7°C
Čím to je, že vypadáte stále tak dobře?
„Moje máma vypadala úžasně ještě v 82 letech. Já si myslím, že jsem zdědila geny po ní. Nepřibírám, nehlídám si kila, a dokonce nevlastním ani váhu.“
Držíte nějakou dietu?
„Držím jednou týdně půst. Nedávno jsem musela na podrobné vyšetření k lékaři, a když jsem se ptala, jak vypadají výsledky, řekla mi doktorka, že mám skvělé hodnoty a hodně zdravého cholesterolu, což způsobuje, že je můj organismus asi o dvacet let mladší.“
Opravdu? Takže je vám 36 let.
„Ano, třicet šest, navždy (smích).“
To žijete tak zdravě?
„Jsem člověk, který si dá občas víno, zaflámuje, zapálí si cigaretu, ale docela ráda a hodně spím. Klidně i deset hodin.“
Jste šťastná?
„Myslím, že jo. Štěstí má člověk v sobě, ale musí jen vědět, že ho tam má hledat.“
Dříve jste v sobě štěstí nehledala?
„Měla jsem vždycky problém se sebepřijetím. Nevážila jsem si sama sebe. Chybělo mi zdravé sebevědomí. Nechala jsem se ovládat smutkem, lítostí i vztekem, a to mě ničilo. Můžete prožívat tyto emoce, ale nesmíte se s nimi ztotožnit. Také jsem se snažila všem pomáhat a někteří toho začali zneužívat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím myslet více sama na sebe.“
Už se tolik neobětujete pro ostatní?
„Pomáhám lidem, kteří to opravdu potřebují.“
Kdo vám nejvíce pomáhá?
„Moje rodina a přátelé. S dcerou Josefínou jsme nejlepší kamarádky. Máme kolem sebe kamarády, čehož si velice vážíme, a partnera, se kterým si zatím rozumíme.“
Co to znamená zatím?
„To znamená, že nepočítám s tím, že to musí vydržet navěky.“
Vy jste se svým o devatenáct let mladším partnerem už pět let. Jste spolu šťastni?
„Ano, ale moje štěstí na něm nezávisí. Dříve jsem se hodně upínala na muže, ale pak jsem se tolikrát trápila, že to už nechci zažívat.“
Máte nějakou radu, jak to udělat, abyste se neupínala ke svému partnerovi?
„Člověk by se měl dostat do stavu vědomí, kdy dokáže být šťastný a spokojený sám se sebou bez očekávání, že mu štěstí může přinést někdo jiný. Bez závislosti na okolním světě.“
Jak se to projevuje ve vztahu?
„Snažím se nic neočekávat a žít v přítomnosti. Jsem přesvědčená, že vztah dvou lidí by měl být založen na lásce bez podmínek. Dva lidé jsou spolu, protože chtějí, a ne proto, že je to pro ně něčím výhodné.“
Může vás partner něčím zklamat?
„Nemůže, protože se snažím nic neočekávat.“
No dobře. Jak spolu nejraději trávíte čas?
„Rádi cestujeme tak, abychom toho co nejvíce viděli. Dříve jsem všechno plánovala já, ale teď to nechávám na něm. Cestování je naše společná vášeň.“
Jaká cesta vás oslovila nejvíce?
„Moc se nám líbilo v Jihoafrické republice. Krajina je zde velmi různorodá, odlišná od rovníkové Afriky. Nádherná příroda, parky plné divokých zvířat, hory s úchvatnými výhledy a divoké pobřeží s nekonečnými prázdnými plážemi. A navíc skvělá kuchyně a víno za velmi lidové ceny.“
Kromě těchto cest jste se dala i na duchovní cestu a meditujete. Vašeho partnera to také zajímá?
„Zajímá a jsem docela ráda, protože si myslím, že meditace může být přínosem pro každého.“
V čem?
„Napomáhá v sebevědomí, v trpělivosti, v sebekázni. Získáte nadhled a jednotu. Prožíváte hlubší pocit štěstí.“
Meditujete spolu?
„To ještě ne, ale už mi několikrát řekl, že by se mnou rád meditoval, i když jsme to zatím nepraktikovali.“
V jednom rozhovoru jste říkala, že vám dcera radila, jak přistupovat ke vztahům, protože vám několik předešlých partnerství nevyšlo. Ona se pak vdala a také jí to nevyšlo. Jak to?
„Špatný odhad. Byla to velká rychlovka.“
I přesto se jí ve vztahu narodil syn Michal. Jaká jste babička?
„Milující, aspoň doufám. Užívám si každou chvilku s vnoučkem i ten pocit, že nemám takovou zodpovědnost, jakou jsem měla jako matka. Míšu si můžu vzít, když chci, a ráda ho rozmazluji.“
V červenci a srpnu jste jezdívala do Himálaje, jak to máte tento rok?
„Letos si dávám odpočinek, protože jsem tam byla třikrát za sebou a vždycky jsem se vracela v dost fyzicky zbídačeném stavu. Tento rok náš buddhistický učitel přijel do Česka. Byl tu čtrnáct dnů, pár dnů bydlel u nás a uspořádali jsme seminář buddhistické nauky pro padesát lidí na Berounsku, takže jsem měla duchovní zážitky i bez Himálaje.“
Co říkal buddhistický učitel na Česko?
„Během jeho seminářů se vždy dostaneme k tématu partnerské vztahy. U nich je veřejné probírání vztahů naprosté tabu. O intimních věcech se tam nemluví. Člověk si někoho vezme a má ho na celý život. Proto, když se během semináře začne mluvit o rozvodech, počtech partnerů a nevěrách, náš učitel to nedokáže pochopit. Potom mluví jen o tom, jak jsou tady uvolněné mravy.“
Musela jste pro něj nachystat něco speciálního, když u vás bydlel?
„Dostal vlastní pokojíček, kde mohl meditovat. Vařila jsem vegetariánská jídla. Pořádali jsme výlety, navštívili operu a divadlo, které si zamiloval, a také jsme podnikli vyhlídkový let malým letadlem. České pivo jsme mu také nabízeli, ale on s díky odmítl.“
Proč jste jela do Himálaje poprvé? Lákala vás pevnost tamějších vztahů?
„Jela jsem do Malého Tibetu učit děti dramatickou výchovu. Během výuky jsem tam začala mít problémy se zdravím. Nebyla jsem psychicky připravena na jejich skautské podmínky, špínu a všudypřítomné štěnice a blechy. Kvůli vysoké nadmořské výšce mi asi padesátkrát denně tekla krev z nosu a do toho mě bolela hlava. Když jsem doučila, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na track, do přírody, do hor. Vybrala jsem trasu, kde není příliš turistů, ale jenom nomádi a jaci. Bohužel jsem si nevšimla, že jdeme do výšky 5700 metrů, což se podepsalo na mém zdraví. Pět dní jsem tam umírala, každých pár kroků jsem popadala dech a párkrát jsem chtěla, aby mě tam nechali zemřít.“
Naštěstí jste přežila…
„Ano, ale když jsem se vrátila, skončila jsem v nemocnici s otokem mozku. Šok pro mě byl i návrat do civilizace. Pustila jsem teplou vodu a rozplakala jsem se, když jsem si lehla do peřin, plakala jsem, jaký mám komfort, a říkala jsem si, že už se do té nehostinné země nikdy nepodívám. No a za tři měsíce jsem si koupila letenku.“
Co byl ten impulz?
„Seděla jsem na zahradě, koukala na nebe a říkala jsem si, že to není jako v Himálaji. Najednou jsem si uvědomila, že mi chybí soudržnost tamějších lidí, taková opravdovost, tvrdost, ryzost a pokora. Tak mě napadlo, že bych tamější prostředí měla poznat více. To byl ten impulz, proč jsem si koupila letenku znovu.“
Jaká byla vaše druhá návštěva?
„Opět jsem navštívila školu, kterou staví hnutí Brontosaurus, podporuje ji i Jeho Svatost dalajláma a kde jsem si adoptovala na dálku holčičku Tany a poprvé jsem se setkala s Norbu Vivekem. Mnichem, který žil v buddhistickém klášteře v Barmě, ale řád opustil, protože chtěl zažít světský život, vystoupil z kláštera a stal se duchovním učitelem. Je velmi moderní a otevřený. Má obrovský rozhled a buddhistickou nauku vykládá tak, že občas padáte smíchy. Tehdy nám navrhl účastnit se pětidenního kurzu meditace v mauně (v tichu). A já kývla.“
Prý to nebylo nic příjemného.
„Byla jsem tam v tzv. ústraní. Každý má svůj stan a medituje osm hodin denně v naprostém tichu. Nesmíte mluvit ani navazovat jiný kontakt, musíte být sám se sebou. Každý den ráno vás vždycky probudí zvuk tibetské mísy a vy jdete na snídani. A to se každý den opakuje. Třetí den už jsem chtěla skočit z okna. Z věčného meditování vás bolí celé tělo. A psychicky jste na dně. Všimla jsem si, že všem už tam z toho pomalu začíná šibat. Všichni jsme z toho měli rozporuplné, až negativní pocity, nakonec jsme se ptali, proč bychom tohle měli meditovat, když nám to nedělá dobře. Vivek se usmíval a říkal, že si to řekneme příští rok. Po půl roce jsem zjistila, že meditaci začínám praktikovat, a vzpomněla jsem si na jeho slova, že jestli lépe meditovat, musím se začít učit.“
A začala jste?
„S dcerou Josefínou pořádáme semináře koněm vedené terapie, meditace, jógy, autoregresního tréninku – práce s emocemi, bachových see a čtení. Dokonce jsem dělala úvod do meditace pro podnikatele.“
Co vám dalo pět dní ticha?
„Původně jsem si myslela, že jen utrpení, ale pak jsem vše přehodnotila. Hodně se dozvíte o sobě a myslím, že všechny pobyty v Himálaji byly o sahání si na dno a posouvání hranic. Na jednom pochodu jsem si sedla a řekla, že už dále nemůžu. Pak jsem se zvedla a šla dalších sedm hodin. Člověk dokáže úplně všechno, ale dokud to neprožije, tak to neví.“
Jezdíte pomáhat do Himálaje. Pomáháte i v Česku?
„Dělám charitativní koncerty, vystupuji pro nemocné děti, seniory, oběti domácího násilí a opuštěná zvířátka. Jinak si myslím, že my si žijeme v přebytku a blahobytu, a i když někdo prožívá finanční tíseň, tak ve srovnání s polovinou světa se máme dobře a pořád žijeme tak trochu v zaopatřovacím ústavu. Když vyjedete ven, vidíte, co je opravdová bída.“
Světlana Nálepková už jedenáctým rokem hraje v muzikálu Milovat k smrti o Edith Piaf nebo ji můžeme vidět v Kabaretu života o mexické malířce Fridě Kahlo. Jinak má v repertoáru dva šansonové recitály, účinkuje jako zpěvačka na různých akcích, které případně i moderuje. Poslední roli v TV měla v seriálu První krok. Role jí nyní příliš nepřicházejí, a přitom by o ně stála, jak sama říká: „Televizní práce mě velice baví a přála bych si mít více příležitostí.“
V roce 1984 založila s bývalým manželem Michalem Nesvadbou a Václavem Upírem Krejčím Mimtrio, se kterým získali v Československu obrovskou popularitu a vystupovali až do roku 1989. „Po rozpadu jsme se dali dohromady už jen dvakrát. Na svatbu dcery a Upírovy narozeniny. Oprášili jsme stará čísla a přemýšleli, že bychom uspořádali vzpomínkové turné, ale zatím jsme nic konkrétního nenaplánovali,“ říká Nálepková.
Naprosto přesně napsáno. Tolik plastik a botoxu nemá v sobě ani Bohdalová.Kdyby nebylo Michala Nesvadby, pořádně se nikde tato blbka neuchytí.
I ona měla tolik plastických operací ? Co plastika - to gen 
