Jsem pyšný, že jsem falšoval, říká kandidát na prezidenta Horáček

Podle spisů StB jste byl v roce 1974 obžalován z ohrožení devizového hospodářství, poškozování cizích práv a přečinu příživnictví. Co se stalo?

„Stalo se to, co se ukázalo jako zásadní událost v mém životě. Byl jsem tehdy studentem Fakulty sociálních věd a publicistiky, později žurnalistiky, na Univerzitě Karlově. Zažádal jsem si o devizový příslib, abych mohl odjet do ciziny. A potřeboval jsem i doporučení od zaměstnavatele. V mém případě to byl fakultní výbor Socialistického svazu mládeže (SSM). Jenže já jsem členem nikdy nebyl, nesouhlasil jsem s jeho ideologií. Asi jsem byl na fakultě jediným, kdo nebyl svazák.“

Mohorita to schytal od Vondry a Horáčka. Sovětskou režii 17. listopadu odmítli

Ale vy jste si poradil, že?

„Když jsem do toho SSM přišel formálně požádat o razítko, tak mi ho odmítli udělit se slovy: Soudruhu, my tě z té politické práce neznáme. A já šel domů. Můj dědeček byl předseda entomologické sekce ČSAV. A protože měl různá razítka, tak jsem, když nebyl doma, prohrabal jeho věci a jedno velké kulaté našel. Problém byl, že bylo veliké a v jeho prostředku byla včela. Byl jsem mladý, trochu blázen, tak jsem si řekl, uvidí kulaté razítko a bude. Tak jsem ho tam fouknul. A tehdy jsem řekl mamince: …hele, napiš tam, soudruha doporučujeme, a pak to nějak podepiš. Maminka to udělala, já to odevzdal, dostal jsem parádní výjezdní doložku a jel jsem do USA. A to je, jako byste dneska vy mladí lidé jeli na Mars.“

Jak jste se cítil?

„To bylo něco fantastického, taková vzpoura proti tomu systému. Taková víra v to, že člověk ten svůj autentický život nesmí ničit. Pro mě to bylo hrdinské a já jsem na to pyšný dodnes.“

Vy jste nebyl překvapený, že vám to vyšlo?

„Byl jsem trochu překvapený. Bylo to hodně odvážné.“

Kamarád vám podle spisu sehnal valuty za tehdy slušných 70 tisíc korun. To byly vaše příjmy z dostihů a karet?

„Ten rok, kdy se tohle dělo, byl opravdu dobrý. To se mi dařilo. Ale myslím si, že to 70 tisíc nebylo.“

Rodiče věděli, že si vyděláváte hazardem?

„Tatínek ne. Byl těžce nemocný, trpěl maniodepresivní psychózou, což je krutá nemoc. Já jsem vlastně tatínka ztratil 21. srpna 1968. Byl to přesvědčený komunista s těžkou válečnou zkušeností. A když přijely tanky, a on byl navíc velký vlastenec, tak najednou neměl řešení. Buď měl zradit komunismus, nebo svoji zemi. A neuměl to vyřešit. Tím šokem tehdy těžce onemocněl a už se z toho nikdy úplně nevzpamatoval.“

A maminka?

„Maminka jo. Ta mi přeci i podepsala to doporučení.“

Studium žurnalistiky, to jste si vybral sám?

„Ano. Odmalička jsem chtěl psát. V první třídě jsem si napsal na sešity Michal Horáček, spisovatel, a nebylo pro mě jiné možnosti než od dětství snít o tom, že se jednou začnu učit psát. Potíž byla v tom, že jsem nastoupil v roce 1970, kdy začínala normalizace. A přede mnou se otevřela ta hrozná perspektiva, že se stanu režimním propagandistou.“

Jaký jste byl student?

„Strašný! Já jsem to nenáviděl. A čím dál tím víc jsem se z toho chtěl vyvázat. A eskapáda s dědečkovým razítkem uprostřed se včelou na úředním dokumentu byla vyvrcholení, které jsem si zřejmě tajně přál. Psycholog by to asi tak vysvětlil.“

Za průšvih s falešnými potvrzeními vás vyhodili?

„Samozřejmě. StB na mě čekala na letišti, odvezli mě do Bartolomějské, vyslýchali mě asi dva nebo tři dny a pak mě šoupli do Ruzyně. Mezitím nakázali škole, byla to přímo StB, aby mě exemplárně vyloučili. Takže to mělo dost tvrdé následky.“

Horáček byl ve 20 letech princem hazardu. Vlastní otec o tom nevěděl

Jak se s tím žilo?

„To byla strašná prohra. Formálně studujete na vysoké škole, a najednou jste ve vězení. Vyloučí vás. Jste na dně společnosti. Bez jakýchkoliv nadějí do smrti. Aspoň se to zdálo, protože se říkalo »se Sovětským svazem na věčné časy«. Ale ono je to kolikrát takzvané požehnání v přestrojení.“

Takhle to zpětně vnímáte?

„Ano. Vy nevíte, že to je dobře. Ale díky tomu jsem mohl nekolaborovat a vyhnout se všemu, po čem bych se musel hnusit sám sobě. Mohl jsem žít autentický pestrý život, ale bez nároku na kariéru.“

Kolik vám vlastně »napařili«?

„Dva roky basy s podmínečným odkladem na čtyři roky. Bylo to nejvíc, co mi v té době mohli dát. A sebrali mi pas na poměrně dlouhou dobu.“

Maminka byla souzena s vámi… Jak jste nesl následky, které jste jí stíháním přivodil?

„Víte, maminka byla dospělá. A na rozdíl od tatínka, kterého milovala, nenáviděla komunismus. Podepsala to sama, ze své svobodné vůle, chtěla mi pomoci. A do toho dobrodružství šla i na vlastní riziko. Takže bylo asi správné, že jí dali nějakou podmínku. Ono právně už bylo slabé vůbec to padělání úřední listiny. Doporučení od SSM, jaká to je veřejná listina? To nebylo, jako bych falšoval pas.“

Jak vás vlastně odhalili?

„Někdo to prásknul. Protože jsem byl mladý hloupý kluk, tak jsem se vytahoval: Oni mi to dali, kluci! Bylo to hloupé. Šel jsem se schválně podívat do spisu, kdo to byl. Ale není to tam. A dobře že není.“

Kvůli té kauze hrozilo, že přijdete o nového fiata z Tuzexu, jak jste to vyřešil?

„Řekl jsem, že mi to jako někdo sehnal, a oni se najednou vytasili s tím, že jsem z toho nezaplatil daně. A zase jsem měl velké štěstí, že můj dědeček entomolog vlastnil naprosto unikátní světovou sbírku tesaříků a byl starý a nemocný. Tu sbírku prodal Národnímu muzeu jako Heyrovského sbírku.“

Co slibuje Horáček na Hradě? Známe program muže, který chce střídat Zemana

Kolik mu tenkrát dali za brouky?

„Dvě stě tisíc. Když mě pustili z vazby, tak mi nabídl, ať řeknu, že mi ty peníze dal on. A dědeček tenkrát poprvé v životě zalhal. Doktor Heyrovský šel na tu StB a tam lhal, aby mě ochránil. Já se domnívám, že je to lež, která je přípustná.“

Takže fiat vám zůstal?

„No jasně.“

Horáčkův prastrýc Jaroslav Heyrovský byl prvním Čechem oceněným Nobelovou cenou, a to za objev polarografie. Byl to bratr dědečka Leopolda, o němž v rozhovoru mluví.

VŠE O MICHALU HORÁČKOVI ČTĚTE ZDE>>

Ve dvaceti princem hazardu

V první polovině sedmdesátých let nebylo v normalizačním Československu možné sázet prakticky nic jiného než sazku. Existovala ještě alternativa v sázkách na státních dostizích.

Michal Horáček si toho byl dobře vědom. Svůj studentský život tak zasvětil dostihům, kde bylo možné vsadit si místo v kase závodiště u něj. Neoficiálních bookmakerů tam samozřejmě bylo víc, Horáčkovi se ale na jeho věk dařilo nebývale.

Další alternativou, jak si vydělat, byly pro Horáčka karty, kdy držíval bank. »Valchaři«, jak si karbaníci říkali, se scházeli hlavně ve Vodičkově ulici v herně U Nováků nebo se své vášni věnovali v bytech některých z nich.

Více o kandidátovi na prezidenta čtěte v tištěném deníku Blesk.