Trest smrti pro teroristy? Měli bychom o tom uvažovat, míní expert po útocích

Červen přinesl již několik teroristických útoků. Mimo jiné v izraelském Tel Avivu, kde zemřeli čtyři lidé na tržišti, v americkém Orlandu, kde Omar Mateen postřílel 49 lidí v gay klubu. A naposledy ve francouzském Magnanville, kde terorista ubodal policistu a jeho manželku. V minulosti byl přitom odsouzen za organizaci cest islámských radikálů do Pákistánu.

Zatímco v prvním případě šlo o pokračování sporů mezi Izraelci a Palestinci, ve druhých dvou vraždili radikální muslimové ovlivnění teroristy. Lišily se počty obětí i způsoby útoků. Jmenovatel je však stejný – teror proti civilnímu obyvatelstvu.

Bývalý šéf Národního úřadu pro vyzbrojování Jaroslav Štefec se netají přesvědčením, že by mělo být obyvatelstvo na takové útoky v rámci prevence a osvěty připravováno. Už od útlého věku. Aby se lidé nechovali „jako ovce“ a byli schopni se případně postarat sami o sebe.

Česko chce chránit „měkké cíle“. Expert je pro výuku dětí se zbraněmi

Na národní úrovni se totiž coby palčivá otázka jeví ochrana tzv. měkkých cílů, míst, kde se ve velkém setkávají lidé. Dle Štefce existují opatření, která jsou nákladná, ale i levnější. Do první kategorie spadají výkonné elektronické systémy. „Izraelci jsou v tomto směru hodně vepředu a to i před Spojenými státy, zřejmě patří ke světové jedničce,“ upozorňuje Štefec.

Právě Izrael byl několikrát skloňován coby bezpečnostní vzor i českými politickými špičkami – během Auditu národní bezpečnosti i cesty premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) a řady ministrů na mezivládní konzultace právě do Izraele.

Ačkoli i v Tel Avivu došlo k útoku, zaujala rychlost jeho řešení i minimalizace ztrát na obětech, kterých mohlo být mnohem více. „Izrael léta žije v prostředí permanentního teroru, je v podstatě v trvalé válce, ačkoliv není ve válečném stavu jako takovém. Občané jsou ohroženi teroristickými útoky vlastně neustále. Vyvinula se tam rezistence společnosti vůči těmto útokům, vůči negativnímu působení nepřátel uvnitř státu Izrael,“ vysvětluje odborník Jaroslav Štefec.

Jak byste srovnal přístupy k teroristickým útokům v Izraeli a USA?

Terorismus je nejlevnější způsob války. Lidé, kteří terorismus připravovali, používali různé metody, vůči kterým si Izrael vyvinul protimetody a schopnost odolávat. Dlouhá léta bojovali, lidé jsou psychicky připraveni na to, že může dojít k teroristickému útoku v jejich okolí. Na výbuchy apod. Jsou připraveni na to, že budou reagovat. Pokud dojde v Evropě ke zvyšování počtu muslimů, k těmto útokům bude docházet stejně tak, jako dochází v Izraeli. Je to vidět ve Spojených státech, ale i ve Francii, kde došlo k dalšímu útoku, dalo by se říci teroristickému, kdy útočník ubodal policistu a jeho manželku.

Izrael vyvíjel nejen technologie, ale šel i cestou levnější – výchovou lidí a jejich přípravou na stav, který tam je, vlastně od malička. Děti se s tím setkávají prakticky od nejútlejšího věku, jsou v tom vychovávány a také jsou vychovávány s vědomím konkrétního nepřítele. Není to nějaká vyloženě humanistická společnost, to je společnost velmi tvrdá, která je schopná, připravena velmi tvrdě zasáhnout proti tomu, kdo je ohrožuje. Samozřejmě vyvinuli i odpovídající technické prostředky, které jim umožňují střežit jejich hranice i tzv. měkké cíle, a to všechno s pokud možno minimálním zasahováním do života té společnosti.

Plyne z toho i nějaké poučení pro Česko?

České ponaučení? Braňme si náš zákon, který máme v současné době a v žádném případě nenechme do toho zasahovat EU tak, jak se to v současné době chystá. 

Permanentní sledování by bylo pro Izraelce omezováním jejich svobody, Izraelci jsou na druhou stranu velmi svobodomyslní. Pokud by se je někdo pokusil zásadním způsobem omezovat, tak by se proti tomu bouřili a vláda by si to nebyla schopna zásadní způsobem obhájit. Ono to totiž s sebou nese i to, že ti lidé jsou hrdí, vědí, že jsou připraveni na svou obranu, jsou připraveni bránit jak svoje životy, tak svoji svobodu. V žádném případě by tam neprošla podobná směrnice, jako připravila EU v souvislosti s připravovaným odzbrojováním občanů, která je naprosto nesmyslná. Velice oceňuji postoj ČR, která sice zůstala osamocená, ale postavila se proti tomu.

„Brusel si z nás střílí.“ Chovanec bojuje proti evropské normě o zbraních

Takže nenechat si vzít své zbraně a aktivizovat občany... 

V této souvislosti se hovoří o tzv. izraelizaci společnosti. On si málokdo umí představit, co to vlastně představuje. Znamená to výchovu lidí k tomu, že jsou v permanentním ohrožení, že se mu musí bránit, že jsou na to připraveni a jsou vlastně hrdou součástí státu, ve kterém žijí, a za tím státem si stojí.

Zatímco ve Spojených státech, tam je to jiný problém, který se projevuje i v Evropě. Je to jiný trend, kterému já říkám orwellizace společnosti – klade se důraz především na represivní složky, význam policie apod., rozvíjí se především metody sledování lidí či aktivit, třeba odposlouchávání telefonních hovorů lidí.

Což samozřejmě funguje i v Izraeli, protože tato cesta tam je také přítomna. Ale právě tím, že je doplněna výchovou občanů ke schopnosti bránit sama sebe a svůj stát, tak to se liší od směru, který byl nastolen v západních zemích, kde se šlo cestou posilování represivních složek, cestou zvýšeného sledování, tvrzení občanům, že v podstatě nepotřebují na nic zbraně, zpřísněním podmínek.

V momentě, kdy se změnila bezpečnostní situace, kdy tady začalo prudce narůstat riziko teroristických útoků, tak tato cesta se ukázala jako neefektivní, protože policie nemůže být okamžitě všude. Fór je v tom, že izraelská policie v podstatě okamžitě všude je, téměř okamžitě. Je tam rychle, ale podstatné je především to, že občané jsou na to připraveni a dokáží reagovat.

Při porovnávání zákroků proti teroristům v USA a Izraeli v této souvislosti zaujalo, že ve Spojených státech trval zásah proti teroristovi hodiny, zatímco v Izraeli maximálně desítky minut. V čem je hlavní rozdíl?

Oni jsou si samozřejmě Izraelci díky svým obrovským zkušenostem vědomi toho, že čím déle zásah trvá, tím větší je riziko zabití dalších osob, majetku. Zásah v Izraeli jsem viděl samozřejmě v televizi. Tam jsem viděl, že se na něm podílely nejen policejní složky, ale podíleli se na něm i konkrétní občané, kteří se tam vyskytovali. Bylo to kombinované.

Policejní jednotky, které se tam objevily velmi rychle, působily v součinnosti s občany. To je přesně ten problém, který je v USA, ale i tady, kdy se policie snaží občany maximálně vylučovat. Samozřejmě ocení pomoc, když na to tak dojde, ale nepočítá se s ní. Vyjednává se s útočníkem – bylo to tak v gay klubu v Orlandu i ve Francii, kde vyjednávali i v době, když bylo jasné, že žena je mrtvá. Vpadli tam a zachránili tříleté dítě. Vyjednávací taktiky místo rychlého, razantního zásahu jsou však v některých případech smrtící pro lidi, kteří jsou bezprostřední účastníci útoku.

V porovnání Izrael - USA u vás tedy vedou v bezpečnostních opatřeních Izraelci.

Američané rozvíjí technické systémy také, i u nás jsou pracoviště, která pracují na jejich rozvoji a spolupracují s americkými, příp. izraelskými firmami. Mně se na tom líbí jedna věc – Izraelci jsou daleko větší pragmatici. Samozřejmě jsou obchodníci, ale snaží se pomáhat v boji proti terorismu, spolupracují, poskytují určité know-how a není to zase tak drahé. Američané se svoje nejnovější technické věci snaží maximálně prodat, vytěžit maximum z licencí.

Pomoc v boji proti terorismu ze strany Izraele vnímám jako efektivnější než ze strany USA, které jsou také technologicky na vysoké úrovni, ale pro evropskou zemi jako ČR je to nesmírně drahé.

Útočník v Orlandu Omar Mateen měl legálně koupený poloautomat, byl ale také zaměstnancem velké bezpečnostní firmy. Přesto došlo k tomu, že zaútočil, i když to měl být de facto prověřený člověk. Co vy říkáte na tuto situaci?

Za poslední tři roky jsou známy minimálně dva případy, kdy piloti leteckých společností spáchali sebevraždu tím, že narazili letounem o zem. Počet mrtvých v těchto případech byl vyšší než při útoku v Orlandu. Byli to piloti, prakticky pod neustálým lékařským dohledem, s pravidelnými psychotesty. A přesto k tomu došlo. Zbraň může být zkrátka cokoli a člověk může zaútočit různým způsobem a kdykoli. To, že je někdo oficiálně voják, také nemusí hrát roli – i v americké armádě znám několik případů, kdy třeba muslimští vojáci postříleli své kolegy v rámci cvičení. Já vím minimálně o třech, největší počet obětí byl 14, než se podařilo útočníka zneškodnit.

Je to otázka, jestli nepřehodnotit některá stanoviska. Třeba politickou korektnost. Zda nepovažovat třeba náboženskou příslušnost konkrétního člověka za určité riziko. Začíná to vypadat, že to skutečně rizikem může být.

A naprosto na rovinu, otevřel bych i Pandořinu skřínku pohledu na trest smrti. Co s Breivikem? Co udělat s člověkem, který zabije tři sta lidí a chytíte ho? Ve Spojených státech s tím nemají problém, dostane trest smrti, samozřejmě po dlouhém soudním procesu. Ale co s tím v Evropě? Vyhostíme ho do jeho původní země? Co s tím uděláme? Bylo by dobré se tím do budoucna zaobírat a stálo by za úvahu toto téma začít pomalu otvírat.