Havel ve „ztracené“ reportáži popsal zatčení: Lidé si mysleli, že jde o natáčení

Zatím neprodejné výtisky první kapitoly z Havlovy reportáže, jejíž zbytek se zatím nepodařilo dohledat, vydala Knihovna Václava Havla pro své příznivce a bývalé chartisty. Publikaci slavnostně uvedl její ředitel Michael Žantovský před domem, odkud se Charta 77 vypravila do světa. Už brzy bude text dostupný i na internetu.

„Rádi objevujeme nové texty Václava Havla. O tomto jsme dlouho věděli,“ okomentoval nález pro Blesk.cz Žantovský. Připomněl tak, že se o jeho existenci zmiňuje sám Havel v Dálkovém výslechu. „O prvních dnech Charty, svém zatčení a prvním věznění jsem po svém návratu napsal asi stostránkovou reportáž, někam jsem ji ukryl a už dávno nevím, kde je. Třeba ji někdy najdu,“ řekl Havel v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou.

Poslechněte si fragmenty Havlovy reportáže z úst Michaela Žantovského i rozhovor s ředitelem Knihovny Václava Havla a blízkého přítele pozdějšího prezidenta:

„Nejsou v něm žádné revoluční informace, psal ho v době, kdy byl předmětem stíhání a vyšetřování, tak pochopitelně tam nechtěl uvádět nic, co by jemu nebo jiným chartistům mohlo ještě přitížit. Ale po literární stránce myslím, že to je skvostný text, velmi zábavný, velmi humorný, jak ho dokázal napsat jenom Václav Havel. Zatím každý, kdo ho četl, tak z toho měl velkou radost,“ dodal Žantovský.

Vznik Charty, honička i čekání na StB

Čtyři desítky stránek popisují události kolem roku 1977. „Není to jen o zatýkání, je to od toho okamžiku, kdy Charta vznikla. Je tam vylíčena ta honička automobilová, která začala na tom místě, kde právě jsme, a tady tou kolmou ulicí dolů pokračovala, které se říká české San Francisko, protože tam ty auta tak jako skákaj. Bylo to docela divoké, řídil Pavel Landovský,“ popsal obsah reportáže Žantovský a ocitoval i příslušný úryvek.

Komentář: Charta nebyla úplně dobrá parta. I proto ji stále milují paranoikové

„Když jsme kolem poledního vyjeli, začala nás volha sledovat. Brzy jsme zjistili, že se v našem sledování střídá několik aut a že se svého doprovodu asi těžko zbavíme. Přesto se Pavel Landovský z jakési řidičské ctižádosti o to pokusil zběsilým ježděním křížem krážem po Hanspaulce. Ale jediným ziskem těchto manévrů bylo, že alespoň část obálek jsem v okamžiku, kdy jsme se v nějaké ulici ocitli na chvilku sami, stačil v rychlosti nacpat do poštovní schránky.“

[...]

„To přepadení za bílého dne se podobalo scéně z nějakého kriminálního filmu. Kolemjdoucí lidé se zastavovali a pravděpodobně měli dojem, že jde skutečně o natáčení, neboť uprostřed toho chumlu mohli vidět obecně známou tvář Pavla Landovského. Když nás odváželi do Bartolomějské, pomyslel jsem si – to nám ten boj za lidská práva pěkně začíná.“

Havel zaznamenal jak výslechy v Bartolomějské a na Ruzyni, tak i zatčení a první dny v cele. „Mezitím je tam spousta drobné psychologické kresby. Jednak jeho vnitřních stavů – jak se cítil, protože věděl, že nakonec v tom vězení skončí, ale oni pořád nepřicházeli. Chvílemi si přál, aby už byl konec, aby už pro něj přišli a netrpěl žádnou nejistotou. Líčí tam postavy vyšetřovatelů a estébáků s obrovským absurdním humorem,“ dodal psycholog a ředitel Havlovy knihovny.

Sestra Angelika chce zemřít jako Havel, o kterého pečovala. Co bude s Hrádečkem?

Reportáž bude brzy na internetu

Text zatím není veřejně přístupný. 500 výtisků vydala knihovna ke 40. výročí vydání Charty 77 jako neprodejné vzpomínky pro své podporovatele, přátele a především bývalé chartisty.

„Doufáme, že se nám podaří získat i druhou polovinu toho textu. Pak bychom to vydali celé jako knihu. Text se v dohledné době objeví také v našem systému na webových stránkách, kde si ho bude moct prohlédnout každý,“ uzavřel Žantovský.

První kapitolu reportáže Václava Havla vydala Knihovna VH prozatím jako neprodejný výtisk pro příznivce a chartisty. | Blesk / Petr Soukup

Havel napsal o svém zatčení:

„Doma jsem se vyspal a vstal dost brzo, protože jsem se chtěl v klidu vykoupat, než si pro mě přijdou. Když jsem byl s celou tou svou obsáhlou toaletou hotov, zazvonil zvonek, já otevřel a za dveřmi stál major Hudec s dvěma tvrdými hochy. Zachechtal se svým křaplavým způsobem a žoviálně zvolal: ‚Pane Havel, kdepak jste?‘ Jako by mi vytýkal, že jsem se nepřihlásil do vězení sám, což by mi mimochodem nepřipadalo po těch dvou dnech nervující nejistoty tak úplně nesmyslné. Kdybych se dokázal řídit pouze svými nejvnitřnějšími pocity, ze všeho nejraději bych býval už tu hru sám skončil a šel se jim přihlásit.“

„Neměl jsem daleko k pocitům člověka, který bloudí městem, kde na všech rozích visí zatykače s jeho fotografií. Možná ten prázdný mezičas byl opravdu jen nějakým byrokratickým nedopatřením, možná se někde nahoře teprve o mně radili nebo čekali na něčí souhlas, bůh ví, co to znamenalo, ale efekt to mělo, jako by to promýšlel tým psychologů. Večer se mne pak ptal major Martinovský, kde jsem se dva dny skrýval. Já řekl, že jsem se neskrýval, ale pohyboval jako svobodný občan. Jak jsem ale tu svobodu nesl, to jsem si samozřejmě nechal pro sebe. Zeptal jsem se Hudce, jestli jdou pro mě jako pro svědka, nebo jako pro obviněného, a on se začal řehtat, že samozřejmě jako pro svědka. Sebral jsem svůj pohotovostní balíček, který jsem už deset dní měl pořád při sobě, rozloučil jsem se s Olgou a šel. Vrátil jsem se za 127 dní.“