České padlé vojáky z nebezpečných misí ať už z Iráku, nebo Afghánistánu, ale také oběti nešťastných a tragických nehod uctily jejich rodiny na ministerstvu obrany v neděli spolu s ministrem obrany Martinem Stropnickým (ANO) a jeho ženou Veronikou Žilkovou. Akce nazvaná Cesta za světlem má být připomínkou statečnosti a hrdinství všech českých vojáků, na jejichž činy se zapomíná nebo nejsou známy.
Nikolaj se narodil v Moskvě v roce 1979. Vystudoval SOU obchodní a v roce 1998 nastoupil na základní vojenskou službu, po jejím skončení byl 1. 10. 1999 přijat do další činné služby pro 43. výsadkový prapor v Chrudimi. Postupně působil jako ženista velitelské roty, průzkumné čety a od roku 2005 jako průzkumník velitelské roty.
Zúčastnil se několika misí a v dubnu 2007 byl vyslán do Afghánistánu, kde tragicky zahynul při sesuvu půdy a kamení. Vojáci měli na misi za úkol zajistit bezpečnost v provincii Badakšán, podporovat rekonstrukční práce a pomoci se stabilizací provincie.
„Pan ministr pro nás dělá všechno, od srdce můžu říct, že jsem vděčná, že si na naše děti vzpomněli, a také jsem vděčná za srdečnou podporu našich rodin. Měli by tu být všichni s námi, bohužel nejsou,“ vzpomínala Marie Kestlerová na svého syna Nikolaje Martynova.
Narodil se v Hradci Králové v roce 1975. Po absolvování SOU strojírenské krátce pracoval jako dělník. Poté absolvoval základní vojenskou službu. Vojákem z povolání se stal v roce 2006 po absolvování vojenského výcviku ve Vyškově a byl zařazen jako řidič 14. zásobovacího praporu.
„Pro mě je to velmi příjemné setkání. Má smysl, protože uctíme padlé kluky, patří mezi ně bohužel i můj manžel. Setkání na druhou stranu člověku připomene, že na smutek není sám. Bohužel je nás dost, ale setkání je i vyjádřením úcty všem. Snem mého manžela bylo být vojákem, já jsem ho podporovala, i když jsem měla obavy. To ale nejde zakazovat, když pro toto povolání dýchal. Honzík měl můj velký obdiv od začátku našeho vztahu,“ řekla Romana Šenkýř o svém padlém manželovi Janu Šenkýřovi.
Podívejte se, co řekla o setkání Veronika Žilková:
V roce 2011 se stal řidičem mechanizovaného praporu v Chrudimi a do své první zahraniční mise odjel v dubnu 2014. Zemřel na následky zranění, které utrpěl při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagram 8. července 2014. Zemřeli také další čeští vojáci – David Beneš, Ivo Klusák, Libor Ligač.
Ondřej tragicky zahynul při pilotování letadla L-159 u Kolína. Narazil do země a letadlo vybuchlo. Tehdy čtyřiatřicetiletý Sovina zahynul při nácviku noční pilotáže, nestihl se vzhledem k tomu, jak nízko byl u země, katapultovat, což podle jeho kolegů právě vzhledem k výšce ani nešlo. Po Sovinovi pojmenovali vojáci v Iráku kemp.
„Byla jsem velmi mile překvapená, když jsem viděla ve zprávách, že v Mosulu pojmenovali kemp po synovi. Je to moc hezké od jeho kamarádů, že na něj stále vzpomínají. Tato akce je naprosto báječná, jsem tu potřetí. Pokaždé je trochu jiná, ale vždy je to nesmírně srdečné setkání, za které děkuji organizátorům – panu ministrovi a jeho manželce. Akce je jejich zásluhou,“ řekla maminka Ondřeje Soviny, která na ministerstvo obrany dorazila s Ondřejovou snoubenkou.
„Je krásné, když se sejdeme a vzpomene na naše manžele, tatínky, syny, kamarády, bratry i sestry a můžeme jim zapálit svíčku a poslat světlo. Tím dát najevo, že na ně vzpomínáme. V lednu to bude osm let, co manžel zemřel, bylo to velice těžké se s tím vyrovnat. Pořád to těžké je, i když to časem trošičku přebolí, ale člověk se s tím naučí žít. Chybí nám tu, i když je v našich srdcích napořád,“ řekla Alena Syrůčková o svém padlém manželovi.
Třicetiletý voják z povolání zemřel při cvičném seskou padákem, když se mu nepodařilo záložní padák otevřít včas. Podle některých zdrojů neměl jako mladý a ne přilíš zkušený výsadkář u tak obtížného seskoku, jaký absolvoval, co dělat. Vdova po Lukášovi dříve uvedla, že málem umřeli také další vojáci a že nechápe, že testování nikdo nezastavil, když jej provázely problémy.
„Jsme rádi, že jsme pozvaní, že je možnost se setkat s ostatními rodinami, je to velice dojemné. Je důležité, že se na naše vojáky nezapomíná. Jsme na to hrdí, že máme vojáka v rodině. Teď nastoupil do vojska také náš synovec ke stejné jednotce, jako u ní sloužil náš padlý syn Adrian, a to v Bučovicích,“ vzpomínal bratranec s manželkou Roman a Karin Branikovičovi.
Adrian Werner se narodil v Českém Těšíně v roce 1979. Vystudoval střední průmyslovou školu. Po absolvování základní vojenské služby nastoupil v říjnu 2000 k Policii ČR do obvodního oddělení pro Prahu 1. Odtud na vlastní žádost odešel a v roce 2004 se stal vojákem z povolání. Vypracoval se na zástupce velitele palebné čety minometné baterie. Na území Kosova se zúčastnil dvou misí a v březnu 2011 byl vyslán jako velitel do Afghánistánu. 6. 7. byl těžce raněn. Svým zraněním podlehl po převozu do nemocnice v Olomouci.
Svou podporu dalším padlým vojákům vyjádřili Branikovičovi také do vzkazů Armádě ČR na webové stránky, kde se vzájemně rodiny kontaktují, aby měly smutné chvíle s kým sdílet.
„Není dne, kdy byste si na něho nevzpomněli. Sáhnete na něco v kuchyni a vzpomenete si, jak pomáhal. Je to pro nás veliká čest a klaníme se, že toto setkání organizují. Je vidět, že jim není jedno, s čím vším chlapi do války jdou,“ uzavřela Karin.
Pavla Valčíková se narodila v roce 1972 v Přerově. Vystudovala SOU v oboru ošetřovatelství a v letech 1990–1994 pracovala jako nižší zdravotní pracovnice v Přerově a zároveň vystudovala Střední zdravotnickou školu v Ostravě. V roce 1996 nastoupila jako zdravotní sestra do vojenské nemocnice a v roce 2002 se po absolvování praporčického kurzu stala vojákyní z povolání.
Poté působila ve službě u Armády ČR v chirurgickém mobilním týmu a od ledna 2004 byla na oddělení 6. polní nemocnice. V roce 2005 dokončila v Brně pomaturitní specializační studium. Zúčastnila se celkem čtyř zahraničních misí, a to v Afghánistánu v roce 2002, o rok později v Iráku, v roce 2005 na území Pákistánu a v roce 2007 se opět vrátila na misi ISAF do Afghánistánu. V roce 2010 podlehla těžké nemoci, necelý rok po porodu dvojčat Jakuba a Martina.
Jak bylo její rozhodnutí těžké pro manžela, Valčíková popsala už v roce 2004. „Zpočátku se mu to nezdálo. Nadšený tím zrovna nebyl. Nakonec jsme se domluvili, že to zkusím,“ popsala tehdy žena pro zpravodaj ministerstva obrany důvody, proč odešla po šesti letech z „bezpečného“ zaměstnání k vojsku.
Své místo má mezi smutnými úmrtími vojáků také tragédie z Vrahovic. Armádní vozidlo se 9. prosince 2004 na přejezdu přímo srazilo s rychlíkem. Na místě zemřelo pět vojáků – David Bláha, Jaroslav Boháček, Jan Kučera, Igor Toman a Ondřej Klváček. Ti se vraceli z výcvikového prostoru v Prostějově, kde trénovali střelbu. Paradoxně se krátce před srážkou šťastně vrátili z riskantní mise v Aghánistánu, která se obešla bez ztrát na životech.
Vojenská Tatra 815 vjela na přejezd bez závor, kde se srazila okamžitě s rychlíkem. Vlak jel stokilometrovou rychlostí a nákladní vůz rozmetal na několik kusů. Podle tehdejší zprávy drážní inspekce unikly navíc do okolí dva tisíce litrů nafty. Šest vojáků bylo těžce zraněno.
V Afghánistánu působila jednotka 601. skupina speciálních sil, nasazena od března do září roku 2004, a to vůbec jako první jednotka české armády od konce 2. světové války. Soustředili se především na provádění speciálního průzkumu a úderné akce malého rozsahu.
Milan Štěrba a Jiří Schams oba sloužili ve speciálních operačních jednotkách (SOG). Ty vznikly například pro účely boje proti terorismu po pádu „dvojčat“ v New Yorku 11. září 2011.
Milan Štěrba se narodil v 1973 v Novém Městě. Vojákem z povolání se stal v roce 1996, kdy se zúčastnil mise na území bývalé Jugoslávie. Po zkušenostech z inspektorátu Policie ČR byl zařazen k pohotovostnímu oddělení. Od roku 2003 se zúčastnil třech misí v Iráku. Jako veliteli speciálních operací se mu stala osudnou mise v Afghánistánu v roce 2007, kde zemřel při útoku sebevražedného atentátníka ve městě Gerešk.
Podobně také Jiří Schams, narozený v Praze v roce 1972, působil ve speciálních operacích. Jeho příběh je veřejnosti dobře známý. Schams se po útoku sebevražedného atentátníka z roku 2008 (stal se na stejném místě jako v případě Milana Štěrby) zotavil. Bojoval s nepřízní osudu až do roku 2015, kdy podlehl krátké a těžké nemoci. Vojákem z povolání byl od roku 1997.
Pavel Mauer (†25) se narodil 15. 4. 1978 a zemřel 22. 5. 2003. Byl velitelem stanice 1. skupiny 3. odřadu speciálního určení a osudným se mu stala těžká zranění po nehodě pancéřované toyoty, která utrpěl 8. 5. 2003.
Po převozu do ČR zemřel v ÚVN v Praze. Od roku 2004 po něm pojmenovali základnu 601. skupiny speciálních sil v afghánském Bagramu, Camp Mauer, a to v Alí Al-Gharbí na kuvajtsko-irácké hranici.
Zajímalo by mne, jestli mezi padlé hrdiny, bránící naší vlast v daleké cizině, započítávají i ty, kteří se ožralí postřílejí mezi sebou, nebo nalití vlezli do minových polí? 
vedeli predsa do coho idu a mali to viac ako dobre zaplatene na rozdiel od tisicov ludi,ktori zahynuli pri beznej kazdodennej praci a este za to dostali gulove...spominat maju pri inych prilezitostiach a nie si robit este selanku za nase 
7°C
je mi moć líto padlých vojáků kteří přišli o život v afgánistánu a přeji jejim rodinám upřímnou soustast a navazuji na robina že může takhle psát at si to vyzkouší tam být,musí to být pro jejich rodiny smutné přijít o syny a o tatínky.