Havel, Landovský a Vaculík: S Chartou v kufru prchali před fízly

Fízlové byli toho dne vymrzlí a vzteklí. Akce Boháček (podle filmu s Landovským Utrpení mladého Boháčka) jim nařizovala sledovat a „provést záchyt“ herce.

Jenže »Lanďák« jezdil upraveným Saabem 96, se kterým profi čel třikrát rallye Palety vlasti. A agenti ze IV. správy StB disponovali jen východními modely a běžnými fiaty a simkami…

Ten den mělo trio Václav Havel (†75), Ludvík Vaculík (†88) a Pavel Landovský dát do obálek s adresami signatářů opisy Charty, opatřit je známkami a vhodit do poštovních schránek.

Originál dokumentu s podpisy měli dovézt do Federálního shromáždění a dalších institucí. Původně měl řídit Václav Havel a mělo se jet jeho vozem. Jenže estébáci něco tušili, snažili se distribuci zabránit a získat adresy těch, co podepsali.

Dramatický vznik Charty 77: Na místě, kde Havel ujížděl „estébákům“, stojí pomník

„Ráno mně zavolal Vašek Havel, že má prošlápnutou spojku od mercedesa, že tedy nemůže jet – později jsme zjistili, že mu někdo přeřízl hadičky – tak jsem vzal saaba a jel jsem k němu,“ vzpomínal herec Pavel Landovský.

Podle estébácké svodky naložil Landovský Havla s Vaculíkem v ulici U Dejvického rybníčku v 9:45 hodin a zamířili ke spisovateli Zdeňku Urbánkovi (†90) do Střešovické ulice. Landovský odejel na Hradčanské náměstí k Pavlu Kohoutovi pro originál Charty a pak se k Urbánkovi, kde nalepovali známky na obálky s Chartou, vrátil.

Až tehdy si všiml, že mají »stín«. „Ty taky v každý volze vidíš hned fízla!“ odbyl ho Vaculík. Když odcházeli, Landovský auto estébáků Vaculíkovi ukázal. „To je nějakej strejc, kterej si čte,“ rozčílil se Vaculík. Jenže »strejc« se za nimi hned rozjel.

Když Landovský ukazoval na další auta estébáků, která je začala sledovat, Vaculík zůstával v klidu. „No to sú eném taková embéčka!“ Landovský už však věděl své.

Komentář: Charta nebyla úplně dobrá parta. I proto ji stále milují paranoikové

„A protože jsem měl toho saaba nadupanýho… tak jsem to osolil… na kdejaké křižovatce se za nás přidávala další a další embéčka s třímetrovejma anténama… bylo jasný, že nás každou chvíli chytěj,“ vzpomínal Landovský.

Bylo to v zimě, všude sníh. Posypané byly jen hlavní cesty. „…ohnul jsem to do jedný malý uličky doprava… Ta ulička byla ale neposypaná, plná sněhu, embéčka za mnou dostala v tý zatáčce hodiny, scukla se spolu a my tím vyhráli pár minut.“

Když se estébákům ztratili, Landovský zastavil u první poštovní schránky, kterou uviděli, a Havel do ní stačil nacpat čtyřicet obálek. Naskočil zpět do auta a zběsilá jízda pokračovala, protože fízlové už jim byli zase v patách. V Gymnasijní ulici ale »spadla klec«.

„Proti mně se objevily dvě volhy… Během chvilky v tý ulici bylo asi osm aut a z nich se na nás vyřítilo asi dvacet chlapů.“ Landovský zacvakl zamykání dveří.

„Vidíš, teď třískaj do auta, trochu se unavěj, a až budou třískat do nás, nebude nás to tak bolet,“ řekl Landovský Havlovi, který v tu chvíli pronesl památnou větu: „To nám to ten boj za lidský prrráva hezky začíná.“ Landovský se lehce vzdát nehodlal.

Charta 77 slaví 40 let. Signatáři na ni zavzpomínají v Lucerně

Poté co jeho kolegy vytáhli z vozu »jako koberce«, zaklínil se rukama za volant a řval na estébáky: „To mi tedy, pánové, urvete ruku i s tím volantem, protože já znám svý povinnosti a vy jste povinni respektovat zákon o odstavení vozidla!“

Trochu je opravdu zviklal, navíc pomohlo, že Landovského poznali lidi na ulici. „Šoupli ke mně kluka asi třicetiletýho, zabouchli oboje dveře, kluk vytáhl pistoli, odjistil ji a říká: Dobrá, jeďte v koloně! A tak jsme se rozjeli.“

Landovský se opřel do estébáka: „…Tak hele hochu, my jsme jenom vezli petici do parlamentu, nic zlýho jsme neudělali, takže ty mi teď seženeš karton spart a kartáček na zuby…, to mi slíbíš,“

Když fízl odporoval, řekl mu: „Rozmysli si to dobře, jinak budeš mrtvej.“ „Jak to,“ opáčil fízl prý už trochu třaslavým hlasem. „No podívej,“ pokračoval Landovský, „když ten saab trochu rozjedu a tady to prdnu do tý zdi, tak jsme mrtvý oba dva…“

Estébák kývl a pak se s věcmi objevil ve výslechové místnosti. Jen spart měl půl kartonu: celý mu odmítli prodat… (S využitím vzpomínek Pavla Landovského v rozhovoru s Karlem Hvížďalou pro MF v roce 1990)

Zvon na počest Havla odlijí v Innsbrucku. Před 18 lety se tam podruhé narodil

Tam, kde je chytli, odhalili pomník

Dočasný pomník byl ve čtvrtek odhalen v Gymnasijní ulici v Praze 6. Stojí v místě, kde byli před čtyřiceti lety Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský zatčeni po automobilové honičce. Lidé si tu budou moci brát obálky s textem Charty 77.

Jak vznikla charta

• Odsouzení muzikantů z undergroundové skupiny Plastic People bylo poslední kapkou, aby se skupina disidentů rozhodla k otevřenému protestu proti režimu.
• Název Charta 77 je dílem dramatika Pavla Kohouta, text koncipoval Václav Havel.
• Na třech a půl stránkách strojopisu se Prohlášení Charty 77 dovolávalo dodržování lidských práv, k čemuž se ČSSR podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě zavázala.
• Už v prosinci 1976 se disidentům podařilo posbírat 242 podpisů, do ledna 1990 pak Chartu 77 podepsalo 1883 lidí, z nichž jen 25 pod tlakem režimu svůj podpis odvolalo.
• Předat dokument Federálnímu shromáždění a ČTK se kvůli zatčení disidentů i s dokumenty nepodařilo, výzvu ale otiskly světové deníky a vysílaly Svobodná Evropa i Hlas Ameriky.
• Režim měl strach, že by výzva chartistů mohla získat širší společenskou odezvu, proto vzápětí zorganizoval masivní antikampaň a obyčejní lidé i významní umělci byli nuceni podepisovat tzv. Antichartu.

20 let od tajné svatby Veškrnové s prezidentem Havlem: Lidé ji kvůli tomu zavrhli!

Prohlášení se naučila nazpaměť

Text Charty 77 měl být 6. ledna 1977 předán do Federálního shromáždění. Současně bylo domluveno, že 7. ledna vyjde prohlášení najednou ve čtyřech světových denících. Tuto akci organizoval Pavel Kohout.

Text se dostal přes hranice s pomocí Češky Ilony Drummové, která se vdala do Bavorska. Koncem prosince 1976 se v bytě Kohoutových tříapůlstránkové prohlášení naučila nazpaměť a v Německu je pak »přednesla« Kohoutovu známému – novináři Deutschlandfunku Hansi-Peteru Riesemu.

Text a jména signatářů se pak dostaly za železnou oponu i přes kurýra, postaral se o to německý diplomat Wolfgang Runge. Riese přesvědčil šéfredaktory deníků Times, New York Times, Frankfurter Allgemeine Zeitung a Le Monde, aby byl text publikován s datem 7. ledna.

Jenže Le Monde vyšel už v předvečer, a informace o Chartě se tak dostala už do večerních zpráv západních stanic.