9°C
Jeho největším snem je přiznat se. „Neskutečně bych si přál, abych se mohl přiznat celé své rodině. Až budu mít byt, budu se jim moct svěřit o tom, jak jsem žil na ulici,“ prozradil Václav Zitta skutečnost, která ho nejvíce trápí.
Se svými sourozenci se stýká celou tu dobu, kterou strávil na ulici. Za 22 let na to nikdo z rodiny nepřišel. „Naposledy jsem přijel i se svou přítelkyní. Domluvili jsme se, jaká témata jsou pro nás tabu, a o těch nemluvíme,“ svěřil se pan Václav.
Rodině se nechce svěřit zejména proto, že by o něj měli starost a měli by nutkání mu nabízet pomoc. Hrdost mu to nedovolí. „Ani má první dcera, ani bývalá žena nemají tušení, že žiju na ulici,“ vysvětloval Václav, jak musí těm nejbližším lhát.
Ani není divu, že v rodině nevzbudil podezření. Pan Václav na první pohled jako člověk bez domova nevypadá. Má na sobě čisté oblečení. „Chodím se umývat jednou týdně na Naději,“ svěřil se. S lahví vína ho taky nepotkáte. Alkoholu se vzdal již před mnoha lety.
Alkohol vás zničí
Právě kombinace alkoholu a syndromu vyhoření způsobila to, že se pan Václav před 22 lety octl na ulici. „Tehdy jsem si řekl, že přestanu pít, a ze dne na den jsem přestal,“ řekl. Sám nikdy neklesl až na úplné dno, kdy by ho okolnosti donutily k žebrání. „Pořídil jsem si tehdy foukací harmoniku a hrál jsem.“ Vydělával si tak pouličním uměním.
Rád by se vrátil do reálného života, kdy nemusí žít ve stanu na ulici. Jeho životní osud, životní energie a chuť žít tak jednoho dne přivedly mladé aktivisty k nápadu vytvořit projekt Přestupní stanice. Jeho cílem je zaměstnávat lidi bez domova, kteří mají problém najít práci, aby se tak během několika měsíců postavili na vlastní nohy.
Právě pan Václav bude prvním prodejcem v obchůdku, který bude nabízet oblečení z druhé ruky. „Moc se na to těším. Vypadá to, že se na mě usmálo štěstí,“ dodal nakonec s úsměvem na tváři.
