Zájem o japonskou kulturu byl pro něj natolik silný, že se rozhodl začít studovat střední jazykovou školu. Později vystudoval filozofickou fakultu, obor japanologie. V současnosti dělá kurátora japonských mečů v Národní galerii a také překladatele. „Miluji vše, co je s Japonskem svázáno. Čaj, kulturu, meč,“ říká Jakub, který se dokonce v této zemi oženil.

Japonskému bojovému umění se věnuje už takřka dvacet let. „Kdybych přemýšlel o nějakém ekvivalentu v západních sportech, tak by mě napadl asi golf,“ říká se smíchem. „Je to sice velmi neasijské a neduchovní, ale platí tady stejné pravidlo, že čím je člověk uvolněnější, tím líp to funguje,“ prozrazuje.

Důležitá je koncentrace s uvolněností,“ vysvětluje Jakub to, jak je třeba spojit zdánlivé protiklady, bez kterých by tohle bojové umění nešlo provozovat. Úplně na začátku cvičil beze zbraně. K japonskému meči se dostal až před sedmi lety.

Nejen máchání mečem

V minulosti byl meč vnímán jako duše samuraje, a měl tak duchovní rozměr. „Na čepelích mečů jsou rytiny, které měly sakrální význam. Třeba tady je možné vidět vyobrazené buddhistické božstvo,“ ukazuje Jakub svůj meč ze 14. století. Dnes se na meče lidé dívají spíše z uměleckého hlediska.

„Velice se mi líbí spojení kultury a bojového umění. Člověk se zdokonaluje v obojím. I v literatuře,“ vysvětluje Jakub o přesahu umění meče. „Píšu například haiku básničky a román ze starého Japonska,“ odhaluje svou lásku k Asii.

Jakub ukazuje čepel meče ze 14. století.
Autor: Eva Fornálová


Co znamená pro Jakuba stát se opravdovým samurajem? „Člověk by měl být v harmonii mezi myslí a tělem. Poté hledáš harmonii mezi sebou a soupeřem, poté s lidmi obecně, poté s přírodou a nakonec celým vesmírem,“ prozrazuje, k čemu bojové umění vede.

Jakubův životní styl mu dovoluje trénovat denně. „Cesta bojového umění je jako pádlovat proti proudu. Proto nesmíš polevit a musíš neustále růst,“ říká Jakub, který už téměř čtyři roky předává v Praze umění japonského meče veřejnosti.

Soutěž mužů

Následně Jakub vytvořil i soutěž japonského meče, na které se sejde i patnáct tuzemských samurajů. „Na poslední ročník přijeli také z Polska,“ prozrazuje. „Je to velmi náročná disciplína. Takže když se sejde patnáct lidí, tak je to požehnaně,“ vzpomíná na první ročník.

V tomto bojovém umění se většinou ženy neobjevují. „Holky vždycky přijdou, jsou velmi nadšené, že se něco děje. Ale potom, když zjistí, že se děje neustále to samé, jeden úkon, přestane je to bavit,“ vzpomíná na nedávnou zkušenost.

„Nemyslím to odsudečně. Ta práce s mečem je velice technická. A když se nad tím zamyslím, tak máme mezi sebou vědce a vyloženě technické typy,“ prozradil Jakub. „Tajemstvím je naučit se techniky dokonale,“ vysvětluje, jak hodinu v kuse provádí třeba jen jeden úkon.

Chtěl meč od Čáslavské

V Česku k vlastníkům samurajského meče patřila i Věra Čáslavská. „Komunikoval jsem s ní. Měl jsem ho mít tehdy půjčený na výstavu v Severočeském muzeu v Liberci, bohužel to nevyšlo kvůli jeho restaurování,“ vysvětloval Jakub.

Ovšem ačkoli byla Věra majitelkou meče, který dostala, k cvičení se prý nikdy nedostala.

Fotogalerie
7 fotografií