi, jak mám cvičit. Často mě bolí záda, mám problém s levou rukou, kterou mám trochu bloklou.“
Jak vypadá váš trénink?
„Když jsem doma, tak se nejdříve rozehřeji tím, že tancuji, dělám jógu, a ve fitcentru začínám na páse, chodím do kopce rychlochůzí a potom posiluji.“
Na co se zaměřujete?
„Na zadek a na nohy. Přitom mám hodně slabé ruce, takže bych se měla věnovat hlavně jim.“
Děláte kromě cvičení nějaké sporty?
„Chodíme s přítelem na badminton. Celý život jsem si myslela, že jsem nemehlo a že nemohu dělat žádný sport pořádně.“
Měla jste to tak od dětství?
„Ano. Máma říkala, že jsem byla složité dítě, které chtělo každý měsíc dělat něco jiného. Proto je pro mě skvělé herectví.“
V čem byste řekla, že jste dobrá?
„Jsem hodná, empatická. Dokážu naslouchat.“
Režiséři si možná myslí, že jste dobrá i v natáčení milostných scén. Vy se před kamerou nestydíte?
„Ono to vypadá, že se nestydím, ale devadesát procent žen je nespokojeno se svou postavou, takže se vždycky divím, proč obsazují mě, když chtějí, aby se postava svlékla. Nechci být ta, které volají režiséři jenom proto, že potřebují, aby se jim ve filmu někdo svléknul.“
Už jste někdy odmítla takovou nabídku?
„Odmítla. Musel by to být dobrý scénář, dobrý tým, abych do svlékání šla znovu. Navíc si myslím, že mohu nabídnout daleko víc.“
Vás do seriálu Ulice obsadil Dušan Klein od samého začátku jako sexbombu třídy. Cítila jste se jako sexbomba i v soukromí?
„Ne. Tím, že mám velká prsa, tak mě berou za sexbombu. To je všechno.“
Hrajete tam už jedenáct let. To je neuvěřitelné…
„To je hrůza, ale měla jsem třeba rok a půl pauzu a teď to mám taky docela volné. Naučila jsem se tam pracovat před kamerou, našla si tam řadu přátel. Hrozně bych si ale přála, aby se v televizi dělaly pořady, které budou lidi posouvat dál, a nebude se točit něco jenom pro to, aby si lidi odpočinuli.“
Vás musí poznávat hodně lidí, kteří sledují Ulici, že?
„Ano. Já bych těm lidem nejraději řekla, když chtějí podpis nebo fotku, že není důvod, protože jsem nic velkého nedokázala. Jednou jsme se s rodinou ztratili v lese na houbách. Potkala jsem tam paní, která dělala správcovou lesa, a poprosila ji, jestli by nám mohla pomoci. Když jsme díky ní našli naše auto, ptala se mě, jestli nejsem ta herečka z Ulice. Já jsem odpověděla, že jsem jí jenom hodně podobná, a když jsem to potom říkala mámě s babičkou, tak mi řekly, že to ode mě není hezké, protože tu paní by to třeba hodně potěšilo. Došlo mi, že to je pravda, a snažím se k popularitě přistupovat s pokorou.“
Když je člověk od čtrnácti let v seriálu, tak se vyvíjí a roste společně s ním. Zažila jste něco v Ulici dříve než ve skutečnosti?
„Například jsem tam otěhotněla a porodila dítě. To jsem ještě nezažila.“
Přitom vaše babička měla dítě v sedmnácti letech. Vy po něm netoužíte?
„Já o tom přemýšlím od třinácti let.“
Cože?
„Ano. Chodila jsem kolem samoobsluhy, kde stály venku kočárky s miminky, a přemýšlela jsem, že bych si jedno vzala s sebou domů. Mám děti ráda, ale cítím, že bych se nejdříve měla srovnat sama se sebou, pak teprve založím rodinu.“
To vypadá, jako byste se pomalu usazovala. Dříve jste po natáčení Ulice chodila s kolegy skoro pokaždé pařit. Jak to máte teď?
„Stále v sobě mám tu divokost. Nejsem úplně ukojená večírky, ale už to není tak, že bych musela jít na každou party a odcházet z ní poslední. To bývalo dříve.“
